V říjnu loňského roku se u nás objevila paní, která říkala, že se bude náš byt a dům okolo rekonstruovat a že se budeme stěhovat. Já paničce hlasitě radil, ať jí neposlouchá a pošle ji pryč, ale ona mě neposlechla a teď to tedy má.

První se odstěhoval mladý páníček - prý k nějaké přítelkyni, no, je mladá a umí mně krásně drbat na bříšku a za ušima, ale co je to platné, když bydlí na druhém konci Prahy.

V půlce listopadu panička podepsala novou smlouvu na byt a řekla mi, že budu muset být u druhého mladého páníčka a malé paničky, protože v tom novém bytě prý pejsci ani kočky být nesmějí (povídali, že mu hráli, už jsem tam potkal yorka, francouzského buldočka a pudla) a tak jsem byl stěhován střídavě na Prahu 8 a Prahu 10.

V Praze 8 se snažím svědomitě hlídat a každého hlasitě hlásím, což je prý problém - byt je v přízemí, takže kolem chodí pořád někdo - zvlášť v noci je mi spíláno, že štěkám. Copak můžu za to, že lidi pořád courají? Kdybych uměl mluvit, tak jim vynadám, ale takhle mám slíbeno, že ze mě bude psíčková, nebo štěkanátky a taky bych prý mohl dostat teplý kabát s česnekovými knoflíky. Jo, nevděk světem vládne!

K paničce jezdím na (vpravdě dlouhé) návštěvy, má hezký, malý byt s velkým balkonem a ve třetím patře, kam mě dopravují v plechové krabici, které říkají výtah. V životě jsem něčím takovým nejezdil, ale když to uveze paničku, tak mně taky. V pátek se mi zdálo, že se dveře výtahu nechtějí zavřít, tak jsem se rozhodl, že se na to kouknu z venku.

Vyběhl jsem a povel "zůstaň!" jsem slyšel už slabě, protože ty dveře se hned za mnou zavřely, konec vodítka držela panička a na druhém konci jsem byl já. Táhlo mně to do vzduchu, ještě že nemám obojek na fest utažený a tak jsem se vyvlíkl, což panička nevěděla; slyšel jsem, jak obojek mlátí do kabiny výtahu, jak panička volá a buší do tlačítek uvnitř, ale stejně dojela až nahoru.

Tak jsem se vydal jí hledat - vím, že od výtahu musím prostředními dveřmi a pak chodbou vlevo až dozadu. Jenže jak jsem byl v šoku, neuvědomil jsem si, že jsem stále v přízemí a tak jsem na konci chodby našel otevřené dveře, krásně to tam vonělo, ale panička tam nebyla. "Co děláš v kuchyni?" ptala se mně jedna z bíle oblečených paniček a tak jsem radši vypadl a ona šla za mnou.

To bylo dobře, protože viděla na druhém konci chodby ženskou, která i když se opírala o hůl, tak se jí třásly kolena, měla vykulené oči a vypadala na infarkt. No, byla to má panička, omluvila se kuchařce, poděkovala, přestala mít barvu přezrálého rajčete a zahnala mě do výtahu. Hrozně mi vynadala (já tohle fakt nikdy neudělal, normálně poslouchám), že myslela, až dojede dolů, že uvidí oběšeného psa u výtahu.

Zavřela mě doma a šla vyndat vodítko - povedlo se jí to, obojek stále ještě zapnutý, akorát špinavý, jak jezdil nahoru a dolů. Po návratu domů jsem byl ohmatán, hlavně na krku a pak si panička vzala prášek, prý jí ze mě rozbolela hlava (co bych měl říkat já?!) a hned volala oběma páníčkům a tak jsem jel zase na Prahu 8, aby se prý mohla v klidu zmátořit.

No řekněte, nejsem já chudák? Tak jsem se svěřil a hned je mi líp, protože mně určitě chápete.

Zdraví jezevčík Ferda