Neviditelný pes byl posledních 12 let moje spojení s Českem, a celou dobu jsem se odhodlávala k vykouknutí zpoza buku a napsání portrétu, ale ze začátku mi trochu chyběla odvaha, potom posledních pár let už staroušek chátral a nebylo moc veselého o čem psát a teď je nás chlapeček nejzlatější už rok za duhovým mostem a konečně jsem sedla nad klávesnici a dala se do psaní.

Bert se narodil 25. ledna spolu s dvěma brášky a třemi sestřičkami naší Kesince. Říkali jsme mu Béla, kvůli maďarským předkům, a hlavně Chlapeček Nejzlatější, protože byl ze všech pejsků nejzlatější, nejkrásnější, nejstatečnější, nejchytřejší, nejvzteklejší a nejtrucovitější. Tatínek byl Ricardo de Fabián, také velký krasavec (ale ten žil v Německu). Štěňátka byla buclaté černé válečky, do dlaně se vešly dvě, každé dostalo barevnou tkaničku, to abychom je od sebe že začátku poznali a mohli je každý den zvážit a sledovat jestli pěkně rostou a nikdo není odstrkován od jídla; no a štěňátka rostla.

Kesinka měla pelíšek s ohrádkou v kuchyni, a na drobečky malé byla velice pyšná, kdykoli nám návštěva zvonila na dveře, tak vyskočila a hned milou návštěvu postrkovala směrem kuchyň, kde pózovala v pelíšku se štěňátky a čekala na pochvaly, jaká je šikovná holčička a jaká že má krásná miminka.

To ji přešlo, když bylo štěňátkům asi měsíc. To naopak začala utíkat nahoru na kuchyňský

stůl a s mírně vyděšeným výrazem sledovala drobečky, jak se dole hemží a rvou. Tak jsme ji dali na stůl matračku, a začali hledat vyhovující zájemce. S hledáním vyhovujících majitelů to nebylo lehké - kerry blue terrier nikdy nebylo módní plemeno, ani snadné na úpravu srsti ani na zvládnutí temperamentu - i když jsou doma mazliví, velice chytří, a celkově úžasní, jednou z charakteristik je přílišná teritorialita, což také znamená agresivita vůči ostatním psům. Původně jsme si žádné štěňátko nechat nechtěli, protože po pravdě jeden kerry blue terrier je víc než dost ale tady život nadělil Bélovi tolik smůly do začátku, že mi to i teď pořád láme srdce.

Když mu byly dva měsíce, odjel s novou paničkou do Prahy, jak jsme si mysleli, ke světlým zítřkům, ale ukázalo se, že zdání klame a nová panička zdaleka nebyla taková jak se představila; po dvou měsících přivezla štěňátko zpátky s výmluvou, že má dcera alergii.

Psíček byl hrozně zanedbaný; měl zánět v uších a v očích a byl tak špinavý, že bylo jasné, že svůj nový domov viděl jen zvenku a hlavně byl bez sebe radostí, že nás vidí a je zase s námi. Kdyby jeho ex-panička nechtěla zpátky svůj zlatý řetízek, co nám dala jako část platby, bůhví jak by to s Bélou dopadlo!

Ale sotva jsme si stihli zvyknout, že je Béla zpátky, přišla noc, na kterou nikdy nezapomeneme. Stalo se to asi týden po jeho návratu. Sestra vzala ještě pozdě v noci štěňátko ven na poslední vyčurání. K tomu, aby se člověk k trávníku naproti našemu bytu dostal, musel přejít cestu, kde i přes den býval malý provoz - bydleli jsme v posledním domě v ulici. Najednou se obrovskou rychlostí přihnalo auto, těsně minulo moji sestru, a Bélu srazilo. Zastavit samozřejmě nezastavilo a rychle se řítilo noci dál. Ale místo aby leželo poraněné štěňátko na druhé straně cesty, bylo pryč.

V tu chvíli nikdo nevěděl, co se stalo, doma jsme jen slyšeli moji sestru křičet a brečet, což byl asi nejhroznější zážitek mého života a doufám, že takový strach už nikdy nezažiju! Přiznám se, že jsem nebyla moc k užitku - strachem o psíka a hroznými představami jeho malinkého přejetého tělíčka se mi udělalo strašlivě špatně, mozek přestal fungovat, byla jsem v šoku. Moje sestra, ačkoliv hrozně vystrašená tím, co zrovna viděla, vzala aktivnější přístup a jela Belunku se synem od sousedů na kolech hledat. A skutečně ho asi po půl hodině našli - asi kilometr daleko a ošklivé zraněného, ale živého. Jak se ukázalo, zachytil se mezi blatník a kolo a byl vláčen pod autem; naštěstí jeho řidič přece jen zastavil, naříkajícího psíka vyprostil a odhodil, a ujel.

Donesly jsme si tedy Bélu domů a po ošetření na vetešině mamka hned začala její kouzla s bylinkami. Přísahám, že zná každou rostlinu, co v naší zemí roste, a k čemu je užitečná, a kde nás doktor nemohl nic udělat, tam bylinky pomohly (hlavně kostival).

První dva týdny drobeček jenom ležel bezvládně na pelíšku v různých bylinkových zábalech a s budoucnosti velice nejistou, ale to úžasné na tom bylo, jakou měl obrovskou chuť do života; byl veselý, vrtěl ocáskem a hlad měl taky pořád. Sestra a mamka se střídaly a spaly u něj na zemi, aby ho i v noci mohly opečovávat. Na kontroly na veterinu jsme ho nosily do auta nataženého na vále na pečení (protože ho to bolelo, když se s ním hýbalo), a pan doktor se pokaždé ptal, jestli už se snaží si sedat. Béla se ale nesnažil, pořád jen ležel...

Pak jednoho dne onemocněl, dostal horečku a my už myslely, že je to jeho konec - naštěstí proti té infekcí zabralo jiné antibiotikum a za pár dní se zase cítil líp. Také rány se mu začaly pomalu hojit a stahovat (nejhorší bylo, když mu začala odehnívat spálená kůže, ten zápach si nedovedete přestavit!), ale sedat si pořád nesedal.

Tak ho sestra jednou vzala ven. Půjčila si od sousedky kočárek, psíčka zabalila do fusaku a jela s ním na procházku. Vzala ho i na louku, kde ho na chvíli posadila na zem, aby se mohl pokochat čerstvou travičkou. Tento výlet nějak v Belunkovi zmobilizoval všechnu sílu a vůli žít a uzdravit se, protože další den, přesně dva týdny od jeho nehody, se stal ten zázrak - Belunek se zvedl a ušel od jeho pelíšku několik vratkých kroku směrem k nám, aby se nám mohl šťastné zhroutit do klína!

Od té doby šlo všechno jak po drátku. Samozřejmě to ještě nějakou dobu trvalo, než se mu všechny rány kompletně zahojily, celá ta obrovská rána na levé straně těla se mu časem zatáhla jenom do veliké jizvy, koleno a šlachy mu samozřejmě už nikdy nové nenarostly, ale přes rány mu narostla kůže a zacelily se, a jak už začal chodit, nebyl k zastavení! Na vycházky jsme ho vozily v onom kočárku, kde už ale asi po týdnu nechtěl sedět a stále častěji z něj vyskakoval ven, a pan doktor se nestačil divit - něco takového ještě nezažil!

No, a ze štěňátka nám začal růst velký psík, a jaký to byl psík. Krásný, chytrý, přítulný, hrdý, pyšný a parádivý, prostě věděl, že je někdo a všichni kdo ho potkali taky. Lidé s panickým strachem ze psů se nás o něj ptali, při vycházkách do města byl obdivován na všechny strany, na každého udělal dojem.

Taky, vzhledově byl krásný, jeho tatínek byl mezinárodní šampión a Bert byl po něm, kdyby neměl ten úraz, tak by na výstavách musel být úspěšný a zářit, a on by je miloval, protože se moc rád nechával obdivovat. Když jsme ho česaly a zaplétaly mu copánky z vousů, tak se nikdy nerozčiloval, nějak to věděl, že se snažíme ho zkrášlit, a vždycky se pyšně procházel a blahosklonně přijímal pochvaly a obdiv.

Taky byl statečný a ničeho se nebál, s výjimkou vody v pozdějším životě, což byla naše vina. Jedno léto jsem byla u mamky na dovolené, byl horký den, tak jsme se rozhodly vzít psíky do českosaských soutěsek, kdo to tam zná, Kamenice tam teče úzkou soutěskou mezi skalami, člověk se musí pořád brodit z jedné strany na druhou, podle toho na které je zrovna cesta, případně jít vodou když cestička není; no a ona byla v Kamenici vysoká voda to léto. Proud byl pěkně dravý, vody po krk, chudáci psíci toho měli za chvíli až dost, my taky, a pak nám najednou chlapečka strhnul proud. Už jsme byly hrůzou bez sebe, že ho voda odnese a utopí, pak ho to hodilo proti kusu skály u břehu, naštěstí se vydrápal ven, ale vodu od té doby mít nemusel.

Ale taky měl ošklivou vlastnost, agresivitu vůči jiným psům, je to charakteristické pro kerryky, ale pěkné to nebylo. Pořád jsme musely mít venku oči na stopkách, protože nemohl strávit celý život na vodítku, tak jsme musely chodit na vycházku na pole a louku, kde bylo přehledno, i tak několikrát jsme neuhlídaly a napadl jiného psa, a na vodítku při potkání jiného psa se vždycky zmítal tak vztekle, že se div neuškrtil.

Taky trucoval. Žádný pes na světě neumí tak loupat očima jako kerry blue terriéři, a určitě žádný kerryk nikdy tak neloupal očima jako nás chlapeček. Když se mu něco nelíbilo, nebo se na něj zvýšil hlas, nebo se mu dělo nějaké příkoří, kterých bylo hodně, protože chlapeček byl strašlivě urážlivý, tak po nás loupnul okem, že by člověku zastydla krev a odebral se trucovat do kouta.

To nebylo vyhraněné jenom pro nás, třeba jednou byl na návštěvě u Sáry, černé labradorky, a byly mu nabídnuty zapečené nudle k zakousnutí, ale Sára se mu na ně vrhla a trochu na něj zavrčela a Belunek se smrtelně urazil, sednul si mamce k noze a do konce návštěvy se Sárou nepromluvil. Chudák Sára si uvědomila, co provedla, žebrala o pozornost, nudle mu nabízela, ale oblomit se nedal. Jinak papal všechno, jako jeho maminka, ovoce, zeleninu, nikdy si nevybíral, a žebrotou by si jistě vydělal na živobytí kdyby musel.

A na rozdíl od jeho maminky nikdy neutíkal, což je moc dobře, protože jsme si s Kesitkou užily až dost zoufalství a rozčilování, kde zase je, jestli ji zastřelí myslivci a jestli trefí domů... Kromě celoživotního přání roztrhat všechny psy na cucky byl zlatíčko nejzlatější. Byl dobrosrdečný a chránil nás a miloval nás a my jeho.

Další šok chlapeček nejzlatější měl, když mu umřela maminka Kesinka, chudinka v 11

letech na rakovinu. Trápil se, nepapal, za týden byl na kost hubený, tak mamka podnikla drasticky krok a donesla si domů stěně českého terriera. Na dalšího kerry blue terriera si už netroufla, prý už není nejmladší a byla hodně nemocná; no chudák chlapeček byl v šoku, celý život se snaží roztrhat každého psa, co potká a najednou mu jednoho takového přitáhnou do domu!

Kdyby Billy nebyl stěně, tak by to asi špatně dopadlo, a moc rádi se ti dva nikdy neměli, ale v každém případě Béla zase začal rychle jist, protože to přece nenechá tomu

ohyzdnému štěněti... a tak byl náš psíček zachráněn podruhé. No a tady skončím a nechám moji sestru napsat konec Belunkovo příběhu, protože poslední roky života žil s ní v Německu.

Ahoj zvířetnici, já se pokusím navázat, tam co sestra skončila...

Tedy, s Bilíčkem si Belunek přeci jen začal brzo dobře rozumět, hráli si spolu a oba spali svorně u mamky v posteli. Až když byl Billy starší, začali se spolu trochu handrkovat - Bill chtěl převzít velení, což ale Béla v žádném případě nedovolil, a tak ho občas musel pořádně sjezdit. Nějak se to stávalo pořád častěji, a Bélovi, který už se dostával do dědkovského věku, šlo spratkovo nepoddajné chování pěkně na nervy.

K tomu byla mamka ještě víc nemocná a měla i venku problémy, Bělu pořádně udržet, on se neustále snažil se na všechny kolemjdoucí psy vrhat, a nikdo že sousedů si netroufal s ním jít na vycházku. Bez vodítka už vůbec nemohl chodit, protože nezmar jeden věděl, že na něj mamka nemůže, a tak neposlouchal. Pak měla jít mamka na operaci a nebyl nikdo, kdo by se o holomka postaral, tak jsem si pro něj přijela a odvezla si ho do svého doupěte. Tím se mi splnil jeden můj životní sen, a sice mít Belunka u sebe.

S naší fenkou Podenca si rozuměl dobře - to jsme věděli už z předešlých návštěv; a ačkoliv se s Bilíčkem často kvůli žrádlu skoro porvali, nebyl s Pookou (která byla, jako bývalý ''pouliční čokl'' hrozně chamtivá) nikdy kolem jídla problém. V podstatě se nikdy kvůli ničemu nehádali - žádný z nich nemusel tomu druhému nic dokazovat, a tak vedle sebe žili harmonicky a bez rozporu. Z počátku jsme si dělali starosti, že se Bélovi bude po mamce a Bilíčkovi hrozně stýskat, ale nevypadal, že by tady nějak trpěl. I Billy byl rád, že může být jedináček a vládce ve své říši, a tak u nás Béla zůstal napořád.

Až do svých třinácti a půl byl ještě pěkně fit - miloval (na jeho věk) dlouhé vycházky, na poli mohl zase běhat bez vodítka, a při setkáních s cizími psy se časem choval méně nepřátelsky, s některými se dokonce bez vrčení očuchával! Pak už ale začal chabnout, tak jsme vycházky zkrátili, ale radost že života měl pořád. Hlavně jist mu pořád chutnalo. Asi ve čtrnácti chlapeček ohluchl a trochu se zdálo, že už mu není tak dobře.

Taky jsme ho museli nosit po schodech v náručí - sám už je nezvládal. Pomalu jsem se začala připravovat na to, že každý den může být ten poslední. Ale Belunek byl bojovník a nevzdával se tak rychle. Dokonce, a s tím jsme nikdy nepočítali, přežil naší Pooku, která v březnu 2008 umřela na rakovinu. A zažil naší novou Podencu Josy, která přiletěla rovnou z Kanárských ostrovů, kde předtím skoro rok seděla v útulku.

Josy se občas snažila Bélu motivovat ke hraní, a on natolik oživl, že na ní vrtěl ocáskem - něco, co od svého ohluchnuti neudělal. I ven se vždycky těšil, i když jeho vycházky byly už silné omezené, zvládl tak obejít kolem bloku. Když přišlo léto, udělalo se Belovi hůř - byla velká vedra a on tím dost trpěl. Venku už se jen pomalinku šoural, k jídlu jsem ho někdy musela přemlouvat. To už jsem věděla, že nám moc společného času nezbývá.

Mučila jsem se myšlenkami, jak poznám, kdy je *ten* den, abych chlapečka zbytečně netrápila. Ale když onen den přišel, věděla jsem, že je to on, že teď musím zakročit. Bylo to šíleně těžké rozhodnutí, ale jednat jinak by bylo hrozně sobecké a nefér vůči Belovi. A tak jsem s těžkým srdcem zajela na veterinu a poprosila naší doktorku, aby k nám po ordinačních hodinách přišla, že už Belunkův čas nadešel.

Zbývalo nám už jen jedno dopoledne, jedno jediné dopoledne, kdy jsem se s Belunkem mohla rozloučit. Ležel na jeho pelíšku a já ho krmila různými dobrotami; přitom jsem si připadla jako zrádce. Mazlila jsem se s ním a vyprávěla mu o psím nebíčku, kde se bude mít královsky. A vybrečela jsem snad hektolitry slz. Pak přišla paní doktorka a pomohla Belunkovi přes práh mezi naším světem a tím za duhovým mostem. Chlapeček ho vděčně během sekundy přeskočil.

Jeho tělíčko jsme nechali zpopelnit a popel rozsypat na lesním hřbitově, jako symbol svobody. Belunek se dožil patnácti let a sedmi měsíců, jeho život byl naplněn láskou a dobrodružstvím a jako každý slušný pejsek zanechal dědictví - a sice svůj pelíšek, svoji misku, svoje pánečky, pro dalšího pejska, který nemá domov a tyto dary vděčně přijme.

Vendula Leskovjanová (fallen dragonkin) a Svatava Leskovjanová