Jak jsme se rozhodli, tak jsme učinili. Ráno po svátku svatého Štěpána jsme zabalili pár nutných svršků, cestovní tašku pro Mimi, granulky, které jí měly vystačit do Nového roku, kdy bylo naplánováno vrátit se do Prahy a samozřejmě dárečky, které Mimi dostala od Ježíška. Ovšem pokud mám napsat celou pravdu, tak už jenom zelenou pískací činku a pískací plechovku, protože míček a přetahovací provaz okamžitě, ještě než svíčičky na stromečku dohasly, stačila rozkousat. 

Naši chalupu, zahradu kolem ní i celé její okolí, zná Mimi velice dobře, vždyť jsme si ji tam přivezli jako malinké štěňátko přímo od chovatelky a ona tam strávila se mnou dva příjemné letní měsíce. Teď, jakmile auto zastavilo u našich vrátek a já jsem je otevřela, Mimi vběhla dovnitř do zahrady a nepředstavitelně rychle začala plna nadšení lítat po trávníku kolem dokola, jen se nám před očima její černobílý kožíšek míhal.

Večer pak podle svého zvyku ulehla na polštářek na širokém parapetu francouzského okna v jídelně a hlídala, co se venku, za naším plotem "šustne". Ona v Praze téměř vůbec neštěká, bydlíme v paneláku a tam se jí to asi zdá tak nějak anonymní. Ale tady na chalupě si to bedlivě hlídá. Kdykoliv jde někdo kolem, blafá a nepřestane, dokud zase není klid. Ovšem ona ten klid vlastně nevyhledává, ona netrpělivě vyhlíží na nejvyšším místě zahrady, které se nachází na hromadě písku našich vnoučat a jakmile se někdo vynoří za vedlejším rybníkem, dá se do hlasitého "hlídání".

Hned další den našeho pobytu na chalupě jsme uskutečnili dlouhou procházku, kterou Mimi, tak jako vždycky, když svobodně může běhat ve volné přírodě bez vodítka, náležitě ocenila. Po příchodu domů zalehla na parapet a dle svého zvyku sledovala "cvrkot". Pak to přišlo - začalo sněžit. Byl to první sníh v jejím životě. V teple jídelny byla Mimi s bílými vločkami za oknem docela srozuměna, ovšem jen do té doby, než se měla jít před spaním ven vyvenčit. Teprve pak zjistila, že tam je nejen mokro, to už znala, ale trávník že zmizel pod něčím podezřelým a pořád padá něco dalšího z oblohy.

Mimi se rozhodla: "Ne, do toho já se nevydám, tady je potřeba nejvyšší opatrnost," zastavila se na zápraží, zatáhla ocásek, zapřela tlapky a nehnula se z místa. Co mi zbývalo, navlékla jsem přes bačkory staré obrovské pantofle po některém z předků a vyšla jsem na zasněžený trávník příkladem vstříc. A v tom se to stalo - v neforemných pantoflích mi podklouzly nohy a už jsem byla na zemi. Mimi sice nadšeně přiběhla v očekávání nějaké zajímavé hry a jak se zdálo sníh jí už nevadil ani trochu, zato mně už do smíchu nebylo....

V noci jsem bolestí v kotníku nespala a ráno mě manžel vezl s nohou ošklivě oteklou na pohotovost do Jihlavy. Tam pan doktor po předchozím rentgenu stanovil diagnosu: Rozsáhlý výron. Vyfasovala jsem ortézu, dvě berle a přísný zákaz našlapování na nohu. Chůze jen po bytě za pomocí berlí. Bránila jsem se sice, že musím venčit pejska a bydlíme v Praze v pátém poschodí a dožadovala se chodící sádry, ale pro tuto moji námitku neměl lékař pochopení.

Zbyla jen jediná možnost, manžel odjede do Prahy plnit své pracovní povinnosti a já zůstanu s Mimi sama na chalupě. Tady ji jen vypustím na zahradu a zase zpět vpustím a to zvládnu i s berlemi. Bylo rozhodnuto, manžel mi ještě dojel do nejbližšího supermarketu nakoupit potraviny, přivezl další granule pro Mimi a zmizel.

Jsme tady s Mimi už druhý týden a musím říct, že nám nic nechybí. Sníh dávno roztál, Mimi se probíhá po zahradě, vartuje na kopci písku a večer vyhlíží kolemjdoucí v teple jídelny na parapetu okna. Já buď ležím, nebo sedím u psacího stolu s nohou nataženou na krabici, kterou mi manžel, než odjel do víru velkoměsta, pod stůl dal. Mám tady počítač, e-mail a dokonce i skype. Takže odtržená od života nejsem. Každý večer zavolám po skype manželovi a upřesním dispozice, co všechno je třeba zařídit, než se vrátím.

Mimi, která slyší hlas pánečka, nadšeně vrtí ocáskem a čeká, odkud se vynoří. Řeknu vám, to je výhoda, tahle moderní technika. Moje přítelkyně, vynikající germanistka, dokonce připravuje přes skype svoji vnučku na maturitu z němčiny. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ta vnučka se svými rodiči nežila u Velkého Otročího jezera v Kanadě a její babička v Praze na Barrandově. Sama jsem byla svědkem toho, jak moje přítelkyně před Vánoci pekla vanilkové rohlíčky a její kuchyní se nesl z mikrofonu jasný hlas vnučky, odříkávající v němčině préteritum a perfektum jednotlivých způsobových sloves. Na Silvestra prý došli i k plusquamperfektu, ale u toho už jsem nebyla.

Nějak jsem se rozepsala, ale musím se podívat z okna, co dělá venku Mimi. Aha zase už vyhrabuje z trávníku cibulky narcisek, které jsem do něj na podzim pracně vpravovala. Co ale můžu dělat, Mimi je teriér a hrabání v zemi je pro teriéry přirozené. S tím nic nenadělám. Vlastně jedno opatření přece jenom uplatním. Cibuloviny už přestanu radši pěstovat.

(zasláno 12. 1.)