Do podhůří Fagaraše, kde se nacházela horská cesta s přehradami to bylo 150 km. Prvních 50-60 km, což byl sjezd z Pádiše, nám při výše popsané rychlosti zabralo tři a půl hodiny a bylo odpoledne.

Tentokrát jsem projížděli nížinou i průmyslovou oblastí, s hnusnými dýmajícími, neudržovanými továrnami, špinavými cikánskými vesnicemi, kde místní omladina neváhala brát do svých ruček kameny a napřahovat se po nás. Naštěstí zůstalo jen u napřahování, protože při třicetikilometrové rychlosti, na rozbité silnici to jinak nešlo, nebyla možnost jim uniknout.

Hodně silnic je rozbitých, plných děr, ale hodně silnic začínají za pomoci fondů z EU opravovat, na každých pár set metrech je semafor a pohyb velmi pomalý, takže nám trasy, které jsme měli stihnout za jeden den, vždy zabraly dny dva. Tím pádem jsme neustále seděli na motorkách, místo plánovaných výletů. Míjeli jsme krásné pravoslavné kostely, do několika z nichž jsme nahlédli, interiéry jsou plné fresek a ikon, nádherné, malované kapličky a hřbitůvky, jejichž náhrobky jsou jiné, než u nás.

V chudších, nebo neprůmyslových oblastech, daleko od měst, lidé opravdu asi nemají jinou možnost obživy, než je zemědělství a chov dobytka. S pastvinami problém není. Občas jsem ve vesnicích zahlédli základní školu a obchůdek, jinak nic. Ale překvapilo nás, že jsme se i v těch zapadlejších vesnicích, kde nic nebylo, domluvili v obchůdcích nebo hospůdkách anglicky.

Když jsme vyjeli znovu do kopečků, poobědvali jsme v horském hotýlku, opět výborné jídlo, jako přílohu jsem si dala kukuřičnou kaši s brynzou, prý jejich tradiční příloha, kluci neexperimentovali a zůstali u kotlet a mititei. Já experimentovala s jídlem neustále a nikdy jsem se nezklamala, snad jen to vařené kuřecí stehno první den, mě nenadchlo.

V horských oblastech se hodně staví, budují hotely i sjezdovky. Dá se říct, že za pár let už Rumunsko nebude Rumunskem, ne takovým, za jakým se do něho jezdí, ale bude podobné každé jiné evropské zemi. Navštívili jsme je na poslední chvíli a měli možnost vidět ještě staré Rumunsko, bez infrastruktury, bez hotelů, bez pochlebování turistům a bez turistických vymožeností, zatím jen se začínající snahou o "zcivilizování."

Jeli jsme dál a znovu se blížil večer a my začali hledat místo, kde hlavu složit. Našli jsme je a i tohle bylo viditelné od silnice, plácek u řeky, ne moc blízko vesnic, neodmyslitelná ohniště a odpadky, řeka nebyla moc čistá a měla prudký proud, vytékala z jedné ze schovaných elektráren, u ní pár rybářů. Hygienu jsem opět řešila ubrousky, kluci ji neřešili vůbec. Před spaním nechyběl doušek domácí slivovice a nápoje s lidskou tváří (tak nazýval Jirka Myslivce). U šumějící řeky se spalo dobře, občas spánek rušily nedaleko projíždějící náklaďáky.

Ráno jsme objevili o pár set metrů dál za silnicí pramínek pitné vody, všimli jsme si totiž už večer, že tam často staví auta a něco tam provádí a šli se tam podívat. Doplnili jsme si vodu a nežinýrovali se ani s hygienou. Byl na nás asi pohled k popukání, když jsme si tam čistili s ručníky přes rameno zuby a myli obličeje, já se svojí lahvičkou s pleťovým mycím gelem, za námi fronta lidí ze dvou aut, čekající, až si budou moct naplnit svoje lahve a na silnici další projíždějící auta.

Po snídani jsme vyrazili směr horská cesta a přehrady. Cesta ze začátku nebyla nijak uchvacující, ale čím výš, tím to bylo hezčí. První přehrada měla hráz 120 m a když jsme si ji chtěli vyfotit, přihnal se k nám hrázný a plynulou angličtinou sdělil, že to není turistický objekt, proto ho fotit nesmíme. Prohodil s námi ještě dalších pár slov, také to, že se blíží bouřka, což jsme mu nevěřili, protože bylo jasno a pokračovali dál.

Výhledy začaly být zajímavější, v kopečcích jsme viděli salaše a stáda, přestalo být takové sucho, jako dole a když jsme dojeli k další přehradě, v krásné krajině, kolem kopečky a husté lesy, hrázného předpověď se začala naplňovat, spustil se déšť, hromy a blesky, my navlékli nepromoky a s výhledem útočiště penzionu, na něhož jsme viděli reklamní tabuli, jsme jeli dál. Nebyl naštěstí daleko, jmenoval se Oaza a pro nás to oáza každopádně byla. Dali jsem si kávu a výbornou polívku.

Já jako jediný neřidič ochutnala místní šnaps, nevím co to bylo, ale bylo to dobré. Něco jako brandy, nebo koňak. Po dešti jsme se vrátili k přehradě, abychom si ji a okolí vyfotili a stihli jsme to dřív, než se k nám přihnal další hrázný se zbraní za pasem a zákazem na rtech. Byl tak hodný, že foťáky nám nezabavil. Pokračovali jsme v cestě, vůkol krásná příroda, skály, kopečky, přejeli jsme hřeben a sjížděli do údolí, kde na nás u říčky, tentokrát čisté, ale ledové, čekalo další spaní a kousek od něj areál, který jsme si pojmenovali jako pionýrák, dle vzhledu a rozestavění chatek a hospůdka, u které jsme potkali další Čechy, motorkáře i turisty.

A taky pár umolousaných psů, kteří však patřili k domu a vypadali najezeně a spokojeně a jednu krásnou angoračku, kterou jsem musela pomazlit, pochovat a vyfotit. Po té jsme se po krátkém rozvažování, zda si předem postavit stany a nechat tam bez dozoru všechny věci, nebo je stavět posléze po tmě, rozhodli pro první variantu a po koupeli v řece, která sice měla vody jen po kotníky, ale po dvou dnech šudlání se ubrousky jsem tam vlezla, oprostila se od toho, že na mě bylo vidět od stanů (kluci se snad nedívali) i od silnice (nic tam nejezdilo) šli na pivo a na večeři.

Další výborná ciorba a pstruh, kluci svoje oblíbené mititei. Ke každému jídlu jsme si všude dávali šopský salát, s pravým balkánský sýrem, který je jemný, rozplývající se na jazyku a ovčí. Tady jsme se s milým rozhodli, že s kluky už nepojedeme na Fagaraš, ale rovnou do Brašova, abychom nepřišli o plánované dny u moře, takže to měl být náš poslední společný večer . Zapili jsem ho pivem a místním koňakem (stále jsme nezjistili značku, měli ho vždy ve velké, neoznačené pětilitrovce).

Večírek byl příjemný a veselý, hospodský přátelský, i když očividně ospalý. Nezmínila jsem se, že v Rumunsku je čas posunutý o hodinu dopředu, takže zatímco my se řídili svým časem a měli deset večer, on už měl jedenáct. Posléze přišla únava i na nás a vydali jsme se po tmě, jen s čelovkou (kandelábry do těch končin ještě nedorazily) ke stanům a do hajan.

Fotky najdete zde a předchozí díl tady