Pes byl podle zpráv cvičený, nikdy před tím nikoho nenapadl a jeho rodina se mu věnovala. Proč tedy k této tragédii došlo?

K neštěstím tohoto druhu bohužel čas od času dochází. Někdy jde o nezvládnutého nebo zkaženého psa, jindy je zvíře k agresi svým majitelem přímo cvičeno. Často jde o trestuhodnou nedbalost, kdy na velkého psa dohlíží někdo, kdo ho z různých důvodů nedokáže zvládnout. Jen velmi málokdy však po vyšetření událostí zůstane velký otazník - proč se to vlastně stalo?

Někdy je příčina zjevná, jindy je objevena až poté, co největší zájem médií opadne a odpověď se tak k široké veřejnosti nedostane. Jako s kousajícím psem, kterému teprve po incidentu našli v uchu vraženou zlomenou pastelku, nebo na místě činu nalezená evidentně používaná dětská kuličková pistole.

Tento případ se však liší: podle dostupných informací dítě psa nijak netrápilo, pes vyběhl na místo kde si hrálo a kousl ho. Kousnutí prý bylo jenom jedno a na hlavě - maličká holčička ho nepřežila. Pes prý měl odpovídající péči i výcvik. Kde se tedy mohla stát chyba? Je nesmírně důležité to zjistit, jelikož všude kolem nás vyrůstají děti společně se psy. V naprosté většině případů je to ku prospěchu všech zúčastněných, ale řekněte sami, vy co máte děti i psy: nemrazí vás z toho co se stalo? Díváte se na svého psa stejnýma očima jako před minulým pátkem? Jste si jistí, že u vás se to nestane?

Zkusím tady nastínit několik odpovědí, byť nejsem odborníkem, ale pouze stále se učícím laikem, který děti i psy pospolu vychovává (zatím naštěstí úspěšně) již 14 let. A proč si myslím, že mohu tuto situaci hodnotit?

Naše psy (jezevčíka a dva chodské psy) mám opravdu velmi ráda, ale jako psy - ne jako lidi. Podle toho s nimi komunikuji (řeč těla, povely apod.), oni téměř vždy chápou mě a já v naprosté většině případů rozumím jim. Jsem v naší smečce jednoznačně velícím psem a znám postavení každého jejího člena. Udržuji rovnováhu a dohlížím na spravedlivá řešení konfliktů (většinou mezi psy, k dětem ani dospělým si psi nedovolují).

Když byly děti malé (jezevčík věkem zapadá mezi děti - je starší než náš mladší syn) a trápily psa, byly před ním za své jednání pokárány i potrestány. Pes v takových případech od jejich nenechavých rukou buď utekl a přišel mi žalovat, nebo ječel tak dlouho, dokud jsem nezasáhla - a to nikdy netrvalo dlouho. Pokud si něco dovolil k dětem (většinou jim kradl a žral věci), dostal zase on.

Ano, uznávám že šlo o jezevčíka a ne třeba o dobrmana, ale neříká se, že jezevčíci nejsou pro svou svéráznou povahu a leckdy i kousavost vhodní pro rodiny s malými dětmi? Řekněme tedy, že mám nějaké zkušenosti, které mě opravňují k následujícím úvahám, proč domácí pes zaútočil na mládě v rodině, které měl podle všech předpokladů a zkušeností chránit jako své vlastní.

Teorie č. 1:
Pes krutě žárlil. Víme, že podle médií se pán svému psu věnoval, chodil s ním dokonce na cvičák. Nepřestal s tím, když malá začala vyžadovat více pozornosti?
Nešlo v tomto případě o efekt tzv. "odložené" žárlivosti? (Nehledejte prosím v odborných knihách - termín je výsledkem mých soukromých pozorování) Je to případ známý mezi sourozenci: dokud mladší dítě jenom leží, nebo později sedí na místě kde je odloženo, málokdy (při správném přístupu rodičů) starší potomek na svého malého sourozence doopravdy žárlí.

Změna však nastane v době, kdy se mladší dítě postaví na nohy a vniká do zatím soukromého světa staršího sourozence. Začne mu brát hračky, bourat stavby z kostek nebo lega, prosazuje se i u rodinného stolu a v ostatních aktivitách. Dospělí se mu musejí mnohem více věnovat, jelikož stálá objevitelská aktivita dítěte ho přivádí do nejrůznějších nebezpečí. Tehdy ubývá volného času, starší sourozenec bývá napomínán, aby měl rozum, že je přece starší. A začíná žárlit.

Výsledkem jsou různé naschvály a leckdy i agrese vůči malému "dobyvateli". Co když právě v této době (kolem jednoho roku dítěte) začal mít pes pocit, že je zanedbáván a ztrácí svoji pozici v rodině? A řešil situaci jediným způsobem, jaký zná?

Teorie č. 2:
Neujasněná hierarchie v rodinné smečce. Je to velmi podobné jako v prvním případě, jenom u psa to předpokládá vyšší míru dominance. V rodině nemuselo být zjevné, jak je to s "mocenskou" hierarchií. V tomto případě nemusí jít u psa přímo o nějakou vrozenou agresivitu, protože zvíře nejspíš nechtělo zabít - jenom si ujasnit své postavení. Jenže bylo příliš velké a malý človíček příliš zranitelný.

Teorie č. 3:
Pes se domníval, že dítě je v ohrožení a chtěl ho odnést do bezpečí. Vím, že to zní to velmi zvláštně, ale není to nemožné. Pokud vztahy v rodině s dětmi a psem fungují správně, bere pes dítě jako mládě a chrání ho a až do doby, kdy dítě vyroste natolik, aby podle psího názoru jeho ochranu bezprostředně nepotřebovalo. (U nás to bylo přibližně do 4 let věku dítěte).

Je-li zvířecí mládě v nebezpečí, tak ho matka buď chrání útokem nebo se ho snaží ukrýt. Často přenesením na nové bezpečnější místo. Jak nosí šelmy svá mláďata? Uchopí je zuby za krk, většinou hned za hlavou a navzdory svým tesákům je dokáží odnést bez rizika, že jim při tom ublíží. Malé dítě však má velkou hlavu, nepatrný krček a i na velkého psa je dost těžké - mnohem těžší než štěňata. Zpráva uvádí, že dítě mělo jenom jedinou ránu a to na hlavě. Nemohla to být prostě krutá daň ze psí starostlivosti?

Teorie č. 4:
Psovi najednou "přeskočilo". Tak, jako se mohou najednou dostat do afektu lidé, mohou se "zbláznit" i zvířata. Mohou si věci vyložit nesprávně a při nestabilním psychickém stavu nepředvídaně zareagovat. Nebo je zde nějaká zdravotní indikace - třeba nádor na mozku či něco takového, co pozměnilo vnímání psa. Nerada spekuluji o vlivu rasy na jednání, ale zvíře je prý kříženec labradora a dobrmana a jen bůh ví, jaké vlastnosti měli jeho rodiče. Labradoři jsou známí jako chronicky přátelská zvířata, dobrmani jsou zase svým původem ostří služební psi. Jak příroda v tomto případě namíchala geny? Mohla i tato okolnost přispět ke vzniku tragického zkratu v jednání jinak bezproblémového psa?

Nevím. Jak říkám, neznám přesné okolnosti případu a nejsem odborník. Chtěla bych se ale dozvědět, k čemu v tomto případě došli opravdoví odborníci, kteří prý případ posuzují. Cítím, že je to velmi důležité - pro stovky rodičů, dětí a jejich psů.

Desítky stran již byly napsány o nezodpovědných majitelích psů a o přečinech jejich chovanců. Nikoho se nezastávám, mě samotnou jako majitelku tří psů jejich nešvary zlobí, trápí a obtěžují. Ráda bych však upozornila senzacechtivé novináře a politiky na jedno: tohle není ten případ.

Je to tragédie, kde mohou být podle práva obviněni rodiče, že zanedbali péči o dítě a nezajistili jeho bezpečnost. Já však věřím, že jednali takříkajíc "normálně", tedy domnívali se, že vše probíhá jak má. Třeba i některý z nich se psem vyrůstal.

S největší pravděpodobností však něco někde přehlédli, možná, že udělali chybu, která stála jejich dítě život. Je nesmírně důležité zjistit, kde co se doopravdy stalo, kde byla ta chyba. Už v zájmu ostatních smíšených lidsko-psích smeček.