Narodil jsem se uprostřed Irska na malý farmě spolu s bráškou a sestřičkama. Až jednou (bylo to 21. listopadu), přišel pán a vytáhl mě a brášku z pelíšku, aby nás ukázal úplně cizím lidem.

Já jsem se strašně bál, protože jsem tak daleko od maminky ještě nebyl, ale zvědavost mi nedala a tak jsem si je šel prohlídnout blíž. A jim se líbilo, jak jsem odvážnej a tak si mě vybrali, naložili do auta a vezli daleko a daleko... jak daleko to nevím, protože jsem celou cestu prospal.

A když to auto konečně zastavilo tak mě pustili ven a tam byl takovej studenej beton a mokrá tráva. Ale pak jsem našel hromádku navátého listí, tak jsem se tam uvelebil a bylo mi smutno, že jsem najednou tak strašně sám. A potom přišli ty lidi a otevřeli dveře do takový velký boudy a vzali mě tam a pak mě dali do košíku a řekli mi, že to od teď bude můj pelíšek a oni budou moji páníčkové.

A na důkaz toho mi nabídli štěněcí snack a já to hned slupnul, protože jsem po tý cestě měl hlad. Už jsem byl jejich a tak jsem začal prozkoumávat, kde jsem se to ocitl. Oni si bláhově mysleli že mi bude dělat problémy z toho košíku vylézt, ale já byl venku natošup a hned zase zpátky a tak jsem zjistil, že mě tam nikdo nedrží, a že můžu jít, kam chci.

První věc, kterou jsem našel, byla plechovka od piva. Hned jsem ji začal honit, až jsem ji nakonec ulovil. A páníček se smál, jak jsem si rychle v novém domově zvykl. Ale potom přišel večer a oni se zavřeli ložnici a nechali mě úplně samotnýho. To mě zase rozesmutnilo a začal jsem brečet a kvičet že nechci být sám.

Páníček se mi snažil vysvětlit, že chtěj spát a já mám zůstat ve svým pelíšku a oni zase ráno přijdou. Ale já to nechtěl pochopit a kvičel jsem dál, až se páníček rozzlobil a hodil po mě pantofli. Naštěstí teda byly mezi náma zavřený dveře, ale byla to rána a já se tak lek, že už jsem byl zticha. A ráno opravdu přišli a já pochopil, že budu muset být občas sám.

Druhej den mě vzali poprvé ven na procházku, a to bylo teprv novejch věcí! Ale já byl moc malinkej a tak jsem daleko nedošel. Potom mi páníček dal gumovej míček a myslel si, že si s nim budu hrát, ale já si ho hned odnes do pelíšku a začal hryzat. Tak ho páníček přivázal na gumičku a tu zase na židli, a když jsem ho chytil a chtěl odnést, tak mi zase utekl. Páníček si myslel, že je to úžasná legrace, ale mě to zlobilo a pral jsem se jako drak. A pak jsem zjistil, že míček za to nemůže, protože ho drží ta gumička a tak jsem se začal prát s ní, až jsem jí nakonec překousal a páníčkovi sklaplo.

Potom mi dal na kousání radši něco, co můžu taky spolknout a nic se mi nestane. Tak jsem dostal psí žvejkačku, ale vůbec nevím, proč se tomu říká žvejkačka, když je to normální žrádlo, i když pravda, trochu tužší. To i mrkev mi vydrží dýl.

Ale nejlepší na kousání je stejně dřevo. A na to mám štěstí, protože páníčkové maj v obýváku krb a u něj narovnanou hraničku dřeva. Od té doby co maj mě, už jí nemaj, teda dřevo tam maj, ale ne srovnaný do hraničky. Ale nejlepší žůžo je když ten krb zapálej. To tak krásně hřeje, že se tam natáhnu a vydržim to dokud nemám kožich úplně rozžhavenej.

Dokonce pohrdnu i místem na křesle, kam se jinak nahrnu, hned jak páníček zvedne... vždyť víte co. Anebo k paničce na kanape, protože tam se vejdeme oba. Když jsem byl malej, tak jsem musel čekat, až mě tam vezmou, ale teď už umim vyskočit sám a to je jiná legrace. A taky umim vylézt na stůl v kuchyni, což sice nesmím, ale když jsem doma sám-johohó!

Panička tomu nejdřív nechtěla věřit, protože od začátku důsledně zastrkovala židle, ale pak na mě nastražili past... Dali na stůl párek a šli pryč, a když se vrátili tak byl fuč. Prostě jsem si tu židli odsunul. To je toho - vždyť oni to dělaj taky. Nakonec ocenili mou chytrost a od té doby dávaj židle od stolu dál.

Teď se s váma rozloučim, protože už je čas na procházku a já se těším na pejsky které zase dneska potkáme. Zvlášť na mýho kámoše vlkodava, kterýho prohánim, že je z toho úplně vedle.

Váš Whisky