Ale co s tím mám dělat? Nadávají mi, když se mi stane nehoda. Chtěl bych vidět je, jak by "problém" udrželi do vzdálenosti 1m, než se dostanu k pleně, kde mám mobilní wécéčko. Samozřejmě nemohu prozradit, že jsem všechno pochopil už na začátku. Ségry mi vyštěkaly, že si lépe získám pánečky když budu nejdřív zlobit a pak se ze mě jako mávnutím proutku stane rozumný pes. Je celkem pochopitelné, že si pak veškeré úspěchy připočítají sami sobě. Občas není od věci zvýšit pánečkům sebevědomí, v tom se sestrami souhlasím (a to jsou JEN feny!)

Dělám, že jsem smrtelně nemocen. Neustále mě sleduje šestero očí (kočku nepočítám, ta by mě nejraději sežrala), jestli už je mi dobře, jestli nejsem apatický a zblízka zkoumají hustotu mých exkrementů - tak to ať si užijí.

Dnes odpoledne jsem byl s pánečkem na zahradě. Udělal mi radost. Vykopal základy pro nějakou nesmyslnou zídku a z navezené hlíny vznikla parádní klouzačka. Vždycky vyšplhám až nahoru na vrchol a pak si zasáňkuji dolů. Víceúčelová sjezdovka! Nejen, že mi poskytuje dostatečný adrenalin, ale zároveň se tím drbu na… no přesně tam. Masáže mi neschvaluje akorát panička, protože jsem díky nim celý špinavý a ona mě musí utírat. Opět mi při tom nadává, což považuji za vrchol nespravedlnosti, vždyť si chci jen hrát :) A kdo si hraje nezlobí. Na druhou stranu je to můj chlebodárce a tak se snažím udržovat diplomatickou linii. Vždycky nepatrně zamrkám a nastavím oči jako kocour v Shrekovi (Viděli jste to? Dobrej film) a její výraz se maximálně do minuty změní. Sice jednoduchej fígl, ale děsně účinnej.

Večer přišly domů paničky, strčily mě do košíku a odvezly autem kamsi do neznáma. Ocitl jsem se v neútulné místnosti polepené reklamními letáčky na krmivo pro zvířata a okamžitě mi došlo, že jsem na veterině. Pro jistotu jsem z té nervozity usnul. Vzbudila mě až nějaká doktorka, která mým paničkám říkala, ať vyndají toho králíka z košíku. BožePsíJežíši!!! Kam jsem se to dostal? Veterinářka se dodatečně paničkám omlouvala, ale o její odbornosti jsem si už představu udělal sám (pokud ovšem před naší návštěvou nepozřela halucinogeny). Splést si MĚ s králíkem! Hrůůůůůůůůůza, jak ponižující!

Následovala prohlídka. Byl jsem tak konsternován, že jsem si bez sebemenšího škubnutí tříslem nechal prohmatat břicho a dokonce i změřit teplotu v konečníku. Možná bylo v tomto případě lepší, že jsem se vůbec nesoustředil. Pak mě uložili do košíku a zatímco "kvalifikovaná" veterinářka cpala mé paničce pastu "co zaručeně zabere", jsem znovu usnul. Zdálo se mi o tom, jak běžím po písčité pláži, tlapky mi olizuje moře a já, místo abych si užíval slaného ovzduší, dusím v sobě vztek.

Najednou se jsem se nepříčetně rozštěkal a úprkem jsem se vydal za bílým hadrem, který ne a ne polapit do tlamy. Bílá látka se mi vzdalovala čím dál víc a tak jsem se musel odhodlat k největšímu skoku ve svém životě. "Raf!" V zubech jsem cítil známou pachuť. Zklamaně jsem se zastavil a když jsem z posledního dechu štěkal, pronásledovaná osoba se ohlédla mým směrem a provokativně zavolala: "Králíku!!! Mě se nezbavíš!" Byla to MVDr. Mrázková z veterinární kliniky.

Brr. Vzbudil jsem se šokem celý propocený. Velmi mi pomohla ruka mé mladší paničky, která mě konejšila v košíku a říkala mi "ňo čo jé, Lambíčtu, čopak še děje?" Mám ji rád.