19.9.2020 | Svátek má Zita


PSI: Vzpomínání

5.4.2006 19:46

Než jsme se odstěhovali do paneláku, bydleli jsme v rodinném domku s obrovskou zahradou a dědou a babičkou a ještě tetou a její rodinou. Vždycky tam byli psi a kočky. A všichni si zaslouží alespoň jedno malé ohlédnutí.

Prvním psem, kterého já si nepamatuju, byla Brok. Přišel k nám, řekl "dobrý den, budu u vás bydlet" a taky zůstal. Že je to TA Brok došlo rodině, až když se domem ozývalo kvíkání štěňátek. Brok byla drsnosrstá jezevčice a poučena životem na ulici. K ní se váže oblíbená rodinná historka.

Maminka vypravuje,"Brok dostala do misky žrádlo. A za chvilku se z venku ozval brek naší nejstarší a hned po něm kňučení psa. Co se stalo? Ivanka byla zvědavá, co má Brok k jídlu a tak to chtěla ochutnat. Jenže Bročině se to nelíbilo a tak se ohnala a kousla. První brek. Jenže to se nelíbilo holčičce a tak psinu kousla taky. A to bylo to kňučení." Zmizela a kromě této příhody na ni nemám jinou vzpomínku a tu mám stejně přetlumočenou. Já si ji nepamatuji a tvrdím, že si to vymysleli, aby mě mohla rodina pomlouvat :-D. Amina

Pak se objevila Ťapina 1. bylo to štěně NO. Jak já se jí bála. Tehdy mi byly asi 4 roky a přišla mi hrozně veliká. Jediné místo, kam jsem se před ní mohla schovat, byl stůl, ale to nebyla příliš velká překážka. Brzo přišla na to, že ze židle se za mnou dostane nahoru. Pak jsme ale byly kamarádky a řádily jsme spolu. Obrečela jsem, když jsem jednou přišla ze školky a Ťapka byla pryč. Byl to strýcův pes a on zjistil, že se pes taky musí vychovávat a tak ho dal pryč :-(. Pak odešel sám, ale to je jiný příběh. To už jsme se taky odstěhovali do většího, přece jen 1+1 není moc velký prostor pro pětičlennou rodinu, ale Zahradu, tak jsme si to pojmenovali, považuju za takový svůj druhý domov dodnes. A těsně potom stěhování se na Zahradě objevil Ťapina 2., dokonalý kříženec těch dvou předcházejících psů. Tedy NO a jezevčíka. Jenže pobyl měsíc a pak odešel k sousedům, kde taky nějaký čas zůstal a pak se zas někam odstěhoval...Vyzkoušel všechny domky v ulici, pak ho jednou na jeho potulkách srazilo auto.

A přišla Žolina. Hmmmm, Žolinka. Žolinka byla svéráz, kříženec teriéra, knírače a ještě něčeho, co jsme nepoznali. Pravda lovecké geny v ní naprosto převládaly. To byl nejspíš nejdražší pes ve vztahu k sousedům. Utíkala, doma si slepic a králíků ani nevšimla, u sousedů pořádala normální pogromy na domácí zvířata. I babičce už došla trpělivost. A tak pak zapírala, "až ji u toho chytíte a dovedete, tak vám tu slépku zaplatím." Ono platit asi 15 slepic v jednom dni není žádná sranda.

Žolina byla pes inteligentní a tak brzo přišla na to, že její lovecké snahy se neshledávají s kladným ohlasem. A tak způsobila v nejedné domácnosti malou ekologickou katastrofu. Budiž jí ke cti, že jí nikdo z dospělých u toho nenachytal a my ji nepráskli. Co se stalo.

Tenkrát byla kanalizace rodinných domků vyvedena do potoka a milá Žolina zadávené slepice narvala do ústí kanalizace a způsobila totální ucpání záchodů. Tenkrát se to svedlo na ondatry, až už nebyla tak jsme přiznali barvu, že jsme nejednou Žolinu viděli, jak si tam nese kořist. Je pravda, že za babičkou už nikdo nechodil, protože slepice sice mizely, ale už nebyly pěkně vyložené v řadě.

Zmizela Žolina, na 99 % skončila s česnekovými knoflíky. Jeden z babiččiných sousedů měl poněkud pofidérní známosti a vědělo se všeobecně, že čas od času někde zmizí pes a u sousedů se dělá guláš. V té době, kdy se dávaly do pořádku finance způsobené tímto psem, se připojil k dědovi, když šel z hospody Dax. A už zůstal.

Vydávali jsme za shi-tzu, ale byl to ten nejčistokrevnější andrdór. To byl pes. Miloval děti a ochotně s námi páchal všechny možné lumpárny. Jedinou věc, kterou se nenaučil, lézt po stromech a tak trpělivě na nás čekal, až k němu slezeme. S dědou chodíval na "pampelišky". To musím vysvětlit. Děda velmi rád a velmi často chodil do hospody. A babička ho hlídala, později i my jsme ho vždycky chodili špiónovat.

Tak vzal košík, nůž a psa, a že jde králíkům na pampelišky a postupoval nenápadně při sběru směrem k hospodě. Babička si s ním opravdu užila. Dax miloval našeho tátu. Vždycky, když jel v létě z práce, stavil se na zmrzlině, dvakrát do ní lízl a zbytek donesl Daxovi. Ten už čekal u vrátek, až přijde. Měl velmi silné sociální cítění a tak se s ježky dělil o boudu a žrádlo. Ježci se s ním naoplátku dělili o blechy... Tak asi 5x za prázdniny byl uspořádán odchyt blech, kdy se Dax musel potupně podvolit stříhání a koupání, aby za pár dní vše bylo v původním stavu.

Jednou na vánoce odešel a nikdo ho už nikdy neviděl. Sousedi ho znali z jeho vycházek, ti by ho přivedli. Nebyl. To už bylo i na dědu a babičku moc. Tak se jednoho dne objevilo štěně jezevčice se jménem Amina. Dnes už je to dáma téměř 14letá a s ní zůstal syn z posledního vrhu Alík.

Aminka byla, už je to dáma v letech, tak už to nedělá, hrozně žárlivá a velmi se obávala malých dětí, měla dojem že jí ohrožují v jejím výsadním postavení. Do teď sestra vzpomíná na to, jak se snažila neteři dostat do kočáru, totéž se opakovalo o rok později, když se narodila Andulka. Počet pokusů o peercing na různých částech těla se nedá spočítat. Její synáček Alíček byl podobného ražení. Tam si náš chlapeček může připsat prokousnutou tenisku i s palcem. Dostali tenkrát oba.

Ale koupili jsme si je. Hrozně rádi cestují autem a párkrát jsme je vyvezli na výlet. S Alíčkem je ovšem jiný problém, hrozně rád dezertuje a tak za něj se složilo asi nejvíc pokut. Když ho naši "ochránci zákona" potkají, už ani nevolají na úřad, čí je to pes. Už je to zkrátka profláknutá firma, myslím že i leckerý recidivista, by mohl závidět počet záznamů v "trestním rejstříku."

Děda ho jako Daxe brával s sebou na vycházku do hospody. Potom děda umřel. Jeden večer, pár dní po pohřbu volala teta, že "ta mrcha zase zdrhla." Asi hodinu na to volala znovu. "Volali z hospody, že je tam Alík, že ho dovedou, tak už ho nemusíte hledat." Teď si Alíček naučil štamgasty, že když jdou večer na "jedno", cinknou na babičku, vezmou Alíka a pak ho zas vrátí, když jdou domů.

Je tu ještě jeden pan pes. Amík. Tátova maminka má sestru. A ta byla celý život, co se pamatuju sama. Ale vždycky s "útulkářem" a nějakým kocourem. Amík má u mě ve vzpomínkách určité výsadní postavení. Asi proto, že když jsem rok u tety bydlela na studiích, tak jsme se hodně sblížili. Amík neměl příliš šťastný start. Co ho potkalo, se můžeme dohadovat. Neměl rád děti, chlapy v montérkách, pokud nesli ještě nějakou věc (hrábě, tyče), bylo zle a koho opravdu nemusel byly uniformovaní pánové.

Doteď je nám záhadou, že tetu nezavřeli za napadení veřejného činitele a že to skončilo, jen přestupkovou komisí nebo jak se tomu tenkrát říkalo a pokutama. Opravdu stačilo, že se příslušník přiblížil na několik metrů. Amík se vyrval z vodítka, jak dostal dolů náhubek, taky nevíme a bylo o zábavu postaráno.

Já jsem měla u Amíka jakési privilegium, nevím proč, jestli protože jsem byla nejstarší, ale když pokousal bratra, tak jsem ho srovnala do latě a co víc, akceptoval to, že to přehnal, i když šlo o čokoládu, kterou tehdy bráška dostal a Amík ne a tak se zdravě rozčílil.

Ještě věnuju jednu krátkou vzpomínku taky panu kocourovi. Rezavý přerostlý krasavec, navíc si byl své jedinečnosti vědom a dával to patřičně najevo. Že by si k němu jen tak někdo přišel a chtěl ho pomuchlat? Nepřipadalo v úvahu. Pouze pokud on sám přišel a to ještě člověk musel mít nachystanou mlsku.

Ten miloval sousedčina vajíčka. Teta měla i malou zahrádku s chatičkou, kam na víkendy prchala z města. A vedle měla zahradu se slepicema, zas slípky, jedna paní. Je pravda, že vajíčka chodila sbírat zprvu jen jednou za čas a Číčan Belmondo, tak jsme mu říkali, přišel na to, že syrová vajíčka mu dělají dobře na hlasivky a srst. Naučil paní sousedku chodit na zahrádku dvakrát denně. Bohužel na svou nenžranost dojel. Některý dobrák ho otrávil a to byl taky poslední kocour, kterého teta měl.

Když odešel Amík, teta si pořídila ještě jednoho Amíka. Byl to zlatý a hodně bázlivý pes. A osobnosti Amíka 1. nedosahoval. A tu dobu jsem za tetou nejezdila, protože jsem se věnovala mateřským povinnostem. Takže jsem se s ním potkala pouze jednou, než odešel za svým předchůdcem. (Foto - Amina)

Iva Matušková