14.11.2019 | Svátek má Sáva


PSI: Lovecké zkoušky (2) - Psi a co dovedou

2.12.2009

Minulý díl najdete zde 

Aporty

Aporty jsou na zkouškách retrívrů velice důležité, konec konců je to hlavní atribut retrívra - přinašeče. Proto rychlé uchopení nalezené zvěře, jemný stisk, který nesmí poškodit aportovaný předmět (retrívr bez problémů aportuje vajíčko a nerozbije ho), korektní odevzdání do ruky vůdce. Tak má vypadat správný aport. EvaŽ - Na zkouškách 1

Většina psů ho má dobře nacvičený, ve výcviku ho správně udělá mnohokrát. A pak přijdou zkoušky a vůdce se nestačí divit. Zkušený pes je vyslán pro aport. V půli cestu se zastaví, se zájmem poodejde a jde očůrat nějaký zvlášť významný keříček trávy. Pak si spokojeně prohrábne, doběhne k aportu a dále pokračuje vzorově, jako před tím v tréninku. Páníček se blíží infarktu a představa dobrého umístění mizí v dáli.

Jiný případ. Pes má vyběhnout až na povel. Vystřelí se a panička, zcela neschopná reakce jen vidí ocas vzdalujícího se psa. Mají za sebou řadu zkoušek, několik vítězství, skvělou přípravu a najednou to pes prostě nevydržel a vyběhl bez povelu. Znamená to samozřejmě nejnižší známku a z favorita je najednou pes na konci startovního pole.

Nejhorší je pocit bezmoci, když pes přijde s aportem na dva metry od vůdce, zastaví se a s výrazem "tak co, budeme si hrát?" čeká, co se bude dít. Pochopitelně za každý další povel se snižuje známka. Člověk se musí rychle rozhodnout, co udělá, přesněji kterou známku si nechá snížit. Že pomýšlí na zabití čtvernohého kamaráda, není nutné zdůrazňovat. Jenže zabití psa na místě zkušební řád nepovoluje a za pět minut to psovoda přejde.

Někdy jde i o obrovskou smůlu. Stalo se, že z nějakých organizačních důvodů měli psi jedné skupiny asi tříhodinovou pauzu. To je pro psa, natěšeného na práci, vyslovené utrpení. Pak šli na disciplínu. Pes, celý radostný, že zase může nosit, si bažanta nadhodil a zmáčkl. Mačkání je vylučující chyba a tak dvojice, která měla velkou šanci na úspěch ve vrcholových zkouškách, skončila hned první den.

Ještě větší smůla byla, když při výstřelu a hození aportu vyběhl jednomu psovi před očima živý zajíc. Byl pochopitelně daleko zajímavější, než pohozená kachna. Nejpozoruhodnější na tom bylo, že na tomtéž místě již bylo před nimi skoro 10 psů a ten zajíc tam musel celou dobu být schovaný.

Jedna z disciplín je vysílání na cíl obvykle na dva kusy (takzvaný handling). Retrívr totiž dokáže (pokud je k tomu vychován a nemá zrovna hloupé nápady) skvěle spolupracovat s vůdcem a je možné ho navést na aport ve vodě i v terénu jen povely. Špičkoví psi jsou ovladatelní i na vzdálenost přes 100 m. Handling na poli se zkouší na zkouškách vyššího typu a psi jsou již zkušení. Na vodě je navádění na 2 kachny i v nižších zkouškách, je ale na krátkou vzdálenost zhruba 10 metrů především proto, že kachnou se nedá dohodit daleko.

EvaŽ - Na zkouškách 2Na vodě se stává, že vyšlete psa na jeden kus a on si to v půli cesty rozmyslí a jde pro druhý. V tu chvíli má vůdce poslední vteřiny na to, se pokusit psa povely obrátit a poslat žádoucím směrem. Záměna totiž snižuje známku. Navíc manévrování psa ve vodě ještě stojí čas, protože disciplina se musí splnit v dost tvrdém časovém limitu. Většina z nás si to zažila a podle nátury na to psovod jen zírá, nebo se snaží psa uřvat. Občas je efekt obou metod stejný. Ale i z úst jemných dívek padají občas silná slova.

Handling na poli je vysílání psa na dva kusy, jejichž umístění je pro psovoda přibližně označeno kolíky. Hodnotí se rychlost navádění psa a poslušnost. Nevyzpytatelnost některých psů vyráží dech. Jeden třeba udělal už několikrát stejné představení. Vyrazí rychle a razantně, až mu drny odletují od tlap. Doběhne ke kusu. Buď ho očichá a vezme, nebo si jen ověří, že tam je. Pak ale pečlivě očichá kolík a několikrát si ho označkuje. Podívá se vyzývavě na pána s výrazem "to jsem kabrňák, co?" a pak teprve kus přinese. A je jen na rozhodčím, jak toto představení hodnotí. Nemusím snad říkat, že zkušební řád na to nepamatuje.

Jindy zase pes nadšeně a usilovně vybíhá, přebíhá místo, kde je zvěř a pokračuje do dáli. Co teď, přivolávat? Když neposlechne, je to ztráta bodu za poslušnost. Nechat běžet, protože se po pár desítkách metrů nakonec otočí a vrátí? Ale běží čas. V tom případě velmi záleží na zkušenostech vůdce a na tom, jak psa zná.

Stopy

Stopy, ať už vlečky nebo stopy kapané takzvanou barvou (vepřovou krví), bývají také občas infarktová záležitost. Stopu obvykle připravuje jeden rozhodčí, který se schová na konci buď ve vyšším porostu, křoví, nebo si jen lehne na zem, aby psa viděl, ale nerušil. Druhý rozhodčí je u vypouštění psa.

Občas bývá problém člověk na konci stopy. Vlečky vypracovává pes na volno, psovod čeká na začátku stopní dráhy. Stalo se, že pes vypracoval bez problémů stopu, ale pár metrů před koncem zjistil, že o kus dál leží nějaká osoba. Stává se běžně, že ji jde pes prozkoumat. To se nepovažuje za chybu, pokud pak vezme zvěř a v časovém limitu ji donese. Ale některý pes se lekne a začne rozhodčího vyštěkávat a na zvěř zapomene.

Áje se jednou stalo, že byla tak soustředěná, že rozhodčího uviděla pár metrů před cílem a strašně se lekla. Posledních 20 metrů se ke kusu plížila s přestávkami, kdy napjatě sledovala, co ten chlap udělá. Nedělal nic. Tak se obezřetně doplížila ke zvěři, bafla ji a velice rychle uháněla zpět. Co kdyby jí to chtěl ten chlap sebrat.

Jiná fena zase běžela po stopě tak rychle, že zvěř přeběhla a o kousek dál přeběhla i po zádech ležícího rozhodčího, kterého si v té rychlosti nestačila všimnout. Ten to pak komentoval slovy: "No ještě že aspoň nebrzdila".

Občas se stane, že vám rozhodčí řekne, kterým směrem vlečka začíná a pes vyběhne jiným směrem v úhlu 45 stupňů. Může to být při bočním větru, zkušený pes si chodí "pod vítr". Ale stane se, že se pes splete a ztratí směr opravdu. Pak se snaží zvěř doslídit, ale obvykle ztrácí čas a tím i body na časovém limitu.

Pochopitelně i na vlečkách může člověka potkat opravdová smůla. Třeba když dráhu překřižuje vyrušená srna. Člověk se psem jde na začátek stopy, srnu vidí a nemůže vůbec nic, než doufat, že se to jeho splašené zvíře bude držet stopní dráhy správné a nepůjde za živou zvěří. Někdy se to vyplní, jindy ne.

Na posledních zkouškách jsme vypadli ve skupině dvě ze zbylých tří účastnic na to, že vlečky křižovaly místa, kde se předtím čerstvě rochnila divoká prasata. Většina psů se divočáka bojí a na jejich dálnici se prostě feny zarazily a dál nešly. Že to byl konec nadějí (v našem případě dokonce na druhé místo) nemusím zdůrazňovat.

Jednou se dokonce stalo, že v nepřehledném terénu ztratila fena orientaci a ztratila se. Při normálním průběhu je pes zpět za 2-3 minuty, rychlý pes i dříve. Psovod nejprve tiše zuřil, po 15 minutách už měl jen strach, a když se fena po 20 minutách vrátila, byl šťastný, že ji vidí.

Dohledávky

Velmi ošemetné jsou takzvané dohledávky. Pes musí najít jeden nebo dva kusy zvěře, pohozené rozhodčím buď v trávě, nebo v podrostu v lese. Na poli, pokud víte, kde asi zvěř leží, můžete psovi pomoci tím, že ho žádoucím směrem vyšlete. Jenže někdy to vůdce neví přesně a psovi tím spíš uškodí. Zvěř může zapadnout do terénní nerovnosti a pes prostě nedokáže pach správně lokalizovat. Nebo naopak silný vítr odfoukává pach a pes se nedokáže správně orientovat. Všechny dohledávky jsou limitované časem, proto je hodnocení objektivní. EvaŽ - Na zkouškách 3

Někdy pes dokáže tuto disciplinu vylepšit vlastním tvůrčím způsobem. Pokud člověk vidí, že mu pes odchází po stopě někam úplně jinam, než kam rozhodčí položil kus, nebo pes pečlivě studuje místo, které předtím označkoval jiný pes nebo fena, místo aby dohledával, skutečně ho takový pohled neuklidní. Ten pocit, když bezmocně zíráte, jak si pes vyřídí své záležitosti a pak si jakoby vzpomene a vzorně udělá cvik s tím, že ztratí pár bodů kvůli překročení času, se jen těžko popisuje.

Dohledávky v lese, kde pes zmizí v hustém porostu, jsou sice také infarktové, ale člověk to aspoň nevidí. Pak mu občas diváci nebo rozhodčí hlásí, co tam to zvíře provádělo, ale to už je po všem. Po takovém nerváku, kdy minuty pádí a pes nikde, je člověk rád, když to pes najde aspoň v časovém limitu na ten 1 bod. Viděla jsem jednou předávku asi 2 vteřiny před uplynutím časového limitu. Pouze tolik byl rozdíl mezi "udělal s odřenýma ušima" a "neprospěl" - a pak že se to vyskytuje jen v druhořadých thrillerech!

Ostatně i naše Ája jednou vyrazila na opačnou stranu dohledávat kachnu do lesa místo do rákosí. Já byla milosrdně ušetřena, protože jsem ji přes stromy neviděla, ale naši, kteří vše pozorovali "v přímém přenosu" ještě dnes občas popisují ten děs, kdy jen bezmocně koukali, jak si Ája vesele běhá po lese.

Když jsem přišla z discipliny ke koroně, nechápala jsem ty pobledlé napjaté tváře. Oni zase nechápali můj bezstarostný úsměv. No, děvče si nás vychutnalo, proslídila nejprve les a pak si došla pro kachnu do rákosí. Jelikož je rychlá, zvládla to za 4 minuty 38 vteřin. Do limitu na známku 4 jí zbývalo ještě 22 vteřin.

Někteří psi pochopili, že dohledávka je vlastně taková hra. Že pan rozhodčí zvěř někam odnese a pak ji tam hodí. Takže co by se namáhali prohledat celou plochu, když mohou jít po stopě rozhodčího a hledat jen na konci jeho stopy. Kachnou nebo bažantem se nedá dohodit daleko. Když to ovšem pes předvede svému člověku poprvé na zkouškách, je to také kritický bod.

Naše Ginny pochopila na zkouškách princip vodní práce. Páníček ji poslal do rákosí a ona vyběhla místo toho do louky. Chvíle zděšení! Kam běží?! Ginny to otočila obloukem po stopě k rákosí a bleskurychle kachnu dohledala a přinesla. Rozhodčí se zubil a říkal "viděli jsme, ehm, chytrou práci...". Ale body se za chytrost nestrhávají.

Pouze takzvané slídění s dohledávkou je pro chytrého psa problém. Pes totiž musí prohledat nejprve prostor 150x50 metrů, kde nic není a pak plynule pokračovat a dohledat kus v navazujícím prostoru 50x50m. Teoreticky jde o to, aby pes dokázal proslídit určitý prostor a pak najít zvěř.

Ale pes pochopitelně ví, že je zvěř až na konci prostoru, často ji i v protivětru navětří. Takže z prokázání loveckých schopností se stane všemi nenáviděný dril. Princip je necvičit nikdy disciplinu vcelku, drilovat jen slídění a poslušnost při něm. Jinak si to pes v hlavě spojí a začne chodit systémem start - cíl, což spolehlivě vyslouží známku 2 (protože pes sice rychle dohledal, ale neslídil) a konec šancí na špičkové umístění.

Klidové discipliny

I takzvané klidové discipliny, jako odložení, vodění a klid na stanovišti dovedou pocuchat nervy leckterého vůdce přímo úměrně temperamentu psa. Při odložení, kdy pes nemá vidět ani vůdce, ani rozhodčího, a má zůstat 5 minut v klidu ležet nebo sedět na místě jsou báječným vylepšením cyklisté nebo houbaři.

Žampachová - všestranné zkoušky 3Člověk je schovaný za křovím, hypnotizuje v duchu psa, aby se nehnul a z druhé strany přichází rodinka: "Jé, hele mámo, tady je pejsek! Co tu asi dělá?!" "Nojo, táto, jestli von ho tady chudinku někdo nenechal?! Pocem pejsku..." "Hele, támhle jsou nějaký lidi, asi myslivci? No jó, voni tady asi maj ty zkoušky". Rozhodčí nemůže nic dělat a vy se již blížíte mdlobám. Kromě lidí taky může psa zvednout zvěř, veverka, spadlá větev.

Vodění se zdá být jednoduché, ale i tam mohou být nástrahy. Jedna vůdkyně vyprávěla, jak šla před barvou se svou fenou takzvané následování, to je pomalé vodění s výstřelem na konci. Po výstřelu musí pes zůstat sedět. Šly, fena natěšená, protože následování a poté stopa, to je pro psa známý rituál. Na konci fena usedla, prásk, střelec vystřelil a přestřelil větvičku. Větev dopadla tak 5 metrů před fenu, ta vyrazila a větev přinesla. No, sice nevypadla, ale jednička paničku určitě nepotěšila.

Ostatně když se vodilo kolem hromádky čerstvých koňských kobližek, nejeden vůdce syčel na svého svěřence jak papiňák, protože hlasité slovní povely nejsou povolené a zdaleka se všem nepodařilo své chlupaté svěřence odradit od prozkoumání takové vůně (což je pochopitelně příslušně penalizovaná chyba).

Někdy je problémem i lidská hloupost. Jedné vůdkyni zkazil vodění pán, který vylezl z lesa, že si to celé pěkně vyfotí a zkoušená fena se zastavila, že si pána prohlédne. Jindy zase přinesla rozhodčímu jeho paní na svačinku koláč, no a zvědavá a mlsná fenka chtěla taky. I když v tomto případě byl výrok rozhodčího mírně řečeno sporný, neměl podle mého názoru tuto situaci připustit.

Pes není stroj

Kromě toho se může stát, že pes na zkouškách prostě nemá náladu a na cvik, který naprosto bezpečně umí, se dívá s výrazem: "Co to po mně chceš, tohle jsem v životě neviděl, nedělal...." Případně ublíženě: "Cože, tam mám jít? Do takového houští (bahna, kopřiv, tak daleko...)?" Přitom ještě včera se zcela zabahněný pes nadšeně vrhal do příšerného terénu, aniž byste to po něm vyžadovali.

Zvíře totiž nemá v sobě vůli překonávat nechuť, únavu nebo špatnou náladu. Chová se daleko více podle své přirozenosti. My jdeme pracovat, i když nás bolí hlava, jsme unaveni nebo máme jiné problémy. Pes ne. Takže to prostě někdy nesedne a pes může být jednou vítěz zkoušek a o dva týdny později vypadnout. Naopak docela schopný, ale ne úplně špičkový pes může mít "svůj den" a zvítězit. Konkurence na zkouškách retrívrů je už kvalitní a špička je nesmírně vyrovnaná. Proto do zapsání poslední známky není nic hotovo, do konečného pořadí na prvních místech může promluvit na každých zkouškách více než polovina účastníků.

Proč to všechno vlastně děláme? Se psy cvičíme proto, že to baví obě strany. Na každou procházku musíme nosit aspoň malý aport. Když balíme do batohu zvěř nebo atrapy, psi nadšením šílí. Dobře vědí, že bude výlet zajímavější. Na disciplinu nás (alespoň naše holky) vlečou i v tréninku, na zkouškách máme co dělat, abychom nastupovali důstojně. Když vidí pracovat druhého psa, nepokrytě mu závidí.

A když už trénujeme, chceme změřit síly s ostatními. Proto chodíme na soutěže, máme radost z každého úspěchu a jsme trochu smutní, když to nevyjde. Ostatně, získali jsme takto spoustu dobrých přátel, stejně postižených. Část dovolené trávíme na psích táborech, kde společně cvičíme, vyměňujeme si zkušenosti, ale také se dobře bavíme. A jsem přesvědčená, že se dobře baví i naši psi.

EvaŽ