26.9.2020 | Svátek má Andrea


PSI: Lesní vořech Max

10.7.2007

Osobně si myslím, že jsem určitě příslušníkem nějaké děsně vzácné rasy. Představte si, že o mně doma říkají, že jsem vořech. Sice krásnej, ale vořech. No, ale já jim to s klidem odpouštím, když se tak hezky starají, aby se mi u nich líbilo. Týna - Max 1

Panička výše zmíněných jedinců sice není tak úplně moje, ale může za mou přítomnost na statku. Ona má totiž zvláštní schopnost. Nejen, že padá na absolutní rovině, ona taky místo borůvek nosí z lesa psy. Kromě jiných i moji maličkost. To bylo tak. Ona ta ženská šla na výlet se splavným Hugem. Při courání polem, loukou a lesem pojala nápad, že by mohla se mohla nacpat borůvkama. A jak se tak plížila borůvčím a vysvětlovala Hugovi, že slušný pes se nehrbí a nežere jí pod rukama ty fialový kuličky, tak jsem je uviděl.

Rád bych řekl,že se mi ti dva ani trochu nelíbili. Teda ona jo, ale toho velkýho bílýho psa jsem se bál. Jenomže mi bylo smutno, byl jsem sám, všechno mě bolelo a měl jsem hlad a žízeň. A taky jsem měl strach, že mě tam nechají. Začal jsem hodně nahlas kňourat a pískat, aby mě náhodou nepřehlídli. A oni si mě všimli. A neodešli. Ona na mě mluvila, on mě očuchával a něco brblal. A olizoval mi hlavu, fuj. Někdo mě totiž v tom lese přivázal ke stromu a nechal mě tam. Ani nevím, jak dlouho jsem tam byl. Když mě odvázala a uložila do batohu, přestal jsem brečet. Pak mě odnesla k nějakýmu pánovi, aby mě uzdravil.

To bylo v sobotu večer, on se ani trochu nezlobil a dokonce si mě vzal přes noc domů. Měl jsem něco s nohou a taky bolavý krk. Ale to už je dávno. Teď krásně bydlím, mají mě rádi a Huga už se nebojím. Jenom mu občas rozeženu jeho stáda a on mě za to zašlápne.

Od paničky…

Jak to bylo s Maxem? Našla jsem ho v lese. Byl uvázaný u stromu a kolem krku měl ostnatý drát. Bylo to malý vyděšený nic. Nevím, jak dlouho tam byl, ale veterinář říkal, že asi čtyři nebo pět dnů. Krk byl v dost děsivém stavu, kůže pryč, podhnisané rány, děsnej puch a zavrtaní hmyzové. Divně pokroucená noha a natržená kůže na zádech. Navíc sobota podvečer, to je ta nejlepší doba na objevování malých lesních psů. Týna - Max 2

Můj oblíbený kamarád veterinář se ani moc nevztekal, že jsem ho vytáhla z rodinné oslavy. Po velice vtipných poznámkách, vztahujících se mé „štěstí“ při potkávání různých zvířat v tu nejméně vhodnou dobu, odstranil zbytky drátu z krku a poslal mě s Hugem domů. A řekl, že to vypadá hnusně a ať ráno zavolám, že si to nadělení vezme na noc k sobě.

Ráno jsem dorazila, jeho drahá žena mi udělala čaj a snídani, chvilku se mi decentně posmívala a pak donesla v koši psa. A řekla, že se jmenuje Maxim Gorgij. Prý mu to sluší. Pak jsem se ještě dozvěděla, že je potřeba jezdit na převazy, že noha je přeražená na dvou místech, že mu je asi tak půl roku, že je to krásnej ňuňánek a že by nakopala toho, kdo mu to udělal.

A tak se u nás vyskytl lesní vořech Max, který nemá rád kočky a šedovlasé pány s čelní pleší, krade malým dětem rohlíky a bojí se kozy Beáty. Mezi jeho předky byla stoprocentně chechtavá hyena, lenochod a had. Odmítá vstoupit do lesa a když je sám, tak píská. Nerad se fotí a při spatření foťáku prchá. Fotografující jedinec tak musí použít lsti a úplatků, aby se jeho vznešenost nechal zvěčnit. A to se povede jen málokdy, většinou je na fotce Maxovo vzdalující se pozadí. Když se rozhodne, že někoho nemá rád, dokáže se na něj úchvatně mračit a frká. Když si někoho oblíbí, má snahu dostat se na klín a do náruče a přitom usilovně hýká. Dostat Maxe do auta je absolutně nemožné. Do traktoru však nastupuje sám, s nadšením a oblíbeným hýkáním a syčením, kterým popohání nesmyslně pomalého řidiče.

Velice rád plaší Hugovi stáda. Hugo si pase ty svoje koně, krávy, kozy, prasata, děti a ostatní lidi a je absolutně šťastnej. Max se děsně nenápadně prochází, po očku pokukuje, soustředí se. Hugo se otočí a spokojeným pohledem pozoruje vzorně semknuté stádečko, hrdě se rozhlíží, jestli všichni vidí, jak skvěle pracuje. V tu chvíli se z lenivého Maxe stane ušaté torpédo a to úhledné stádečko mu prostě rozpráší. ak si sedne na opačnou stranu pastviny a potutelně se pochechtává. Hugo přestane hrdě zírat, zapomene na důstojnost svého věku, rozběhne se za Maxem a přišlápne ho. Něco strašně sprostýho mu přitom huhlá do ucha, Max se pak tváří provinile a jde se stydět k jelenovi. Hugo si oběhne dobytky, vyrobí si stádečko, hrdě kouká, Max se přestane stydět a pomalu a jistě se plíží blíž a blíž... Někdy jim tato zábava vydrží celý den. Týna - Max 3

A nejraději na světě Max hlídá, obíhá dům, kontroluje auta a pouští hrůzu. Co kdyby někdo chtěl propašovat nějakou cizí kočkovitou šelmu na jeho zahradu? Arnošta s Albertem akceptuje, i když se tam vyskytnou jen občas. Ono to bude tím, že od Arnošta dostal nakládačku, když se snažil ulovit a sežrat Alberta. Taky k bábinčiné kočce Šíše se chová neutrálně až přezíravě. Ale když si chce cizí kočka zkrátit cestu přes zahradu nebo dvůr, Max zakročí a drzouna velice rychle vyprovodí. Tak takhle to bylo s Maxem. V pořadí byl mým třetím lesním psem, ale jako jediný z nich zůstal u nás. Ostatní se po vyléčení a dokrmení usídlili u různých známých a kamarádů.

Celkový počet mých lesních psů je sedm. Zatím se mi naštěstí vždycky povedlo najít dobrou duši, která se lesního nalezence ujala a vypadá to, že všichni jsou spokojení. Doma mi při odchodu kamkoliv ven říkají, ať už nic nenosím. Já bych nic nenosila, ale copak je tam někde můžu nechat? A vždycky se divím, kolik děsně sprostých slov může znát a použít tak slušně vychovaná dáma, jako jsem já. Nevím, co bych dělala, kdybych někoho viděla, jak někde drátem uvazuje psa a klidně jde pryč.

Jedna z nalezenců, později pojmenovaná Vasilisa Bezocasá, byla přivázaná na větvi za zadní nohy a ocas. Nohy se podařilo zachránit, o ocas přišla. Ale teď si bydlí parádně a je dokonale rozmazlovanou psí dámou, i když trochu pajdá. Jo, a Maxovi je teď šest let a vypadá to, že se mu u nás líbí. Jen to focení opravdu nerad, takže obrázky jsou fikaně uloveny z prvního patra. Donutila jsem neteř, aby s ním trochu pózovala. Moc se mu to sice nelíbilo, ale jinak byste neviděli, jak ten náš lesní krasavec vypadá. Stejně si toho ale všimnul a vzal roha. 

Týna