8 fotografií

Před tři čtvrtě rokem, konkrétně v květnu 2022, jsme našli naši Derry pod schody, neschopnou se postavit. Zjevně šlo o postižení páteře a nervů, které ovládaly zadní nohy.

Co následovalo, jsem popisovala zhruba před půl rokem. Nakonec se nám po dlouhodobé léčbě a intenzivní fyzioterapii povedlo Derry rozchodit. Znamenalo to skutečně pot a slzy, naštěstí ne krev (kromě pár odběrů).

Derry 12 let - narozeniny

Přesnou diagnózu dodnes neznáme. Má nějaké změny na výstupech nervů křížové kosti, ale má vadu chůze pravé zadní (krok dělá obloukem, ne přímo) a má slabší a přetíženou i pravou přední a lehce povolený dolní pysk. Přesnou diagnózu neřešíme, musela by se udělat magnetická rezonance, na kterou se pes musí uspat. A nikdo si netroufne psa v Derčině stavu uspávat. Takže dáváme léky, které zjevně pomáhají, a chodíme na fyzioterapii.

Derry se docela drží. Je to bába paličatá, která se rozhodla, že vlastně už může chodit, takže je zdravá. Doma je to bez problémů. Sice pořád máme vybavení jak ve psím kotci, všude neklouzavé podložky, aby madam dobře vstávala. Řeší to po svém. Někdy si zaleze pod stůl (kam se žádná podložka nevejde) nebo se nacpe pod židli. Obojí je na linu a v obou místech je omezený prostor ke vstávání. Takže se ozve lomození nábytkem, případně rána, když se jí povede židli povalit. Na nás pak je přiskočit a psa vysvobodit.

Několikrát už se do židle zamotala, ale pořád pod ni leze. Výborné je, když zaleze pod konferenční stolek. Tam sice je aspoň částečně koberec (už dávno ne reprezentativní, ale přece jen jí to na koberci neklouže), ale stolek je nízký. Na jeho odsunutí je třeba vynaložit více síly a ona se mezitím cpe do každé uvolněné škvíry, o které je přesvědčená, že se jí protáhne (možná tak před 6 lety, teď už štíhlý pas nemá).

Derry 12 let - narozeninový dort, ano, vím, že je to nezdravé

Podobně je to venku. Zásadně a bez ohledu na počasí se chodí vykoupat. Zabrání jí v tom pouze dost silný led. V rybníčcích to ještě jde, tam je dobrý přístup. Ale u nás téměř nelze najít procházku, kde bychom nepotkali řeku. Tu miluje. Voda tam proudí, Derry si chodí po dně, bublá do vody a vypadá jak spokojený hroch.

Horší je, že stav vody kolísá a při některém není schopná vylézt. Břehy jsou trochu podemleté a to, co dříve vyskočila, už je dnes nepřekonatelná překážka. Pak obvykle páníček, který má větší sílu, sleze, balancuje na strmém břehu a tahá za kůži uvízlého psa ven. Obojek nebo kšíry jí dát nemůžeme, protože jsou občas u břehu větve, a kdyby se zachytila, tak se neuvolní a mohla by se i utopit. No a přece jen nemáme chuť se koupat, ba ani brodit. Když jí pán pomůže ven, Derry se otřepe a je strašně spokojená, jak to zvládla.

... ale moc jí chutná. Derry, 12 let

Studená voda jí nesvědčí, ale asi ani nevadí, nelze jí v koupání zabránit. To by musela jít celou procházku na vodítku, a protože chce jít svým tempem a prozkoumat ta křoví, která ji zajímají, je to nereálné. Navíc už celkem tahá a to je pro ni horší, protože se namáhá. Dřívější poslušnost už vzala hodně za své. Ještě celkem zvládne přivolání, ale začíná hůř slyšet a je lepší použít píšťalku.

Poslouchá už jedině v případě, kdy má šanci trochu pracovat. Občas jí umožníme vypracovat nějakou krátkou stopu nebo udělat dohledávku, a to spolupracuje a aportuje dobře. Tak si myslíme, že nejedna neposlušnost není způsobena hluchotou skutečnou, ale selektivní. Prostě slyší, co chce.

Samozřejmě by se jí na bolavá záda hodil kabátek. Ale usoudili jsme, že vzhledem k tomu, že by po maximálně půlhodině byl mokrý, nadělal by víc škody než užitku. Radši ať se otřepe a má svou vodoodpudivou srst, než mokrý obklad. Kupodivu jí ani koupání v mrazu zatím neublížilo ani nezhoršilo stav. Tak jsme ukrutní majitelé, kteří nemocnému pejskovi nedopřejí obleček.

Derry a Tia - sestry ve 12 letech týden před narozeninami

Museli jsme vyřešit nastupování do auta. Vynášet ji celkem šlo, pokud jsme byli dva. Manžel ji unesl i sám, ale bylo vidět, že je jí to nepříjemné. Proto jsme koupili nástupní rampu. Plastovou s protiskluzovým povrchem. Derry se velmi rychle naučila ji používat, ale tak nějak nedokázala odhadnout šířku rampy, proto ji musíme navádět na rampu vodítkem a vést. Zlepšuje se.

Také nepochopila, že nelze nastupovat ze strany, ale v ose. Nicméně vodítko to jistí a s nastupováním nemáme problém. Až na jednu drobnost. Údajně protiskluzový povrch zřejmě nepočítal s tlapami obalenými blátem nebo sněhem. I hodně mokré tlapy na povrchu klouzaly. Prostě výrobce nepočítal, že nemocný pes bude chodit do terénu. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme celou nástupní plochu polepili pěnovou rohoží do koupelny. Od té doby funguje rampa k všeobecné spokojenosti.

Derry - rehabilitační cvičení ve vodě

Na fyzioterapii miluje pohyb ve vaně. Jakmile se vana otevře, už se do ní hrne. Po aquaterapii ale následuje protažení na žíněnce a to tedy Derry nemusí. Nejprve si udělá několik protistresových koleček po ordinaci, pak se nechá přivolat. Protože nechci tvrdě povelovat, abych ji nestresovala, dostává na žíněnce povel „hají“. Už pochopila, že jí nic jiného nezbyde. Po protažení jedné strany se celý proces opakuje. Zase kolečka, aby vydýchala stres, a zase přivolání a povel „hají“. Nakonec vše zvládneme a urychleně prcháme do auta. Samozřejmě se jí vše zpříjemňuje pamlsky, hlazením, fyzioterapeutka je velmi jemná a milá. Zajímavé je, že i když cvičení Derry ráda nemá, s fyzioterapeutkou je ochotná se pomazlit. Prostě si to nebere osobně.

Derry - vzpomínka na mládí. S babičkou Ájou lezly na dub padlý do rybníka cca 3 m nad vodou. Holkám bylo 8 a 2 roky. Ginny, Derčina máma, se výšek bála.

Takže bojujeme a udržujeme současný stav. Derry si ujde svých cca 5 km (asi by zvládla i víc), podle chuti si čmuchá, vykoupe se. Někdy i lehce pracuje. Doma je soběstačná a ví, že její svérázné nápady vždy nějak vyřešíme (židle odstavíme, z řeky ji vytáhneme). Zajímavé je, že se začala zase chovat jako vůdce smečky. Na cizí neznámé nebo lehce obtěžující psy zatěká a vyběhne, aby je varovala. Naštěstí to nikdo nevzal vážně, protože by stačilo málo, aby Derry skončila na zemi. Smečka ji nejen toleruje, ale i respektuje. Nikdo ji moc neobtěžuje, všichni ji přijdou pozdravit a často si mladší holky lehají k ní, pokud to Derča chce. Občas je někdo rychlejší a ukradne jí pamlsek, ale to je ve smečce normální.

Sestry Derry a Tia po 11 letech, od mladic s výstavními úspěchy až po babči

Zatím jsme vybojovali 9 měsíců velmi solidně kvalitního života. Zdravotní kontrola neukázala další problémy, celkově je zatím zdravá. Léčba bude asi doživotní, ale s tím jsme smíření. Život musíme uzpůsobit tak, abychom zaměstnali mladé a přitom umožnili Derry být se smečkou. Samotu bez smečky snáší strašně špatně.

Už oslavila 12 let, tak už je víc než 2 roky za mediánem přežití fletů. No a my jsme vděční za každý den. Teď už to není pot a slzy, jen někdy nervy, co si zas ta praštěná bába vymyslí. Musíme myslet za ni, protože ona si žádný hendikep nepřipouští. Držíme si palce, ať ještě nějakou dobu nemusím psát další nekrolog. I když vím, že se jí čas krátí, prožívá konec života aktivně a spokojeně. (No dobře, ale toho krmení a pamlsků by mohlo být víc, že? Dieta je blbost – tak by zněla poznámka Derči.)

Foto: Archiv Eva Ž.