Jednak kočkama. Bydlí tu děsná banda koček. Aspoň čtyři. Můžou spát, kde chtějí (teda na stole jenom když se páníci nedívají), jak kviknou, hned se jim servíruje, a to na kočičí stůl, ze kterého nesmím krást. (A mohl bych. Už dosáhnu.) Taky nesmím na kočičí sloup a kočky jo. A nedají mi myši! Kočky je ráno nanosí před vchodové dveře a někdy přidají i megamyš.

To asi zrzavej Koček. Tuhle přišel a měl nějaké divné a zavřené očičko. Říkali, že ho rafnul potkan, ale na veterině ho opravili, a už má zase obě očička. Tenhle kocour je prima, podělí se, když už myši nechce, ale páníci to neradi vidí. Kočka Smajla je dobrá na hraní. Dá se honit od dveří ke stodole nebo k tújím. Ona děsně utíká. Jenže je žravá, a když mi dají do misky něco, co chce pro sebe, nedá se odstrčit ani čumákem, ani tlapou a je tak kulatá, že se nedá ani rozsednout.

Kočka, co jí říkají Punťa nebo Dalmatin nebo Kraken nebo Tygrodlak je nejdrzejší. Když něco dostane, nedá se jí to sebrat. Vrčí jako já, couvá a minule mě kvůli kousku kuřete vzala po čumáku drápkem. Lakomec jeden. Když se jde s námi venčit, běhá kolem jako potrhlá až ke křižovatce a tam počká, až se vracíme a zase se přidá. Kocour Leonek je tu prý taky nový. Je trochu plašan, ale když má náladu, otírá se o každého. Je taky jediný, který dokáže vyskočit až nahoru, na klec s ptáčky. Panička se hrozně zlobí, ale nemůže přijít na to, jak to ten kocour dělá. Lítat přece neumí, ne? I když kdo ví, je to kočka! Zkrátka kočky si tu můžou dělat, co chtějí. To bych jim zatrhnul.

A potom mě diskriminuje Bonďa. Jak může někdo tak malej tak hrozně štěkat? Spí si na gauči (další příkoří, já tam nesmím), tak jí aspoň potichu chytnu za kožich a zatáhnu. Ona se ale vždycky šíleně naštve. A taky se dopálí, když jí na vycházce s rozběhem skočím na hřbet. Většinou teda uskočí, ale když se trefím, tak ukrutně ječí a snaží se mě kousnout. Panička taky ječí, takže je rozruch a to mě baví.

Bonďa taky honí zajíce. Běžel bych s ní, ale ona běhá moc rychle a navíc, když běží úplně pryč, panička se otočí a uhání i s piškoty na druhou stranu. Nebudu se honit za Bonďou, když piškoty jdou jinam. A Bonďa pak zjistí, že je na celém poli sama. Toho se děsné bojí a letí za námi. Panička s ní nemluví a ona se jí motá za patama a dělá malého pejska. To je pak nejlepší na ní skočit, tam panička nevidí. A pak zase všichni řvou. Bezva.

Jenom teta Gwenda mě má fakt ráda. Pucuje mi uši i čumák. Honí se se mnou po zahradě, nevadí jí, když jí šlapu na hřbet. Ale někdy se rozdovádí, to pak běhá jako blázen, vůbec jí nestačím a ona do mě narazí s rozběhem jako vlak. Pak se kutálím v trávě. Nebo mě čapne za krk a zakaratí, taky jsem hned na hřbetě a musím sebou šíleně mlít, aby mě pustila. Jak mě pustí, hned vyskočím a zase se jí zakousnu do ucha nebo do krku. Pak zase běhá a to je děsný.

Mají tu doma takový stromek v květináči. Jen větve a lístky, nic zvláštního. Chytil jsem ho za větvičku a zatáhnul. Strom se převrhnul a všude byla hlína. Panička vytáhla vysavač, jenže teta Gwenda nemá vysavač ráda. Sedla si na pelech, zatvářila se hnusně a prohlásila, že dostane infarkt. To ale nevadí. Až ho dostane, vyšťouchnu jí od misky a ten infarkt si sežeru sám. Myslím, že mi bude chutnat. Zatím mi tu chutnalo všecko.

Chodím s páníkem pro vajíčka. Páník sbírá do košíku vajíčka a já kulaté chomáče slámy se slepičincem do huby. Jenže jak mě páník uvidí, hned mě žene pryč a chomáče mi bere. Asi si je chce nechat pro sebe.

Jak jsem říkal. Nevím, jestli je to pro mě ta správná domácnost. Teď když už mám čtyři měsíce a jsem velkej pes, by mě snad už mohli všichni poslouchat, ne?

Váš Rony