Na začátku byla pracovní cesta mojí polovičky do kraje pod Milešovkou. Když tam měl jet podruhé, napadlo mě, že jsem na Milešovce nikdy nebyla a že pondělní podvečer by nemusel být k výletování s Kosatkou špatný termín.

Předpověď počasí mě nepotěšila - vedro, dusno - to se nelíbí ani mě, ani Betě. Ale pokud bych chtěla uvažovat o nějaké té letní dovolené, musíme trénovat obě. A tak jsem do batohu dala 4 litry vody, jedno jablko, pár piškotů, hadr na hubu (Betí), foťák, mobil a z internetu vytištěnou mapku turistických cest. Místo látkové skládací misky jsem raději vzala plastovou, Betka ji má radši a s ohledem na počasí mi na pitném režimu docela záleželo.

Do Yardy jsem přihodila ještě kanystr ledové vody, sváču a knížku na čtení. Věděla jsem, kde bude auto odloženo a dohoda zněla, že budu čekat (vybavena druhými klíči), dokud polovička nedorazí. Pokud by byl hotov dřív, věděl, kudy nám jít naproti.

Cesta autem vedla krásnou trasou přes Českou Lípu, Úštěk, díky objížďce i Ploskovice, Litoměřice... a měla jedinou chybu - kvílející, slintající a funící Betu. "Kam jedéém? Kdy už tam budéém? Je tu vedróó!" Takže mám pocit, že páník byl rád, když se nás na E55 zbavil...

Opravdu nám přibrzdil (nezastavujeme jen přibržďujeme) chvilku po půl páté na oné pověstné silnici, na místě zvaném Paškapole. Tento divný název patří horské rozsedlině mezi Milešovkou a Kletečnou a pochází prý již z dob lapků a loupežníků, kteří v tomto místě přepadávali pocestné. A tak tedy Betku na vodítko, ruksak na záda a vzhůru na výlet.

Beta byla pochopitelně jak urvaná z řetězu, nevěděla, jestli vyrazit za odjíždějícím páníkem, nebo se vrhnout pod kola nějakého toho kamionu. Ale přešly jsme silnici ve zdraví a po chvilce, když ruch od E55 utichl, jsem ji vypustila na volno. Teprve, když se trošku uklidnila, tak jsem poprvé nalila do misky vodu, protože ten zpěv v autě ji vyžíznil.

A začaly jsme stoupat, nejprve zvolna, na střídačku lesem a loukou po pohodlné široké cestě. Zlom nastal u rozcestníku Nad Velemínem. Cesta zabočila do terénu, do temného hvozdu plného hmyzáků a taky popadaných kmenů přes cestu (boj proti cyklistům??), většinou kolmo k vrstevnicím. Přiznám se - funěla jsem víc, než ta čubina. Občas jsem musela i zastavit a chvíli si oddychnout. Přeci jen bylo teplo. Výhodou bylo, že po každém naplnění misky se mi náklad na zádech zmenšoval.

Poznatek první - pokud je doga žíznivá, nechce piškoty. Poznatek druhý - pokud si oslintanou hubou znečistí vodu, nechce ji pít - tudíž je nutné nejprve hadrem holčičku odflusit, pak vypije vody mnohem víc. Zbylou vody z misky jsem nevylila nikdy jen tak, ale (flusy neflusy) namočila jsem Betě nohy nebo bříško. To já jsem takové problémy s pitím nedělala.

Pod vrcholem se začaly ozývat podivné zvuky: kvíííí, ťulululu, fííí, kvííí. Nebylo to ptactvo, byly to přístroje a zařízení meterologické stanice a série antén a vysílačů. Překvapivě hlučná záležitost. Nikde nikdo. Popelnice po víkendu přetékaly odpadky, občerstvení pochopitelně zavřené, přístup k vodě žádný (ale s tím jsem počítala). Dala jsem si jablko, Betka ho překvapivě odmítla, jen si vyžádala další misku vody. Myslela jsme, že sebou plácne na trávník, ale průzkumničila, kontrolovala celý vrcholek a netvářila se vůbec unaveně.

Když jsme zahájily sestup, tak jsem zaváhala a asi 100 metrů se raději vrátila. Přišlo mi v tu chvíli, že jsem na stejné cestě, co jsme po ní přišly (stejná kamenná zídka a drátěný plot kolem kvílejících přístrojů). Ale rozcestník mi potvrdil, že opravdu je to podobnost čistě náhodná a že jsme šly správně.

Sestup byl pro Betku snad i náročnější. Na cestě byla spousta suti, kamenů, šlo se špatně a pro čtyři nohy se hledalo pevné místo k došlápnutí hůř, než pro dvě. Beta stále průzkumničila, ani množství komárů a jiných bzučivých potvor neřešila - já taky ne, já jim nechutnám. Ale u rozcestníku Pod Milešovkou už dopila zbytek své vody (já měla mírně perlivou a to prý ona pít nebude, ani kdyby měla žízní padnout).

Naivně jsem si myslela, že ve vesničce Bílka vodu seženeme. Ale opět nikde nikdo - jen krásná nově postavená kaplička (projekt architektů Noska a Koblasy) na upravené návsi. Naštěstí za vesnicí byl příkop zarostlý lopuchy a kopřivami a něco tam tiše bublalo. Voda. Betka se ponořila do zeleně, a vynořila se jednolitě zabahněná, ale do sytosti napitá.

Následoval kousek cesty po asfaltce směr E55. Začalo být až podivné, že touto cestou nejelo ani jedno auto - opravdu jsme v celém kraji byly snad jen my dvě. Pro mě radostný poznatek - i v horku a po tvrdém šla Beta stále velmi dobře, nohy držely.

Přešly jsme hlavní silniční tah a zbýval nám poslední, asi hodinový, kus cesty. Nejprve po louce, pak lesem kolem vrchu Stráž. V lese tekl potok - konečně ne bažinka, ale spousta tekoucí čisté vody. Betka si ho užívala, lítala a řádila a chlemtala. Já jí umyla podvozek a doplnila vodou jednu láhev, kdyby ještě cestou k autu přišel nějaký zádrhel.

Nepřišel. Závěr cesty byl po krásných loukách plných kvítí, výhledy na oblé kopečky Středohoří, příjemný večer v přírodě. Poslední zastavení kousek od cílové vesnice - a Betka poprvé po napití uléhá do trávy, že chvíle odpočinku by se hodila. Ale to už jsem viděla zradu - po mých světlých nohavicích stoupalo vzhůru asi dvacet klíšťat...

Zavelela jsem okamžitě k odchodu a smetala ze sebe i z Kosatky krvelačné nájemníky. A tušila jsem, že to nebude snadný boj, protože takové klíšťatové šílenství jsem ještě nezažila. Ve vesnici jsem Kosatku připnula na vodítko (kromě přecházení E55 a pohybu po návsi v Bílce šla celou dobu na volno) a já cestou k autu z ní stále sundávala jedno lezoucí klíště za druhým.

Časový plán klapnul na jedničku - páník skončil práci a my výletování současně. Z kanystru jsme ještě Betce nalili plnou misku čisté vody a už se holčička cpala do Yardy. Zajímavé je, že cestou zpátky nefuněla, nekvílela... ale spala a spala a spala.

Závěr - asi dvanáct kilometrů se značným stoupáním a klesáním, teplota na startu byla 28 stupňů. Trvalo nám to asi tři hodiny, Betí křivule vydržely, ukázalo se, že s dostatkem vody jí ani za tepla náročnější výlet nevadí.

Klíšťat jsem doma na ní našla ještě devět, ale jen dvě byla zakouslá a (díky chemii) mrtvá. Takže nakonec ani tohle nedopadlo nijak špatně. V úterý se tvářila Beta úplně normálně, ale přiznám, že tentokrát bolely nohy mě.