Kocour vzhledem k životním zkušenostem "to má na háku", zatímco slečna Bony se teprve projevuje a dospívá. Oba nám předvádějí, jak na sebe umějí žárlit, jak se umějí předhánět v získávání pozornosti a jak silné jsou jejich majetnické pudy.

Takž třeba když jsme to štěně přinesli: kocour byl běsný vzteky, že jsme mu do jeho výsostného teritoria přitáhli vetřelce a mydlil Bonynku hlava nehlava. Pochování štěněte a odstrčení kocoura vyvolalo reakci: kocour se urazil a nemluvil s námi. Tedy nenechal se ani pochovat, ani pohladit, nestál o nás a nenechal se nalákat ani na pamlsky. Když jsme naopak štěně zadrželi, aby kocoura nepronásledovalo, byl ochoten přijít a sežrat nasypané granule.

Jeho uraženost pominula až poté, kdy jsme otevřeli štěněcí konzervu a štěně mělo tolik rozumu, aby kocoura nechalo nebaštit prvního. Pak jednou kocour vlezl na štěněcí pelech a rozvalil se tam. Štěně nejdřív nevědělo, co má dělat, ale pak se úsporně natáhlo vedle, aby ho nerušilo. Kocour chvíli pobyl a pak si šel na své - tedy předvedl jí, kdo tu má hlavní slovo.

Kocourův životní prostor byl přestěhován na stůl, na kuchyňkou linku a na police. Bony brzo pochopila, že kocour je k ulovení jen na zemi, kdežto na kuchyňské lince může s poťouchlým mhouřením očí a posekáváním ocásku plácat vyskakující štěně po hlavě. Tedy štěně dospělo k logickému závěru, že nenechá-li kocoura vyskočit na linku, může mít navrch. Tak dělala psí kusy, aby kocourovi zabránila ve výskoku - okupovala prostor před linkou, aby se tam nedostal. A to prosím z obou stran, podle toho, odkud se kocour vynořil. Když se kocourovi podařilo ztéci kuchyňskou linku, čubizna se bez zájmu odvrátila a úplně se jí změnil výraz tváře z dychtivosti na naprostý nezájem.

Jak již jsem psala, kocour smí do postele a Bony běžně ne. Kocour tedy vyskočí na postel a usadí se jen tak daleko, aby na něj Bony nedosáhla, i když se na postel navalí celou přední půlkou psa. Nikoliv dál - jen na ten kritický rozdíl několika centimetrů. A tváří se spokojeně, občas si u toho přede a čuba s vyplazeným jazykem poslintává u postele. Ovšem když se čuba zapomene a skočí na postel, kocour ztratí glanc a hledá spásu na policích nad postelí.

Kocour tedy spí s námi zcela legálně a když se čubizně podaří proniknout na postel, zcela nelegálně, je naopak zticha a je nenápadná jako stín. To leží vedle kocoura a tváří se, že tu není. Ani jí nenapadne kocoura pošťuchovat nebo na sebe nějak upozornit. Ona ví, že já jí to budu tolerovat, kdežto páníček by jí vypakoval. Tak se obvykle snaží umístit někde za mnou, aby nebyla vidět a rozplacatí se jak chlupaté prostěradlo.

Když čubizna něco vyvede a je pokárána, zmizí pod křeslem nebo pod postelí. V tu ránu - ať je kocour kdekoliv - se zhmotní uprostřed bytu a se zdviženým ocáskem si to štráduje sem-tam a tře se nám o nohy, mňouká na nás a vyžaduje absolutní pozornost. Ve stylu: Já jsem tady teď ten hlavní!

Jak řečeno, kocour smí na kuchyňkou linku. Když připravujeme Bony jídlo nebo nějaký mlsek, o němž ví, že bude pro ni, čubizna se nám motá pod nohama a jemně se připomíná. Ovšem pokud položíme mlsek na tu linku a kocour se k němu může dostat, nebo si k němu dokonce čuchne, její trpělivost přeteče a čubizna začne vydávat děsivé chrčivé zvuky a sápat se na kocoura - nikoliv na ten mlsek! Ta nespravedlivost, že ON k tomu už může a ONA ne! V tváři má naštvanost a zoufalství zároveň a úplně chroptí.

Když čubizna odpočívá, přijde si kocour pro pomazlení. Pokud si na nás zamňouká, je to jasné - spící čubiznu to probudí a ta hned přiběhne s výrazem "já jsem váš pes a chci se drbat!" Pokud je kocour zticha, scéna se opakuje, akorát to čubizně trvá trochu dýl. Jak na to, sakra, přijde, když spí v jiné místnosti a my si dáváme pozor na to, abychom kocoura ani neoslovili a on nezamňouká?

Bony si pak sedne k tomu, kdo si dovolí chovat kocoura a s funěním mu cpe hlavu na stehno, aby se na ní nezapomnělo. Když si jí nevšímáme, tak to vyřeší tak, že do kocoura v našem náručí začne strkat hlavou nebo ho začne okusovat.