Během večerní procházky alespoň můžeme v klidu probrat denní události, aniž by nás přitom rušily děti či babička. Někdy se však může stát, že děti přijdou pozdě ze školy nebo mají nějaký neplánovaný odpolední program. V takovém případě pak někdy odpolední procházka odpadá. Jenže Indy je chytrý pejsek a ošidit se rozhodně nedá. Nedávno nám to názorně předvedl. 

Když jsem přišel z práce, dcera Helena nebyla doma a syn Petr dorazil až chvíli po mně. Poslal jsem ho hned s Indym, babička se taky přidala a šla se s nimi projít. Odpolední venčící procházka se tedy časově posunula, Petr odcházel s Indym a babičkou až kolem páté. Po sedmé pak volala Jana, že se zdrží u klienta a dorazí později. Po zprávách jsem tedy vzal vodítko a vyrazili jsme s Indym na obvyklé večerní kolečko.

Jenže Indymu se jaksi tentokrát nechtělo vykonat svoji potřebu. Možná to už stihnul odpoledne s Petrem, budu se ho muset doma zeptat. Dorazili jsme domů a sednul jsem si na chvíli k televizi. Indy se uložil vedle mě na kanape a spokojeně usnul. Najednou se však vzbudil a odběhl ke vchodovým dveřím. Prostrčil hlavu kočičí dírou a potichu pískal.

Šel jsem za ním do předsíně zkontrolovat, co ho tak rozrušilo. Ovšem, Jana právě přijela a otvírala vrata. Zavolal jsem na ni, aby chvilku počkala a vypustil jsem ze dveří Indyho. Ten zběsil vyrazil po schodech dolů, vybral zatáčku a zamířil rovnou k otevřeným dveřím auta. Naskočil dovnitř, Jana dveře zabouchla a popojela před garáž.

Indy byl spokojený, že se alespoň kousek svezl a hned zase vyskočil z auta ven. Šel jsem zavřít vrata, pak jsem uklidil auto do garáže a konečně jsem za sebou zavřel vchodové dveře. Chtěl jsem je rovnou zamknout, jak to děláme každý večer. Jenže Indy byl jiného názoru. Běhal ode mě k Janě a zase zpátky, skákal na nás a něco nám naznačoval. No jasně, vždyť panička ještě dneska nebyla na večerní procházce!

Museli jsme tedy ještě jednou ven. Indy natankoval trochu vody z misky, aby měl venku čím podepisovat a vyrazili jsme. Obešli jsme ještě jedno obvyklé kolečko a také Indy konečně vykonal, co vykonat měl. Po příchodu domů ještě Indy v kuchyni zkontrolovat kočičí misky a pak zajel do pelíšku. Obě děti už také spaly, ostatně bylo už po jedenácté.

Druhý den Helena hlásila, jak včera vzorně vyvenčila Indyho hned po příchodu ze školy, ještě než odešla ke kamarádce. Takže tentokrát se Indymu podařilo postupně vyvenčit opravdu všechny členy rodiny. U nás to zkrátka chodí tak, že nevenčíme my psa, ale on venčí nás.

Další příběhy o zvířátkách najdete na stránce Pavla Steinera