Když k nám přišla Andula, matka rodu, neměla jsem vůbec žádné informace o tom, co obnáší výchova amerického pitbullteriéra. Znala jsem jenom starou Abbie, která byla kavárenská povalečka a pro zabavení ji stačila plastová láhev, kterou zabíjela pod stolem. Byla děsně milá a přátelská. V té době jsem odešla od rodičů a začala žít s přítelem, který se nemohl koukat na to, jak smutně pokukuju po každém pejskovi, který šel kolem.

V lednu mi proto nadělil v hokejistické tašce vystlané peřinkou černé štěně, od té kavárenské povalečky. Mělo srandovní kulatou hlavu, tlusté bříško a nožičky. Nosila jsem ji ven pod bundou, pouštěla ji na volno a nedělala si hlavu s tím, co to mám vlastně za psa. Asi proto, se z Anduly stala psice neuvěřitelná. Kromě pár pubertálních výlevů jsem s ní nic moc neřešila.

Před 3 lety k nám přišlo další štěňátko, Andulina vnučka, a na počest prababičky jsme ji pojmenovali Abbie, s hlavou jako tenisák o dost tlustší než kdy bývala Anča a už po pár dnech mi bylo jasné, že tahle čtyřnožka bude oříšek. A taky že jo! Svoji submisivní matičku nezapřela, navíc byla trošku nervák. Vyloženě zahulákat jsem na ni mohla až tak kolem 7 měsíce.

Ze začátku jsme si malovali, jak to bude príma, že budeme mít dva psy a venčit je v lese společně. To fungovalo tak do roku. Teď holky prostě spolu z vodítka pustit většinou nemůžeme. Anča má svůj věk, má svoje "gerontí" návyky a chce si v klidu okousávat svoji kládku, zatímco Abbie, ačkoliv má svůj padlý stromek, chce právě ten Anduly. Kolikrát se kvůli tomu rafly.

Takže jsme nastolili venčící pravidla, ráno a odpoledne nastřídačku, večer společně vodítková prochajda a holkám to vyhovuje. Poslední dobou se situace natolik zlepšila, že je na přehledné louce pustíme a jsme schopni uhlídat a zabavit je tak, že o sobě sice ví, ale nijak se neřeší.

Díky tomu, že piti jsou vyloženě společenští tvorové, maximálně oddaní páníčkovi a se snahou ho potěšit za každou cenu a většina z nich je rychle chápající, dá se toto plemeno vychovat tak, že nebude dělat problémy. Bohužel právě tyto charakteristické rysy mohou být kamenem úrazu. Pes, který zjistí, že páníčkovi dělá dobře, když "pouští hrůzu" v horším případě přímo vyjíždí, bude to dělat. Socializace je u většiny těchto psů možná, u problematičtějších jedinců můžete v nejlepším případě dosáhnout toho, že vám bude psy ignorovat. Zlomek psů je pak natolik zmršeno, že se nesnáší se psy a vyjíždí i proti lidem, ale s agresivitou vůči lidem se setkáte v nesrovnatelně menším procentu než u jiných plemen.

Ad socializace... Poslední dobou jsem si začala všímat toho, jak majitelé psů zareagují, když jim jejich pes vystartuje po jiném. V 90 procentech případů neudělají NIC, nebo psa chlácholí stylem "No ty jeden... on tě nesní!" Takhle socializace u pitů nesmí probíhat, jediné opomenutí nebo zaváhání a pes si to pamatuje. V tomhle se prostě nesmí ustupovat. Ohledně hraní se štěnětem platí jedno pravidlo, které se nám osvědčilo - žádné přetahovací hry!

Jinak jsou to pejsci s tuze velkým srdcem a s báječnou povahou. Ideální pes do bytu, kde (pokud mu dáte venku dostatek vybití) vám chrupká u nohou a občas se jde pomazlit. Miluje kontakt se svým pánem, a je rád když aspoň konečkem tlapky nebo nosu se na vás může přilepit.

Je nesmysl mít předsudek proti plemenu, spíš si pořádně prohlédněte majitele psa, to vám dost napoví. Poznám bezpečně z toho, jak majitel o psu mluví, proč si vybral zrovna tohle plemeno. Bohužel, v řadě případů je to pro ty nesprávné důvody.