PSI: Trampsí širák
Bývalo toho více. Dnes je vše uspěchanější a také je více zájmů a nejde stihnout vše, co by si člověk přál. Ale čas od času se ozve ukrutné stýskání po písničkách, asi takové jako v textu jedné z nich: "...muzika není pro každého, jen pro ty co maj‘ uši hladový a mně už v uchu hrozně kručelo..." 
Alespoň jednou za rok nějaký koncert anebo ještě raději "festík"! Folkových, trampských či country festivalů je spousta, lákavý program a většinou krásné prostředí. Třeba taková Telč... Jsou to však akce minimálně na celý víkend, někdy i vícedenní. Naše chlupatá závažíčka nás spolehlivě drží stranou tohoto dění, protože psům je vstup zapovězen. Vůbec tím nechci říci, že to je špatně. Naopak dobře. I pro psy samotné, neboť to, co je pro člověčí ouško radost, je pro psí ouško bolavý kravál (přičemž folk a country ještě není tolik přeřvané jako jiné žánry).
No a co si budeme povídat, některé prostředí opravdu není vhodné pro sraz pejsků. Prostě je to tak a my jsme smíření. Chceme psy? Chceme... Tak holt nebudou festíky. A přesto jsme loni objevili Trampský širák, festival, na který psi smí. Pravidlo, že musí být na vodítku, není pro nás žádný problém. A tak jsme vyrazili ze Šumavy na Vysočinu.
Byli jsme nadšeni prostředím, organizací, prostě vším a nejvíc tím, jak šlo kulturní vyžití skloubit se psy. Krásná rozlehlá louka, snadno se najde místečko, kde lidi slyší a zároveň to pejskům nerve bubínky. Není přece nutno sedět „v kotli“. Kolem lesy a zase lesy, kam jsme si pravidelně odskakovali na pořádné psí vybláznění. Letos už jsme věděli, do čeho jedeme. Dokonce i počasí prvního zářijového víkendu bylo oproti loňsku pravé festíkové...
Sluníčko si vzpomnělo, že je vlastně ještě léto. Jako bonus jsme nedaleko objevili rybník, takže v rámci psích vycházek bylo i smočení kožíšků. Podařilo se nám získat báječné místo pro postavení stanu a mohli vše sledovat přímo zpod plachty, což pejskům vyhovovalo. Měli své soukromí, stan berou jako svou boudu. 
Psích účastníků bylo tak akorát, aby to Sunnymu nezkazilo náladu. Jak známo, psí společnost nemá rád a vyšší koncetraci svých soukmenovců nese opravdu těžce. Vlčice ze sousedního stanu mu vůbec nevadila, naopak občas si náš erotoman zakňoural: "Ach, tolik bych ji chtěl..." Ale pyšná princezna dělala, jako že tam Sunnýsek vůbec není. Aťsi, hlavně, že lidských kamarádů bylo habaděj a uhranout někoho k ňuchňání nedalo žádnou práci.
Stačilo navázat oční kontakt, nahodit toužebný pohled, mlátit pořádně ocasem a bylo to! Vyhlížel své oběti před stanem. Jinak ale většinu koncertů tvrdě prospal přitulen k páníčkovi. Gill byl pozornější posluchač. Už od loňska si ho někteří pamatovali jako psa, který se přidává k potlesku štěkáním. Nezklamal ani letos.
Jsem ráda, že "Širák" je nejen trampský, ale i trampsí, nesmírně si vážím této možnosti. Díky tomu jsme mohli nakrmit naše hladové uši krásnými písničkami, relaxovat, užít si báječně pohodový víkend a mít přitom po boku i své psí kamarády. Užívali jsme si také cestu zpátky domů. Mířili jsme si to jakousi zapadlou silničkou ke hradu Roštejnu a najednou louka plná historických motocyklů.
Bobr okamžitě brzdil a běžel si ty krásně nablýskané čézety a jawičky aspoň pohledem pohladit. O pár kilometrů výš jsme potom poseděli při kávičce na nádvoří hradu Roštejn. Nebe bylo v té chvíli ještě modré a z kamenných zdí dýchala dávná historie. Nebo pohádky? 
Návštěva vnitřních prostor hradů a zámků je rovněž něčím, co jsme kvůli psům vzdali a kocháme se jen zvenku. Ale jak jsme na místě viděli, nemusí to nutně všichni pejskaři vypustit ze života. Důkazem byla krásná fenka australského honáckého psa uvázaná u bicyklů. Hlídala a vzorně čekala, až si páníčkové prohlédnou hrad. Když jsem ji poprosila, jestli si ji mohu vyfotit, ani nehnula brvou.
Představila jsem si, co by se dělo kdyby někdo oslovil Sunnyho uvázaného u kola. Ohnutý rám? Osma přinejmenším! Prostě hubána by musel dotyčný dostat, kolo nekolo. A to nemluvím o tom, kdyby se tam nedejbože objevil pes. S Gillem by to bylo jiné, ano, náš aristokrat by se na nikoho nesápal. Jenže já cvok bych zase celou prohlídku místo na rytíře a historii myslela jen na to, aby mi někdo neukradl mého pejska.
Takže vymalováno. Nechci do zámků. Ještě jsme si dopřáli romantickou procházku jedním z nejkrásnějších českých měst, již zmíněnou Telčí a pak už nebe nebylo vůbec modré. Začalo pršet, a tak cesta do všedních dnů byla těžce nostalgická, jak už to bývá, když se člověk nechce smířit s faktem, že něco pěkného končí...
Fotodokumentace:
