Všichni nám říkají, jakého máme obrovského psa, a nám po letech prožitých s Xerínem připadá maličká. Dokonce i moje sestra, která se hrozně bojí všech psů (s výjimkou toho našeho) se neustále ptá, kdy už konečně vyroste. Prostě ten rozdíl mezi pejsky a fenečkami je u dog dost výrazný a páník tak Betku stále může zlobit tvrzením, že ji vrátí, protože je prťavka.

Měsíc únor by šlo nazvat měsícem bobra. Naše hodná holčička začala okusovat nejen stromky, keře, větve, klády, ale bohužel i ratan na "svém" dvojkřesle (no, původně bylo určeno lidem, ale pak se na to nějak zapomnělo). Ale ten pochopitelně okusuje jen tehdy, když je sama doma, v naší přítomnosti to nikdy nezkusila. A tak rozhodování, jestli nechat náš obývákový sedací nábytek znovu potáhnout, či pořídit nový, vyřešila za nás… Ale převezli jsme jí, objednali jsme si 4 křesla a holčička bude ráda, když jí tam necháme psí kanapátko…

Už jsem klesla tak hluboko, že jí domů dovoluji nosit poměrně velká polínka a ona je postupně štěpkuje. Uklízí se to docela dobře a krbová kamna mají spoustu třísek na podpal. Snad to nezakřiknu, ale zaměřuje se jen na dřevo - bot má plnou předsíň, koberce taky neokusuje a květenu si přikousne jen výjimečně. Ta spíš trpí Betčiným vrtichvostěním… Jediné, co nás utěšuje, je fakt, že Aronka měla na svědomí moje staré zimní boty a předsíňový kobereček ve stejném věku a hodný Xerda sežral proutěnou podložku a dřevěné misky na oříšky taky až když na stůl dosáhl…

Další problém nám nastává v kuchyni - už dosáhne na lince až dozadu, nic se před ní neutají. A tak řeším logistické problémy - kam dát vál, na kterém suším nudle, kam odložit plech s chladnoucím koláčem, kam si položit namazaný krajíc chleba, když zvoní telefon…. Prostě těch pár let soužití s Xerdou mě poznamenalo a člověk se odnaučil být vždy ve střehu.

Tak nějak automaticky vařím na zadních plotýnkách, aby si děvenka neodložila hubu na rozpálenou plotnu. Protože strávník je opravdu vynikající a má ráda všechno. Ale žebrá potichu a slušně.

Chůze na vodítku je klidná, pokud může jít na délku vodítka vepředu. To se dá i přesvědčit, že netáhne. Ale povel k noze se jí najednou nelíbí - buď se škrtí, nebo dá hlavu k zemi a hraje hrozně ublíženou chudinku, která se musí pomaličku ploužit… Ale to se nedá nic dělat, nemůže ve městě mezi lidmi chodit dva metry před námi.

Hry s psími kamarády jsou pochopitelně stále nejoblíbenější zábava. Ale zatímco ještě před nedávnem ji tlouštík labradorka Dorka snadno porazila, dnes už je to obráceně. Prostě už i velcí psi začínají být pro naši holčičku malí. Ale stále ještě se i od malých psích holek nechá odkázat do patřičných mezí (kde znám páníky i pejsky, jinak to dělám já). A zatím se nikdy nepokusila zatvářit agresivně - i setkání s rezavým kocourem bylo z její strany jen zvědavostí. Jediné, co zkouší aktivně lovit (když pominu členy smečky) jsou kosáci. Ráno jich je plný trávník a ona se krásně plíží a vystavuje je a snaží se je ulovit. A pak sedí na prdelce pod stromem nebo u plotu a vyzývá je, ať si jdou zase hrát.

Už zase chodíme na dlouhé procházky. A kromě toho hodně času stráví sama na zahradě a to taky nikde v klidu neodpočívá. A na jejím pohybu to není znát. Prostě chodí stále stejně blbě…. Paradoxem je, že nejhůř chodí pomalou chůzí - to mám někdy pocit, že se na výstavy nikdy raději nevypravíme. Ale jakmile nakluše - je z ní nesmírně ladně se pohybující dogina. Vůbec tomu nerozumím. Bez problémů stává na zadních u plotu, bez potíží přeskakuje kmeny padlých stromů i potok, trysk v terénu je její častá zábava… Ale schody doma stále bojkotuje (neklouzavé venkovní v sídlišti seběhne i vyběhne zcela pohodově) a při pomalé chůzi šmatlá… Uvidíme, zatím stále její "tělíčko" nedorostlo. A páníkova maminka mi stále opakuje, že i páník měl období, kdy se přerážel o vlastní končetiny a nakonec vrcholově sportoval… a že se Betka taky jenom "pubertálně klackuje"…

Nejvíc si v únoru u mě našplhala při návštěvě mojí kamarádky. Ta je totiž v pokročilém stádiu těhotenství a já se trošku bála, jak náš ztřeštěnec zareaguje. Na dlouhé společné procházce lovila jen mě, kamarádku (kterou už mnohokrát viděla a často s ní dřív řádila) z her úplně vynechala. A doma si pak lehla vedle ní na sedačku a odložila si hlavu k ní na břicho - co asi poslouchala? Byla hrozně opatrná a klidná. Příroda je asi opravdu moudrá.

Čeká nás období, kdy budeme doufat, že jí konečně dorostou ty přední nohy a naučí se správně chodit. A chceme na ni začít vytvářet schodolezecký nátlak. Tak uvidíme za měsíc.

Pochopitelně více fotek naleznete zde.