Toto staré anglické plemeno původně pochází z loveckého španěla, který byl používán ve středověku jako slídič, ale asi před 400 lety se stalo plemenem společenským, i když k loveckým účelům bylo používáno až do poloviny 18. století. Kavalíři byli řazeni mezi anglické trpasličí španěly (toy spaniels), ale jejich vzhled byl velmi rozmanitý jak do tvaru hlavy, velikosti těla či vzhledu srsti, zafixovány byly jen 4 barevné rázy.
Zpočátku se neodlišovalo plemeno Cavalier King Charles Spaniel a King Charles Spaniel, tato dvě plemena se vyvíjela jako jedno, mají společný základ a původní název King Charles Spaniel.
Tito psíci byli oblíbení už králem Jindřichem VIII., královnou Alžbětou I. i Marií Stuartovnou, kterou její oblíbenec dokonce doprovázel až na popraviště, schován pod jejími šaty. Jejich chov se výrazně rozšířil za panování krále Karla I. a jeho syna Karla II., který jim vymohl řadu výsad včetně přístupu do budovy anglického parlamentu (tato výsada platí v konzervativní Anglii dodnes) a na jehož počest nese toto plemeno jeho jméno.
V 18. století přišli do módy psi s kratší nosní partií, kulatou hlavou a menším vzrůstem a tak se chovem ustálilo plemeno, které dnes známe jako King Charles Spaniel. Původní dlouhonosí španělé téměř vymizeli a jen díky několika nadšencům se podařilo vyšlechtit tento typ psa zpět z kingů, kteří byli vyřazení z chovu pro příliš dlouhý nos. První chovatelský klub kavalírů byl založen r. 1882 a standard plemene byl sepsán o dva roky později.
FCI uznala kavalíry za samostatné plemeno až roku 1945, pravděpodobně i díky patronátu, který nad nimi převzala princezna Margaret. Na naše území se první kavalíři dostali z Anglie v roce 1975. Momentálně jsou v České republice dva chovatelské kluby zaměřující se na chov Kavalírů a už přes osm tisíc zapsaných štěňat.

Standard plemene:
Kavalír je aktivní, graciézní, půvabný pes s jemným výrazem a harmonickou stavbou těla, 
povahou sportovní, láskyplný, oddaný, veselý, přátelský, čilý a přítulný, neútočný, naprosto nebojácný a bez sklonu k nervozitě.
Lebka je mezi ušima téměř plochá, stop mělký. Délka od základu nosu k jeho špičce činí kolem 3,81cm. Nos je černý s dobře vyvinutými nosními otvory, bez známek masového zesvětlení. Čenich je dobře se zužující, pysky dobře vyvinuté, ne však převislé. Tvář pod očima má být dobře vyplněná. Nežádoucí je sklon ke sraženosti nebo špičatosti tlamy. Silné čelisti s dokonalým, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, tj. horní řezáky těsně překrývají spodní a jsou v čelisti pravidelně zasazeny. Oči jsou velké, tmavé, kulaté, ne však vypouklé, posazené daleko od sebe. Uši mají být dlouhé, vysoko nasazené a bohatě osrstěné.
Krk je středně dlouhý, lehce klenutý. Hrudník středně vyvinutý, lopatky dobře položené dozadu, rovně postavené přední končetiny, středně silné kosti. Trup s rovným hřbetem a dobře klenutými žebry, bedra krátká a kompaktní. Zadní končetiny mají středně silné kosti, dobře zaúhlený kolenní kloub, bez sklonu ke kravskému nebo sudovitému postoji. Tlapka je uzavřená, vypolštářkovaná, dobře osrstěná (s praporci). Délka ocasu je úměrná délce těla. Ocas má být dobře nasazený, vesele nesený, avšak nikdy příliš nad úrovní hřbetu. Kupírování je povoleno maximálně o třetinu délky.
Hmotnost  5,45 - 8,16 kg. Žádoucí je malý, dobře vyvážený psík, pohybující se v rozmezí udané hmotnosti.
Pohyb je volný a elegantní, řízený ze zádě. Přední a zadní končetiny se pohybují rovnoběžně při pohledu zepředu i zezadu.
Osrstění je bohaté, dlouhé, hedvábné, bez kudrlinek. Lehké zvlnění je přípustné. Trimování se neprovádí. Přípustné jsou čtyři barvy:
Black and tan - havraní čerň s tříslovými odznaky nad očima, na tvářích, z vnitřní strany ucha, na končetinách a na spodní straně ocasu. Tříslová barva by měla být jasná. Bílé znaky jsou nežádoucí.
Ruby - jednobarevný, sytě červený. Bíle znaky jsou nežádoucí.
Blenheim - sytě kaštanové skvrny jsou dobře rozloženy na perlově bílém podkladě. Na hlavě mají být znaky rovnoměrně rozdělené tak, aby nechávaly prostor mezi ušima pro velmi ceněnou kosočtverečnou skvrnu, tzv. korunku (jedinečný charakteristický znak plemene).
Tricolor - černá a bílá je v ploše dobře rozložená, se tříslovými odznaky nad očima, na tvářích, vnitřní straně uší, vnitřní straně končetin a spodní straně ocasu.
Jakákoli jiná barva nebo kombinace barev jsou naprosto nepřípustné.
Jakákoli odchylka od předchozích bodů by měla být považována za vadu a tato posuzována podle stupně její závažnosti.
Poznámka: Samci by měli mít dvě zjevně normální varlata plně sestouplá v šourku.

Mé zkušenosti s kavalíry
Pro mne je kavalír symbolem přátelství, živosti, hravosti, nebojácnosti a nekonfliktnosti. Samozřejmě jsem viděla výjimky - fenečka na výstavě se bojácně krčí, nechá se po parketách vláčet jako kus hadru a přesto dostane titul CAC (zde posuzovatel preferoval její malý vzrůst a bůhví co ještě na úkor evidentní vady charakteru) nebo vzrůstem větší kavalír, který bezdůvodně vyjel po jiném, ale jsou to pouze výjimky. Veskrze jsou to šťastní psi, neustále vrtící ocáskem a přátelští ke všem a všemu okolo.
Kavalírci jsou velmi přizpůsobiví - rádi s vámi půjdou na dvacetikilometrovou túru, ale když se vám nebude chtít, klidně se uvelebí na vašem klíně při sledování televize. Jejich sportovní duch se dobře projeví při různých psích sportech - agility, flyball nebo coursing. Při odpovídající motivaci se rádi učí, takže se s nimi můžete věnovat třeba obedience nebo dogdancingu. I přes staletí, kdy byli víceméně pokojovou ozdobou, si mnozí z nich nesou lovecké pudy - rádi prohánějí ptáky, běhají po stopách zvěře nebo se aspoň honí za balonkem.
Murphy se naučil honit kočky, které před ním utíkaly. Ale běda, když se nějaká zastavila, otočila, naježila a zaprskala! Murphy strnul a s vykulenýma očima a vyplazeným jazykem kňučel: "Co blbneš? Utíkej! Vždyť je to sranda, ne?!"  Přesto se nebojím označit je za psy pro začátečníky - jsou poměrně lehce ovladatelní, přiměřeně inteligentní a učenliví.
Co se týká oblíbenosti kavalírků podle barev, tak vedou strakáči. Nevím, jestli je na prvním místě blenheim nebo tricolor, ale celobarevní jsou jednoznačně až za nimi. Na posledním místě jsou podle mých informací rubíci - naprosto nepochopitelné, vždyť ti jsou z nich úplně nejúžasnější! ;-)
Zajímavým aspektem u Kavalírů je provázanost povahy s tou kterou barevnou variantou. Říká se (a z vlastní zkušenosti to mohu jen potvrdit), že nejtemperamentnější jsou rubínci a u nich je největší riziko, že z nich vyroste nezvladatelný pes nebo náruživý lovec, pokud nebude mít dostatečné vyžití. Pokud ho však náležitě zaměstnáte, bude z něj hravý a čilý pes do vysokého věku.
Zato "černoušci" (black and tan) jsou takoví flegmatici, ze štěněčí divokosti poměrně rychle vyrostou a uchýlí se k filozofickému klidu. Blenheimové mohou být buď sportovní nadšenci, nebo aristokraté, kterým nebudete stát za pohled - nevím, podle jakého klíče, ale zřejmě je to dáno vedením psa v prvním roce života.
A tricolor? To je pravý aristokrat - kam vejde, tam zdobí a nic jiného nemá zapotřebí. Ať si vyberete jakoukoli barvu, tak platí, že se jejich srst snadno udržuje - nemusíte je koupat, pokud se zrovna nevyválí v něčem "voňavém", vyčesání stačí jednou týdně. Pouze pokud si na chlupy na ouškách nebo nohou nachytají bodláky, je nutné je neprodleně odstranit. I přes své převislé uši nemívají problémy se záněty zvukovodu.

Zdraví
Z hlediska své profese se postupně přikláním ke svým kolegům, kteří si pod pojmem kavalír nejdříve ze všeho vybaví onemocnění srdce, konkrétně degeneraci mitrální chlopně (MVD). Kavalíři totiž tuto vadu přenášejí geneticky a rozvíjí se s postupujícím věkem.
Ač se na nás chovatelé často zlobí, že mezi kavalíry a MVD děláme rovnítko, je výskyt tohoto onemocnění u starších kavalírů (sedm let a více) stále pravidlem a více než kde jinde tu platí heslo: "Neexistuje zdravé zvíře, ale pouze špatně diagnostikovaný pacient." Takže pokud vám bude někdo tvrdit, že má desetiletého kavalíra, který má srdce zcela zdravé, tak na 99 % lže nebo ho prostě jen nenechal vyšetřit.
Chovatelské kluby se v tomto směru snaží dělat osvětu - nabízí při bonitacích a výstavách chovatelům, že jim veterinář pejska vyšetří. Zveřejnění výsledku je však pouze na chovateli, takže tento preventivní krok nemá zatím patřičnou odezvu ve vyřazení nejvíce postižených jedinců z chovu (tříletý kavalír se srdečním šelestem prostě do chovu nepatří).

Chov
V čem jsem se u kavalírů velmi zklamala, je jeden z existujících chovatelských klubů, kde jsem si několik let platila členství. Začalo to tím, jak se skrz prsty dívali na Murphyho proto, že má bílou náprsenku (bílé znaky jsou nežádoucí, nikoli vylučující z chovu) i přesto, že se bílá barva ve vrzích pravidelně vyštěpuje. 
Mezi správnou chovatelskou praxi totiž patří zbytečně nekřížit strakaté varianty (blenheim, tricolor) s celobarevnými (ruby, black and tan), což se tu však dělo velice běžně, a pak se rodilo mnoho štěňat s bílým znakováním.
Dále zvláštní výklad standardu - při bonitaci se bere ohled na výšku v kohoutku, která však ve standardu kavalírů vůbec není zmíněna. Jsou pak preferováni malí psi, třebaže vypadají jak křížení s jezevčíkem (co na tom, že mají tělo dlouhé 42 cm, hlavně když v kohoutku mají 31 cm!), stejně jako délka čumáčku, kdy se bez problému uznávala i délka 3,3 cm (to už je skoro king!).
Prostě se u posuzovatelů objevil trend psy zmenšovat, čímž utrpěl jejich celkový vzhled i pevnost kostry - mnozí mají tenké nohy, které přechází v tlapku téměř neznatelně (přezdívám jim "baletky") a vůbec působí křehce a polštářově, do sportovního psa mají daleko.
Také některé bonitace, kdy se kolem stolu shlukne pár lidí a ostatní (bonitace je veřejná) nemají šanci vidět z posuzovaného jedince ani chlup, jsou podezřelé - zvláště když posuzované zvíře už "od oka" vypadá na sbírku vylučujících vad.
To, že tam fungují spřátelené "kliky", které hrají na sebe, navzájem si doporučují krycí psy a tituly z klubových výstav kolikrát přistanou u naprosto neočekávaných jedinců, se asi děje všude.
Ale to, že někdo z vedení zpronevěří část klubových peněz, a když se na to přijde, tak se to ti ostatní snaží zamést pod koberec a nic neřešit ("Hlavně aby nebyla ostuda!"), to už na mě bylo vážně moc. Proto jsem přestala platit příspěvky a tudíž jsem přestala být členem tohoto sdružení.
Nic to ale nemění na mé lásce ke kavalírům jako takovým - jsou to úžasní psi s velikým srdcem a skvělou povahou. Těm, které zaujal tento malý anglický šlechtic, doporučím jen jedno - vybírejte svého pejska hlavně srdcem, nejen podle počtu titulů, které získali jeho rodiče. Všímejte si chování rodičů, počtu dospělých a štěňat v té které stanici - nejlepší jsou kavalíři z malých chovatelských stanic, kde mají chovatelé čas na jejich základní výchovu a vymazlení.
(Foto kavalíři přejato z www.hafici.cz, foto king přejato z www.celysvet.cz)