Psovi jsem vždycky říkala miláčku, podstatné pro mě bylo, že si s tímto, narozdíl od zbytku rodiny můžu popovídat téměř o všem.V naší intimitě jsem i vznešeně znějící "Monty" postupně změnila na pracovní název "Memíš". No a s Memíšem (50kg živé váhy) jsem chodívala léta nakupovat, na zásadní kynologický povel - Memí, jdu do drogerie - se zatvářil vždy chápavě a maximálně mě do toho krámu přišel zkontrolovat, jestli jsem se tam moc nezakecala.

Bohužel, i ty nejvšestrannější a nejúžasnější osobnosti (rozhodně nerozlišuji mezi pejskama a páníčkama) mívají své libůstky.V Montyho případě to byla téměř úchylka. Hystericky rád jezdil tramvají. Takže mi zase jednou moudře přikývl, že je mu to jasný, že jdu do trafiky a když jsem za půl minuty vylezla, pes nikde. Tentokrát neležel ani před dveřmi od bytu, prostě nebyl.

Večer už jsme strávili pořváváním po celé čtvrti a vylepováním cedulek. Další týden obvoláváním psích útulků a inzerováním v pražských denících. Prvně mně volala paní, která pak volávala pravidelně a vždy s účastí a nadějí v hlase se ptala, jestli už se našel. Viděla ho v inkriminovaný den a dobu jak jede tramvají číslo 9 směr nákladové nádraží Žižkov. Pak volala další neznámá paní s informací, že když vykládala odpadkový košík starými novinami, přečetla si můj inzerát a vzpomněla si, že její manžel, zaměstnaný na nákladovém nádraží říkal něco o tom, že se tam toulal nějaký vlčák.

Bez sebe, s počínajícím žlučníkovým záchvatem, jsem tam doběhla. Žádná tramvaj nemohla být rychlejší. No, nebyl tam. Byl tam jeho košík, v takovým dřevěným domečku, a v tom domečku spolek lidí, prostě nedokážu říct bezdomovců, protože je to degradující a to bych nechtěla. Do toho domečku se připlazil můj hladový, zmrzlý a zoufalý pes a oni ho nakrmili a nalili do něj kafe s rumem, protože - "vypadal že chcípne. A von se tu dal do rychtyku a pak zdrhnul, když mu bylo zas líp"

Dojatá při pohledu na opuštěný Montíčkův košíček a při představě, jak nás pejsek zoufale hledá a taky z vděčnosti, jsem začala tahat stovky. Avšak dostalo se mi razantního a opravdu jednoznačného nesouhlasu: "Teda pani, to byste nás vopravdu urazila!" Naposledy jsem měla tenhle pocit když jsem četla Steinbeckovu Pláň Tortillu.

Pak nastalo nejvíc deprimující období. Pořád jsem se jezdila dívat na nějaký zaběhnutý německý ovčáky, pokaždé to byl nějaký nádherný pes, nikdy ne můj. Do útulků už jsem ani nechtěla volat, otravovala jsem je téměř denně.

A pak jsem to po třech měsících vzdala. Pejsčí kastrol a misku jsem nacpala dozadu do komory, pelíšek vyhodila do popelnice, odmítala jsem rodinné rozpravy ala - on se má někde dobře a jediný s kým jsem byla schopna problém konzultovat byl romský spoluobčan od nás z domu, který mě opakovaně ujišťoval, že ze starého psa, na rozdíl od staré slepice, není ta nejlepší polívka.

Přísahala jsem sama sobě, že už nikdy nebudu číst Lassie se vrací a vypínala jsem televizi při Chcete mě? Přítelkyně mého syna mi něžně a opatrně sdělila, že se na tento pořad "náhodou, opravdu náhodou" dívala a že jí "tak ňák" přišlo, že v Psím domově v Troji je pes , který vypadá "trošku jako Monty".

Hm. Zase jsem se dusila až v zadu v krku, no samozřejmě, zase to nebyl Memíš. Nicméně Psí domov v Troji je neuvěřitelné zařízení, nedoporučuji navštěvovat slabším povahám, nebudete vědět ani jak, a budete si odvádět tři pejsky na špagátku. Pejsci jsou úžasní, ale ty lidi ještě víc. A tak nám nabídli ať se pro jistotu podíváme do kartotéky. Bez nálady jsme se probírali fotkami, až můj syn zavřeštěl -"Mamí, Monty!". Namítala jsem že v kartotéce je uveden věk psa 6let, Montymu je skoro 11, že je to zbytečná cesta do Brandejsa, kde ten dotyčný pes pobýval v pěstounské péči. Ale vlastně to byla jen má únava a nechuť zase tajně pobulívat do kapesníku.

Leč vyrazili jsme do Brandejsa. Žádný hopsa hejsa to nebylo, celou cestu jsem všem zúčastněným tvrdila, že to prostě Memíš není. Dojeli jsme k vile se zahradou a za zasklenou verandou se rýsovala silueta psa. Můj syn jen velice tiše zavolal -Monty! A co se dálo pak, tak to už, tu změť čuchání a pištění a našeho (mého) brečení a štěkání a vyskakování a zmatených blábolů a poplácávání, to už popsat nedokážu.

Monty, teď mu říkáme Lassie se vrací 2, tady do mě strká čumákem, přináší košíček, mlátí s ním o zem, prostě rezolutně dává najevo, že teď hned okamžitě jdeme ven. Tak já jdu a děkuji všem hodným lidem, kteří mi pomohli už třeba jen proto že projevovali zájem. A nejvíc Psímu domovu v Troji. (Ilustrační foto - internet)