Večer po krmení a úklidu 3x kontroluji, jestli jsou klece zavřené... Leč člověk je tvor omylný a nespolehlivý. Povedlo se a já znovu dopustila, aby Montynka na stará kolena skočila z akvárka na stoleček, ze stolečku na zem a tradá na vandr. Na víkend přijeli oba synové, Jindra tentokrát i se svou přítelkyní Irenkou, a tak bylo u nás veselo.

V sobotu večer jsme se všichni dívali na hokejové boje o olympijské medaile, děsně jsme to prožívali a komentovali, popíjeli bílé vínko, ale já ještě navíc při tom pekla řezy a dělala krém a mezitím krmila zvířátka. 50 věcí najednou a pak se člověk diví, že dělá - řečeno po hrabalovsku - "chybné výkony".

První chybný výkon byl poněkud řidší krém, jak je to možný, když jsem tam přece dala předepsaných 5 pytlíků pudingu, no fakt, ještě to přepočítávám...hmm, až na to, že 2 z nich jsou sice taky otevřený, ale plný... Stejně to sežereme, konstatoval můj muž.

Druhý chybný výkon byl ten, že jsem nezavřela akvárko s Montynkou a všichni jsme se spokojeně odebrali do hajan. Ráno ze zvyku juknu po klecích, zda je všechno v pořádku a tumáš čerte kropáč... S pocitem, že jsem neskutečně velké rohaté zvíře sáhnu do hnízdečka...

No co by tam asi Montyna dělala, když měla otevřenou cestu k dobrodružství. Muž vzal ihned psy ven, aby nedošlo k odlovu. Již jednou osvědčená metoda identifikace pobytu (zabušit na různá podezřelá místa a v naprostém tichu naslouchat) mi naznačila obávanou variantu - je za kuchyňskou linkou!

Vzbudila jsem zbytek rodiny, Irenka mi potvrdila, že nemám halucinace, že zpoza linky rovněž slyší šátrání. Synkové starostlivě hleděli na linku a vyslovili obavy, aby Monty nepřekousala kabely od Rampepurdy - to je myčka - a vyčerpáni tímto zjištěním se raději vrátili do postele. No ani já netušila, co s tím. Zkormouceně jsem se obviňovala, že poslední dny na Montynce začínají být znatelné stopy stáří, dávám jí pupalkový olejíček a vitamínky, abych neúprosný čas alespoň trošku ošálila a teď jí necham umřít za kuchyňskou linkou...

Manžel se vrátil a vyslechl novinu, že Montynku sice máme, ale za linkou...Na nic nečekal, vytáhl jednu skříňku - nic, vytáhl myčku - nic, odmontoval a vytáhl sporák - nic, ale alespoň jsme zjistili, že je dole v dutém prostoru. Můj muž krkolomně vsunutý do díry po myčce opatrně šťoural prádelní měchačkou v inkriminovaném prostoru až o ni zavadil a přinutil ji tím k opuštění skrýše.

Už jsem ji viděla, holčičku moji, jak se batolí k mé natažené ruce s kouskem voňavého rybího file. Jak já v tu chvíli milovala tu malinkou, dojemnou, kolébající se postavičku. Vůbec se nezdráhala, nechala se vzít do dlaně, filé jí udělalo očividně dobře (asi toho za linkou moc nenašla...). V akvárku si pak ještě nacpala do torbičky zásoby ze své mističky a zalezla do hajan. Jo, jo, takový vandr dá zabrat...

A já mohla konečně zapnout sporák a vařit nedělní oběd a říkala jsem si, že bych možná měla nějakou tu pupalku a preparátky na sklerózu a roztržitost naordinovat sobě. Můj hluboký obdiv a dík patří mému manželovi, který mne nenazval ani rohatým zvířetem ani jiným zaslouženým jménem a jako vždy konal činy a vůbec za to, jak snáší veškeré peripetie se zvířaty a nejen snáší, on je má ty tvorečky (potvorečky) dokonce rád...