Když byla Bára malinké štěňátko, neslitovali se nad ní pan J. a paní M. a přestože jim to srdce trhalo, vybudovali jí spací pelíšek a sami se zavřeli v ložnici. Bára si na pelíšek rychle zvykla a do ložnice byla vpouštěna až ráno. Protože je to psík přemýšlivý, dospěla k závěru, že je to od páníčků pěkně sprosté, že ubohého malého psíčka nechají spát samotného a tak se krátce před svými druhými narozeninami do ložnice dostala.
Jak? No postupně a trpělivě, leč důsledně.  Nejdřív začala poštěkávat a pokňourávat v pět, pak ve čtyři, ve tři, o půlnoci a nakonec hned po uložení. Protože pan J. a paní M. jsou slušní sousedé, kteří nenechají psa pořvávat v noci, bylo výsledku dosaženo.
Včera pan J. oznámil, že poslední bašta psích zlozvyků, loudění u stolu, ještě nebyla dobyta. Tak uvidíme. Jakmile Bára přijde na to, že u stolu se dá pěkně loudit a má to úspěch, jistě si poradí. Návštěvy u pana J. a paní M. mají striktně zakázáno jakékoliv krmení od stolu. Jasně, to respektujeme, ale až Bára uvidí, že to platí jen pro ni a ne pro našeho psa... Tak uvidíme.
Pan J. konstatoval, že příručky o výchově psů jsou docela přesné. Podle příruček to trvá tak rok a půl, dva roky, než se dosáhne výcvikových úspěchů ve formě očekávaných výsledků na podněty. Jen si původně myslel, že to platí pro psy...
Naše strakatá čubizna dospěla ve věku čtyř let do stadia pěkné megery. Naštěstí to nezkouší na lidi, ale mezi svými si tedy rozhodně nechá nic líbit. Přijel k nám na chalupu na pár dnů kamarád K. se svým ó-brov-ským psem Denyčkem, takto šestiletým vlčákem zvíci 50 kilo a hlavou dospívajícího telete.
Znají se s Bonynkou od jejích štěněcích let a naše čubizna ses ním vždycky honí a hraje. I letos se šťastně proháněli po zahradě a okusovali, ale navíc letos ho Bonynka sprdla, kdykoliv si zamanula a ubohý host nevěděl, jak se schovat. A mohl si za to sám, pacholek, nemá si nic začínat s jinými!
Na návštěvu k nám  za Bonynkou chodí sousedovi fenka Dita. Jakmile se objevila, Denyčkovi se tuze zalíbila a začal se s ní honit, zatímco naší čubizny si přestal všímat. Úplně ji vynechali! Naše Bony chvíli hleděla na to, jak se ti dva prohánějí po zahradě a pak si znechuceně šla lehnout na pelíšek pod lavicí. Když Dita odběhla domů, přišel Denyček za Bonynkou, že si tedy taky budou hrát, jenže to narazil. Naše čubizna pravila GRRRRR a Denyk odcouval.
Ten den ho naše čubizna ignorovala a pak tyranizování pokračovalo. Jakmile si Denyk dovolil přijít za mnou do kuchyně nebo se vyskytl poblíž otevřené ledničky (co kdyby mlsek, že), okamžitě se tam zjevila Bony a pravila GRRRR, načež se Denyček klidil. Následující den už čuba nemusela ani hlesnout, stačilo jí, aby na Denyčka hodila kosý pohled ze strany a Deny měl jasno.
Vrcholu dosáhla jednoho rána, kdy jsme pili kafíčko na zápraží a Denyček si vzal nějakou házecí hračku a začal si šťastně hrát. Čubizna vykráčela z chalupy, zastavila se na zápraží, hodila kosý pohled, a když to nezabralo, opět zavrčela. Já jsem si naivně myslela, že se někdo blíží po cestě, ale kdepak - to bylo na Denyka.
Přeloženo do lidštiny to znamenalo: okamžitě odlož tu pušku, dej ruce nahoru a pomalu, pomalu se otoč, darebáku! Denyček pustil hračku a nenápadně se začal rozhlížet, jestli náhodou nebude pršet nebo tak něco, očuchal pár kytiček a vlastně tam ani nebyl...  Pak se pokorně vrátil k páníčkovi, zalehl mu k nohám s výrazem: snad mě nedá.
Krmení dvou psů samozřejmě probíhalo odděleně a Denyk, který není zvyklý na potravinovou konkurenci, se nesměl loudat. Pokud něco nechal v misce a naše čubizna to zblejskla, rychle pochopil, že je to jeho bývalé krmení a že udělá nejlíp, když na to zapomene.
Přiznám se, že jakmile se čubizna nedívala, podstrčila jsem Denykovi pár piškotků, protože mi ho bylo líto. Stejně tak i mé malé vnučky, naplnily si kapsy piškoty, vylákaly Denyčka za keře a potají je dávaly tomu ubohému psovi, jen aby Bony nevěděla...
Tak nevím, Karle, přijedete zase?