Konečně jsem pochopila proč kolem mě On a Ona tak poskakovali jak bodnutý včelou, proč mi podstrojovali a proč si nechali od mé maličkosti líbit kde co. Byl to báječný pocit, ta nedotknutelnost a schopnost řídit celou smečku. Na to jak mi vařili, na to budu asi ještě dlouho vzpomínat. Mělo to ale i svoje vady, pochopitelně. Například kočky. Normálně je honit nesmím, dostávám za to vynadáno. Ale On i Ona už tak nějak pochopili, že tuhle část mé výchovy krutě zanedbali a sprint za chlupatou prskající koulí je pro mě stejná vášeň jako coursing.

I když zvěř nehoním, kočky si prostě neodepřu. A stejně jsem se k tomu stavěla i když jsem byla v očekávání. Přece nenechám ty chuděry mňoukavé ztloustnout jen proto, že čekám štěňata, že? Pravda, od určité doby jsem měla s rychlými starty trochu problémy… ovšem co moje kočičí běhy pro zdraví dělaly s Ním a s Ní, to by přímo děs. Ty hysterické výkřiky, to přemlouvání. Nakonec jsem toho i nechala. Jeho omdlévání a Její domluvy na to ale neměly moc vliv. Pustilo mě to v okamžiku, kdy prckové tam vevnitř povyrostli a začaly proti tomuhle hrubšímu zacházení protestovat. On argument v podobě kopance do břicha zevnitř má svojí váhu i přes to, že ten kopající nemá ani půl kila.

Právě tyhle signály z útrob byly taky důvod, proč jsem se začala věnovat důležitým věcem, které žádná nastávající matka nemůže nechat náhodě. Otázka "kam s nimi?" totiž není žádná legrace. Je pravda že Oni taky nezaháleli, ovšem v tak důležité věci na Ně prostě pes nemůže spolehnout. Oháněli se sice zdatně pilkou i vrtačkou a zapojili do stavebního úsilí snad půl rodiny, ovšem výsledek byl oproti mým představám prostě slabý.

Mohli se sice pomátnout radostí, když jsme si do té jejich bedny na zkoušku lehla, ale co by jeden neudělal, aby měli taky trochu radost, když už se s tím tak nadřeli. Vybrat správné místo pro dětičky byla fuška, ovšem nakonec jsem našla krásné, pod stříškou udírny, postavené do svahu, vyhřáté od jarního sluníčka, prostě ideál. Je pravda, že jsem měla trochu problém z toho skvělého místečka vylézt, ale co bych pro ty mrňouse neudělala.

Bohužel musím přiznat, že i když výběru místa jsem se věnovala pečlivě, nakonec to celé nevyšlo úplně podle mých představ. Sice jsem byla odhodlaná jako správná, drsná ridgebácká fena vrhnout děti v přírodě, respektive za komínem udírny, ale čuba míní a ta příroda si dělá co chce. Před osudnou hodinou mi bylo těžko a tak jsem se šla ještě nechat podrbat k Němu do postele, no a tak nějak jsem tam usnula, byla jsem nakonec ráda, že jsme to stihla do té jejich slavné porodní bedny.

Pak už to šlo ráz na ráz, pět kluků a jedna holčička! Tedy jsou to moje první dětičky, ale zdaleka jsem nebyla tak vykulená jako Oni (tedy spíš On). Stáli tam nade mnou jak u jesliček a tak jsem všechno to odkusování, olizování a placenty vyřídila radši sama. Alespoň že je zvážili, i když těm číslům bych moc nevěřila, byli rozklepaní, že na to sotva viděli. Abych Jim, respektive Jí nekřivdila musím říct, že když na svět cestoval největší kluk, tak mi byla doslova a do písmene oporou, ten cvalík mi totiž dal dost zabrat.

Když jsem pak viděla, jak je dokáže ten půltucet zrzavců vykolejit, radši jsem se od dětiček ani nehnula a hlídala je jako oko v hlavě. Když pak druhý den přišla nějaká značně podezřelá ženská zkontrolovat, jak Oni říkali, "jestli jsou všichni zdraví", byla jsem z nich skoro na mrtvici. Předvádět někomu moje krásné dětičky. Kdyby mně nedrželi, lítaly by chlupy. To že jsou moji prckové zdraví a úplně nejkrásnější si nemuseli zvát žádnou expertku, to ví přece každý.

Ono vůbec Jí i Jemu po tom porodu docela otrnulo, kromě toho, že drze předváděli moje děti, začali si mě taky dobírat. Sice jsem byla chválená, že jsem jako vzorná matka a jak pěkně krmím a masíruji bříška, ovšem některé poznámky by si klidně mohli odpustit. Kdo by asi tak chtěl, aby na něj volali "Mlíkárno nástup" nebo "Pijavice čekají". Nemáme to, my matky, prostě lehký…

A jaké moje děti jsou, vám napíši zase příště. A kouknout na ně můžete tady...

Vaše Abigail