Dovolenou jsem sice měla v termínu Zvířetníkového setkání, ale to jsem si užila alespoň zprostředkovaně, prostřednictvím článečků a komentářů i přesto, že s přístupem na internet to mám momentálně chabé.

Takže na cestu jsme se vydali čtyři: kocourová se svým drahým na JAWĚ 650 a dva Jirkové, pražský a mladoboleslavský, na Aprilliích Pegasech.

Náš plán byl asi takový: týden budeme jezdit po Rumunsku, v Transylvánii, vyjedeme si náhorní planinu Pádiš, což je krasová oblast s jeskyněmi a propady, potom horskou cestu 67, v nižších oblastech pohoří Fagaraš, na jejímž vrcholu jsou přehrady, které patří k ve skalách zbudovaným a schovaným vodním elektrárnám, dále trnasfagarašskou magistrálu, celou, včetně tunelu vyhloubeného ve vrcholku hory a dále směr Brašov a hrad Bran, tradovaný jako Drákulův, ačkoli s ním nic společného nemá.

Za to má hodně společného s královnou Marií, vnučkou královny Viktorie, která zde žila bohatým společenským životem, čímž v té době poněkud vybočovala. Po návštěvě Branu se měli kluci odpojit a vracet se domů a my dva měli pokračovat směr Bulharsko, Srbsko, moře v Černé hoře a přes Mostar a Bosnu směr domov. Nevyšlo vše zcela podle plánu, ale člověk míní…:)

V sobotu po poledni jsem vyrazili všichni z Brna, směr Štúrovo, kde bylo v kempu naše první spaní. To proběhlo poklidně, tak jsme se mohli odpočatí směle vydat na další cestu, přes Maďarsko do Rumunska. To jsme během dne zvládli a v odpoledních hodinách přejížděli hranice s Rumunskem. Projeli jsme Oradeou a za ní se konečně začaly rýsovat, po maďarské vyprahlé rovině, slibované kopečky. Jeli jsme silnicí, jenž byla hlavním tahem na Bukurešť, proto plná kamionů, dodávek a především velice smradlavých, starých, černě dýmajících Dacií.

Čím víc ve vnitrozemí, tím přibývalo i koňských povozů, které v této oblasti byly hojně využívaným dopravním prostředkem. Vozkové měli na sobě dle předpisů EU křiklavě zelené vesty. Kolem silnice byly pastviny, plné odpadků, mezi nimiž se v poklidu pásla stáda krav. Nikde žádný plot, nebo drát, aby krávy nemohly do silnice, ale nejspíš byly naučené a do silnice nelezly. Odpadky byly všudypřítomné, snad jen v popelnicích, do pár z nichž jsem nahlédla při odhazování našich zbytků, které jsme poctivě schraňovali v igelitce a vyhazovali na místech pro to určených, nebyly. 

Zážitky z rumunských silnic jsou velice silné. Za prvé mají silnice v otřesném stavu, vyjma těch hlavních, plné děr, kamení, rozpadlých krajnic, hrbolů, navíc člověk nevěděl, co na něj čeká za zatáčkou, zda kráva, pes, slepice nebo pořádná díra. Za druhé jsou Rumuni otřesní řidiči, absolutně nerespektující předpisy, dvojitou čáru, zákaz předjíždění, nepřehlednou zatáčku a předjíždějí na všech možných i nemožných místech a často jsme brzdili pár metrů, někdy i centimetrů od sebe a to se brzdilo i očima.

Nehodu jsme však přes tyto podmínky neviděli žádnou a i my jsme to zvládli bez kolizí. Mají také jeden zvláštní zvyk, používaný po celém Balkánu a to ten, že na předjížděné auto troubí, aby ho upozornili, že budou předjíždět a předjížděný se zrovna neodhodlal k nějakému manévru. Než jsem na toto přišla, při každém zatroubení za zády jsem nadskakovala jak čertík, protože jsem do zrcátek neviděla a zatroubení nečekala.

Po ujetí mnoha kilometrů z výše uvedených důvodů dost pomalou rychlostí, kdy už nám bylo jasné, že v žádném případě nestihneme plán dnešního dne - Pádiš, jsme se začali porozhlížet po nějaké restauraci, ale podniky kolem cesty byly v souladu s informacemi v průvodci spíš špatně zamaskovanými nálevnami, než čímkoli jiným. Nakonec jsme spatřili hotel, honosně vypadající, ale řekli jsem si, že tam nahlédneme a dle cen se rozhodneme, zda si dáme tady svoje první rumunské jídlo. Ceny byly velice příznivé, tak nic nebránilo tomu se usadit a zkusmo vybírat z jídelního lístku, ze kterého jsme slovu nerozuměli. Prostě kam se prst zapíchnul…

Jejich polívky, ciorby, jsou výborné! Husté, plné masa a zeleniny a podávají k nim hrníček kyselé smetany, husté, tučné, ve které lžíce stála a byla výborná a taky velice pálivé papričky, které nebylo snadné pozřít. Jen jsem ji olízla a s pálivým jazykem odložila. Dala jsem si ciorba de burta, což je vlastně držťkovka, ale hustší, se zeleninou a smetanou a papričkou. Kluci jako další obdrželi kotlety a já vařené kuřecí stehno (to jsem si zrovna nepředstavovala, čekala jsem něco jiného:)) a výborný zelný salát. Na hotelu se skvěla cedule s nápisem, že jeho oprava je financována z fondů EU. Později jsme takových cedulí na různých objektech viděli spoustu. Je vidět, že zde tyto dotace hojně a dobře využívají. 

U jídla jsme si prohlíželi mapu a hledali nějaké místečko ke spaní, kde by protékal potok nebo říčka a nebylo to přímo u vesnice, z obavy před nevítanou návštěvou. V Rumunsku moc kempů není, táboří se, kde koho napadne. Nakonec jsme jeden pěkný plácek našli, i s potůčkem, bylo na něj sice trochu vidět ze silnice a byl poněkud zaneřáděný odpadky, ale nad to jsme se museli povznést, stmívání se rychle blížilo.

Potůček ve mně tento večer moc důvěry nevzbuzoval, na jeho březích se totiž taky leccos povalovalo, tak jsem hygienu řešila vlhčenými ubrousky a zuby si čistila za pomoci vody z pet lahve. Ráno jsem se však trochu otrkala a umyla si v něm ruce, obličej i zuby a žádné osypky mi nenaskákaly. Kluci tohle vůbec neřešili. Tu první noc jsem se bála vylézt ze stanu, a když jsem opravdu nutně potřebovala, budila jsem svého milého, aby byl alespoň vzhůru, kdyby mě napadla divá zvěř, nebo divý domorodec.

Ráno nás přivítalo sluníčko, udělali jsme si snídani, sbalili stany a vyrazili na další cestu. Doufali jsme, že tento den snad už Pádiš zdoláme, něco po obědě by jsme tam měli být. Cestou přibývalo potulných psů, fenky putovaly se štěňaty, někteří vypadali zdivočele, ohnutá záda, hlava vtažená mezi ramena, ocas stažený mezi nohy, někteří vypadali celkem v pohodě a valná většina měla něco proti motorkám a vybíhala za námi do silnice, řvala na celé kolo a věšela se na lýtka, já zvedala nohy nahoru co to šlo, bylo to velice nepříjemné, protože kdyby se nám zapletli pod kola, tak je to osudné jim i nám, nemluvíc o tom, že kdyby se doopravdy zakousli, museli by jsme ještě řešit ošetření a očkování proti vzteklině.

Myslela jsem, že si dovezu fóbii ze psů a začala jsem chápat nepěkné poznámky pražského Jirky na adresu těchto psů. Ale líto mi jich bylo všech, to byla jedna z věcí, kterou jsem vidět nechtěla. Na to množství, co jich tam pobíhalo, včetně jejich běžného popocházení po silnici, jsme za celou dobu viděli snad jen dva, tři sražené. Vzhledem k okolnímu nepořádku si nemyslím, že by je místní odklízeli, tak chci věřit, že jsou tak vycvičení a zvyklí na auta a provoz, že v tom prostě umějí chodit. Většinou ani nebyli vyloženě hubení, tak můžeme jen doufat, že jsou na život na divoko zvyklí a jsou mu i přizpůsobení a dokážou se o sebe postarat.

Přibývalo také krav, koz a husí, které místní pásli ve strouhách u svých domků, občas bylo stádečko hnáno i přes silnic, všude plno mláďátek - kůzlátek, kachňátek, koťátek, štěňátek - prostě jaro, slepice pobíhaly na každém volném, travnatém plácku. Vesnice měly trochu jiný ráz než u nás, i vesnická architektura se lišila. Bylo tam více nepořádku, domečky podobné našim před padesáti a více lety, žádné předzahrádky, jak je známe u nás, ale strouhy, lidé zevlovali po zápražích a rokovali, nebo jen tak seděli a sledovali cvrkot, mávali motorkám, na polích pracovali celé rodiny, ne jen ženy, jak jsem čekala, za pomoci koníků nebo volků, traktor jsme nikde nezahlédli, ani jinou technickou vymoženost, jen hrábě, kosy, srpy a motyčky.

Jeli jsme kolem spousty trhů, ale ne takových, jako u nás, ale takových, jak z historických filmů, neuspořádané, nabízející všechno možné, od proutěných výrobků, zeleniny, sýrů až po hospodářská zvířata. S povozy jsme párkrát viděli i kočovné Cikány, kteří měli povoz naložený vrchovatě peřinami, nádobím a sami sebou. V průvodci jsem se dočetla, že představa mnohých a původně i moje, že v Rumunsku se to hemží romskou menšinou, je mylná, např. na Slovensku je této menšiny prý procentuálně více a můžu to i sama, dle toho, co jsem viděla, potvrdit. Ten den jsme potkali slovenské motorkáře, kteří nám řekli, že tunel na fagarašské magistrále je kvůli ledu a sněhu uzavřen. Tím nás poněkud zklamali, ale byli jsme rádi, že to víme, protože by nám dost narušilo plány vyjet nahoru, tam zjistit, že skrz neprojedeme a nutnost se vracet. Takhle ji vyjedem jen z jedné strany, ze severní a vrátíme se zpět a budem pokračovat na Brašov.

Konečně jsme odbočili z hlavní silnice na silnici, která vedla na Pádiš. Výjezd byl pro řidiče náročný, protože cesta, v mapě značená jako silnice pro motorová vozidla, byla prostě rozbitá polňačka, samý výmol, plná šutýrků, rozježděná od náklaďáků. Místy bylo mazlavé bláto po dešti, takže dalo dost práce naši 380 kg motorku (včetně nás a nákladu) udržet. Před mnoha lety tam ale silnice byla, protože občas byly vidět zbytky rozbitého asfaltu. Výhledy však byly nádherné, husté lesy, členité zvlněné louky, pasoucí se krávy a ovce se zvonky kolem krku, jedno stádečko i s jehňátky jsme pouštěli přes cestu, občas salaše, v těchto místech ne v nejlepším stavu, ale i polorozbořená salaš měla satelit:)

Nepotkali jsme živáčka, mimo lesních dělníků a náklaďáků, se kterými těžili dřevo. Tato oblast je prý chráněnou přírodní rezervací, ale těžbu vláda nezakázala, protože je to kromě zemědělství jediná možnost obživy místních. Za těchto podmínek nám výjezd trval místo plánované hodiny, hodiny tři, při rychlosti 10-15 km/h. Když jsme se blížili k vrcholu, začalo poprchávat a blátivá cesta byla čím dál horší. Ale zvládli jsme to! V cíli jsme objevili hospůdku, která tam prý stála i před pěti lety, kdy tam pražský Jirka byl a tuhle cestu absolvoval na kole (!) a do které jsme se chystali po postavení stanů a návštěvě jeskyní zajít.

Ale počasí nám plány změnilo. Deštík se proměnil v pořádný liják, proudy vody podemílaly zem, tak jsme do hospůdky zapadli hned. Stihli jsem to tak tak, protože v tomhle by jsme tu blátivou cestu na motorkách nemohli zvládnout. V hospůdce hospodařila sympatická babča, která nám ze zahrádky dovolila odklidit lavice se stoly a schovat pod střechu i motorky, kterým na cestě hrozilo, že je voda smete.

Tady si kluci, kromě piva, dali tradiční mititei, kterému jsem nepřišla na chuť, je to vlastně čevapčiči, ale zvláštně okořeněné a dost mastné. Já si dala na zahřátí panáčka vodky - no, panáčka, u nich je panák 1dcl, takže pořádného panáka. Bylo veselé přebíhat přes louku plnou krav do budky na WC, v tom lijáku jsem za tu chvíli byla celá promočená, včetně bot. Déšť neustával, tak jsme s babičkou domluvili pronájem chatky (ty tam před pěti lety nebyly, říkal Jirka, vyrostly tam za poslední roky), protože stavět na promáčené zemi stan se nedalo.

Kolem sedmé večer déšť ustal, vysvitlo sluníčko, ale na jeskyně bylo pozdě. Ve vedlejší chatce už sídlila jedna česká rodinka, kterou sem, stejně jako nás, zahnal z túry déšť. I zde se pásly krávy, které nám popocházely kolem chatky, pobíhali zde místní pséci, jednoho jsem ještě za deště zachránila před vyhazovem z hospůdky, babča pochopila můj tón a gesta, aby ho tam nechala, když se bojí bouřky. Sama se ho snažila vykopnout ven. Další pobíhal i v dešti venku, honil auta a voda se mu nejspíš líbila, protože schovat se nechtěl. Kolem šla jiná babička, nesoucí něco v ušmudlané síťovce. To něco byly výborné plačenty, což je vdolkové těsto plněné brynzou nebo marmeládou, babička mi jednu vytáhla ušmudlanou ručkou, ale na chuti jí to neubralo:)), řekla bych, že přehnaná hygiena škodí:))

Poseděli jsme se svými spoluobčany a všechno řádně zapili. U babičky, která už poklimbávala na stole a nakonec někam odešla, jsme si ještě stihli na ráno k snídani objednat ty výborné plačenty a po jejím odchodu jsme se obsluhovali sami a samozřejmě pokaždé nechali na baru příslušný obnos. Když se vrátila, tak se jen udiveně tvářila, penízky přepočítala a koukala na prázdné lahve. Abychom teď nevypadali jako opilci - bylo nás osm a ty lahve nebyly plné! Ale sedlo to, ráno se vstávalo dobře, do slunečného dne, spoluobčané už byli dávno vzhůru a s batohy na zádech se vydávali na další cestu. Z hospůdky voněly plačenty, snědli jsme jich hromadu, ještě horkých a posilněni nachystali motorky a mohli pokračovat v krasojízdě. Jeskyně jsme neviděli, ale vůbec to nevadilo, stejně tam bylo krásně.

Další fotky jsou zde...