Takže první cyklovýlet s cyklopsem máme za sebou. Začalo to vlastně nevinně. Potřebovala jsem něco ve sklepě a prošla pod schodištěm. Kolo se na mne ošklivě kouklo z šera, zívlo a nabídlo pohledu vrstvu prachu na řidítkách a hřbetě. Chudáček, celou zimu na něj nikdo neměl čas. Až nastane to správné počasí, bude trvat nejméně dvě hodiny, než ho vůbec zpojízdníme. A zapadne nám sluníčko. Nejlepší bude, když ho připravíme "do foroty".

A tak přišel na řadu hadr, smetáček a vrrrrrr kompresorek na dohuštění kol.

Dalmatinice to sledovala se zájmem a když jsme kola nechali oschnout na sluníčku zapíchla se vedle řidítek. Tlemila se zubatě a najednou jí vůbec nevadilo, že je venku. Za chvíli začala vibrovat. Přece jen takové teplo ještě není. Přesto odmítla přímou výzvu, že má jít domů, že se nikam nejede. Oběhla kroužek a zase se usadila u řidítek. Nedalo se nic dělat. Oblékla jsem si devatero svetrů, devatero ponožek a chlupaté rukavice a s pocitem, že se nutně musím vypařit jsme vyrazili na výlet.

Manžel si vzal svetrů míň, místo šály si krk omotal kilovým fotoaparátem. A málem jsme se skutečné vypařili. Psisko nadržené zimním poleháváním u kamen vyrazilo tempem nevídaným a sprintem vyhrazeným obvykle pronásledování polňáků znepřáteleného klanu. Naštěstí jsem člověk mazaný a okruh jsme zvolili tak, aby z počátku vedl trochu z kopce. I tak považuju za nervydrásající, když ve velké rychlosti Gwenda zastaví napříč silnice, aby se koukla, kde se courám. Počká až začnu zběsile brzdit a rozběhne se spokojeně dál.

Naštěstí i na ní se projevila jarní únava, tak už po třech kilometrech, poté co nadzvedla všechny psy v Mečíři, vybila divokou radost z toho, že může běžet a způsobně se mi přiřadila ke kolu. Pozorovali jsme zbytky sněhu, jak se mění ve špinavé louže a neuvařili se v tlustém oblečení, protože bylo potřeba vyfotit tu příkop u silnice plný vody, tu dravce pěškyptáka, který pochodoval po poli, ale uletěl, když jsme se přiblížili, tu hejno ptačích kamikaze, kteří se jako blázni vrhají ze stromů kolem silnice přímo před projíždějící auta a tím způsobují dodržování povolené rychlosti.

Nakonec za Mcelami jsme si ještě uřízli cyklistickou ostudu, protože v pranepatrném stoupání jsem byla přistižena nějakým odresovaným a onálepkovaným cyklistou, jak strkám kolo pěšky. No, strkala jsem, ale dvě. Gwendy kolem mě kroužila v nervózních kruzích a manžel pobíhal po silnici nahoru a dolů a snažil se vyfotit strakapoudy, kteří mu poletovali nad hlavou a evidentně si z něho utahovali. Myslím, že výsledkem byla další šedá skvrna na šedém pozadí. Pak se naštval definitivně a vzal si kolo zpátky. Potkali jsme důchodkyni, kterou jsme zdravili už v Mečíři, sjeli kopeček, přebrodili louži a byli doma. Gweny se napasovala za kamna a čekala, až jí začne doutnat kožich. My schovali kola a usoudili, že zima skončila.