Kavalír a já, to byla láska na první pohled. Dcera a já jsme moc chtěly pejska, ale pořád jsme si nemohly vybrat jakého. Až jeden den jsem v parku potkala paní, která venčila krásné tříbarevné pejsky, neodolala jsem, paní jsem oslovila... A už jsem uvízla drápkem. Šla jsem k nejbližší trafice, koupila si časopis (tuším, že to byl Pes, přítel člověka, nebo tak), a projížděla inzeráty. Usmálo se na mě štěstí a získala kontakt na chovatelku v Praze.

Jeden víkend v červnu, po předchozí domluvě, jsem já a moje dcera jely na „výběrové řízení“ k paní chovatelce... Úspěšně jsme prošly, vybraly si pejska (trikoloru) a domluvily se na ostatním. Doma jsme začaly odpočítávat dny, kdy si pro pejska pojedeme... A konečně nastal den D.

Vypravili jsme se celá delegace (já, dcera, přítel, můj bratr se k nám připojil v Praze). Po úředních formalitách (podepsání smlouvy, předání pokynů, očkovacího průkazu), pomazlení se všemi přítomnými pejsky jsme převzali našeho Matýska a odfrčeli domů.

Matýsek byl to nejkrásnější štěně na světě, rychle si zvykl, jen nechtěl jíst a byl, co se týče stravy, frfňa, podávání suchých granulí považoval za útok na svůj majestát. Od začátku jsme ho sebou brali všude, byl přátelský ke všem a velmi rád nasedal do jakéhokoliv auta (i do cizího). Zažili jsme spolu spoustu krásných chvilek. Zúčastnil se i mojí svatby, byl přísný hlídač mladšího syna...

Jak je mezi Kavalíry častý jev, Matýskovi onemocnělo srdíčko, chodili jsme pravidelně na kontroly, bral léky (stejnou značku, jako můj tatínek). Život jsme mu prodloužili o 2 roky a vloni, koncem června, Matýsek umřel. Shodou okolností jsme vezli starší dítko do Rakouska na jazykový kurz a Matýsek zůstal doma s dědečkem.

Dodnes ho vidím, jak sedí na schodech a dívá se na mě... Přijeli jsme po 4 dnech domů a zničený dědeček pro nás měl smutnou zprávu... Matýskovi jsme připravili místo posledního odpočinku v rohu zahrady a byli smutní, doma nám to připadalo bez pejska prázdné.

Nejvíc smutnil dědeček, který zastával dříve názor, že jemu pes přes práh nepřekročí. Nejenže překročil, ale dělal mu všude doprovod a dozor. Nakonec spolu sledovali televizi a chodili do obchodu pro noviny. Dlouho jsem to nevydržela, skočila na internet a znovu jsem měla štěstí, tentokrát na paní chovatelku v Brně. Ještě ten den jsem se k ní jela podívat na štěňátka. Byla nádherná, jak jen dovedou být mláďata.

S tehdy ještě Kimem-Bobešem (barevná varianta bledheim) jsme si padli do oka skoro hned, už od pupíka byl pěkný cvalík Za určený čas jsme si pro něj přijeli, celá rodina ho, téměř s pláčem, vyprovázela. A už je to rok, co žije Bobeš s námi.

Řekne se dva pejsci jedné rasy, ti budou stejní, nebo aspoň přibližně. Opak je pravdou. Jediné co by mohlo být stejné, je že jsou plní přátelství, pohody a vstřícnosti ke druhým. Ale jinak... To co Matýsek nedělal, dělá Bobeš a naopak.

Matýsek byl postavy drobné, vzhledu aristokratického... Bobeš je kavalíři „Goliáš“, který sežere i nesežratelné (omluvte ten výraz). Mates myslel až za roh, u Bobeše mám někdy pochybnosti o existenci více než čtyř mozkových buněk...:)

Ale je hýčkán a milován celou svou smečkou a naše vřelé city dokáže opětovat měrou víc než vrchovatou.