Je zajímavé, jak si pejsci vytvářejí své zvyky a rádi je pak dodržují. Reny strašně rád chodí na procházku do zahrádkářské kolonie, na kterou navazuje sídliště. A protože jsem z rodiny jediná, kdo má náladu se s ním otravovat na vodítku a hlídat ho u silniček na sídlišti, dostane se tam jen o víkendu. Udělala jsem ovšem zásadní chybu. Šla jsem tam s ním opakovaně několikrát v sobotu ráno. A jelikož Reny si velice potrpí na zvyky, zapsal si to zlatým písmem do hlavinky a odmítá se sobotní rána hnout jiným směrem.

Stejně si ale neodpustím ho občas pozlobit tak, že když vyrazíme, já se na rozcestí vydám jakoby směrem do parku. Pes ztuhne v nevěřícném postoji - Jdeš špatněěě, jde se přece na sídliště! Já se otočím a koukám, kde mám svého pejska. Ten se nehýbe, stojí na hranici obou směrů a na povel Jdeme! otáčí hlavičku a celé tělo směrem k sídlišti s laškovným výrazem – Pojď, bude sranda. No jak pro koho, paneláků si užiju v Praze dost, ale co bych pro pejsánka neudělala.

Nervy mu jenom hrají, zadní končetina se třese v očekávání, jak se rozmyslím. Visí na mě pohledem. Stačí učinit nepatrný mimický pohyb nebo kolikrát jen dospět k rozhodnutí a pes se změní ve vystřelenou raketu, která s nadšeným štěkotem peláší kýženým směrem. Přežije ještě, když ho drapnu u silnice a převedu na vodítku do bezpečných končin a pak už následuje sprint loučkou k první metě oblíbené procházky – první zahrádce zahrádkářské kolonie, kde začíná země zaslíbená.

Pokud se za ním hodně courám, počká obvykle na nejbližším rozcestí a sleduje, jestli se chystám jít správným směrem. Možností kudy jít je víc, ale on má nejraději jednu určitou trasu. Když se tedy ujistí, že všechno probíhá jak má, radostně mrskne zadečkem – Já to věděl, jdeme dobře! a vrtící ocásek peláší dál. Cestou se nezapomene stavit u vrátek domku, kde žije jediná kavalírka u nás, taky trikolorka, Betynka a pokud má štěstí a ona je na zahrádce, krátce se přes plot pozdraví a jde se dál. Když tam není, filozoficky potřese hlavou – její problém, přijde o drby a jde se dál.

Projdeme okolo paneláků a čeká nás malá silnička, kde trénujeme povel Čekej. Ve světlé chvilce je na psíkovi vidět, že si dobře vzpomíná, že támhle bude následovat příkaz a tak zpomaluje, uši nastražené dozadu a čeká, zda přijde. Když se dočká, radostně na mě kouká s výrazem – to jsem chytrý, co a čeká, až ho dojdu a společně přejdeme.

Jsou ovšem i slabší chvilky, kdy je prostě zaujat okolím natolik, že hodlá naši metu vesele profrčet na plný plyn. To si pak pospíším i já, provinilec je odchycen, vrácen na místo s přísným tytyty – on udělá oči jako: No joo, porád, dyť já vím, se pro jednou zase tolik nestalo ne... Já odvětím že stalo, protože co kdyby tam jelo auto? Což je mu srdečně jedno a jdeme vesele dál.

To už se stáčíme zase směrem k domovu. Na rovince před odbočkou do parčíku kolikrát získá značný náskok přede mnou, jelikož cesta je mu důvěrně známá a netřeba si mě tak hlídat, takže kolikrát zaběhne za roh a pokud nejdu dostatečně rychle, vynoří se po chvíli bílý čumáček s rozmrzelým výrazem – Kde to vázne? Pak už se vracíme sice málo frekventovanou cestou domů, ale já přesto co chvíli velím Na stranu, aby se pes nepromenádoval uprostřed silnice, což je zřejmě jeho životním posláním spolu se skoky pod auto, a procházka je u konce.

Doma Reny po nezbytné očistě pádí nahoru do bytu, kde od rodičů dostane obligátní otázku – Kdepak jste dneska byli? Já obligátně otráveně odpovím - Kde asi. Pes nadšeně štěkne, dostane piškot a poté si jde nechat zdát růžové sny o všem, co cestou vyčuchal. Já se obvykle odeberu škrábat brambory nebo dělat jiné užitečné kuchyňské práce. Není nad sobotní dopoledne.

Foto z naší letní dovolené: http://www.cavalier2.wz.cz/dovolena/dovolena1.html