Scenérie je trošku jiná než na podzim. Hřiště v oblouku lesa se topí v odpoledním sluníčku, obloha je azurově modrá, všude raší čerstvý zelený koberec a kvetou drobné kytičky, stará tráva je suchá a prohřátá, les i zem voní jarem. Vidím spoustu známých tváří, ale jsou tady i další závodníci. Změnilo se složení plemen psů. Na úvazech se to hemží krátkosrstými ESPéčky - evropskými saňovými psy.
Vidím výmarského ohaře, krásnou fenku irského setra, bílou pitbulku. V kategoriích BK, tedy kolo a pes, je několik jedinců ESP ve vyloženě ohařím vzhledu. Nechybí borderky ani belgičtí ovčáci z podzimních závodů. 
Mávám na kamarádku Lenku a její tři "vořechy".  Vlčákovitého vlkošedého Lumpa a drobnější černožlutou útulkovou Banušku doprovází malinká, taky útulková kříženka Meluzína. Věděla jsem, že tady budou. S Lenkou jsme se viděly naposledy před třemi dny. Po seznámení na podzimních závodech začala dojíždět ke mně za koníkama, povozit se na dědouši Puncíkovi.
Nechybí samozřejmě seveřani. Odhaduju, že jsou v menšině, proti méně chlupatým psům. Ale jsou tady zástupci všech plemen, včetně fenky českého horského psa. Nejpočetnější je rodinná smečka krasavců haskounků Renči, šéfové pořádajícího Hanáckého musher klubu. Právoplatným členem smečky je taky Edísek, maďárek, kterého čeká jeho první závodění.
S celou rodinkou i Edem jsem se přivítala hned po příjezdu. Moc jsem se na ty milé lidičky těšila. Postrádám jen kamarády ze Slovenska s jejich "liškou". Mía mě hlásila, že Peter jede ve stejném  termínu do Rakouska jako pomocník kamaráda mushera na mistrovských závodech, tak nebudou moci přijet sem, i když se moc těšili. Škoda, budou mi tady chybět.
Tak jo, Alí, jdeme na to. Dvojice zapsaná na listině před námi je na trati, máme tři minuty do startu. Tentokrát nemáme čísla, je třeba si hlídat pořadí a volané jméno.
Startér hlásí dvě minuty. Páneček s Boriskem teď bude zřejmě už blízko cíle. My v klidu stojíme na čáře. Zatím jsem v pohodě, vím, že nás nečeká bahenní sjezd z podzimu, a že se nepotkám ani se "svými" pařezy. Při přípravě trati byly nemilosrdně odstraněny, tak prý se nemusím bát, smála se mi Renča u zápisu.
Minuta do startu. Jen mě trochu znervózňuje závodnice za mnou. Má zdatně vyhlížejícího psa ESP, jednoho z těch, co bych považovala za ohaře. A ta další taky tak. K tomu obě vypadají podle výbavy náramě sportovně. Ach jo, už zas se bojím míjení v závodě. Nevěřím, že by se Alí nechal v klidu předběhnout. Budem nejspíš zastavovat a uhýbat.
Třicet sekund. Alí stůj v klidu, nic se neděje. Stůj ještě, nehecuj se, o nic nejde.
Patnáct sekund. Začíná se mi zrychlovat dech i tep. Klid Alí, stůj, rozjedem se spolu… GOOO!
Jsme na trati. Bez efektního rozběhu, kvílení a naskakování psa do postroje, zato nezamotaní. Po dvou, třech skocích se Alí už spolehlivě opírá o postroj a rozjíždíme se ve slušném tempu. Zabírá, co mu síly stačí, a já šlapu, aby to měl lehčí. Travnatou rovinkou na rozhraní lesa a pole prolétáme plnou rychlostí, před námi je prudká odbočka vlevo.
Na podzim se sjíždělo přesně naopak, na bahnitou cestu. Ale nemám čas na vzpomínání. Trasa je výborně značená, nepochybuji, kam mám odbočit, jenomže na konci rovinky stojí hlouček diváků a fotografů. Alí na ně začíná koukat a brzdit. Levý Alí, levý a dopředu!!! Honem, u-ti-kéj!!! Miláček rezavý pochopil. Vytáhl mě do kopečka za zatáčkou a už to zase rozbíhá na plno.
Měkká lesní cesta k tomu přímo vyzývá. A je tu další zatáčka. Pravý Alí, pravý!!! Aloušek opět neváhá a zatáčí do správného směru. Ovšem já mu to opět kazím a brzdím víc, než je nutné. V zatáčce je trocha bláta. A někde ve mně se cosi leklo. Nevěřím kolu, nevěřím sobě. Přisedl si ke mně strach, aby mi kazil radost z jízdy, brzdil mě a vyhrožoval, že když ho neposlechnu, zaručeně se někde vysypu, tak jako při bahenním sjezdu na podzim.
Alíkovi je můj strach fuk. V lese je chládeček, podklad pruží, zrzek se zapírá do postroje navzdory mým brzdám. Zatáčka je za náma i s blátíčkem. Jedeme dál, dopředu, do-pře-du! A on ochotně zabírá, hlavu skloněnou, jazyk z huby, uši rozevláté, svaly hrající pod lesklou srstí. Cesta se klikatí lesem a moc se mi líbí. Nelíbí se mi můj nechtěný spolucestující.
Opouštíme lesní přítmí a pokračujeme polničkou krajem pooraného pole. Sluníčko září a stíny jsou ostré, vnímám vlhkou jarní vůni. Na poslední chvilku registruju hlubokou brázdu napříč cestou. Objíždím ji rychlou kličkou a hlavou mi proletí, že káry to tady nejspíš řádně nadhodí. Místy jsou louže a blátíčko, ale proti podzimu je to směšné nic. Snadno se těm místům vyhýbám.
Ostatně Alík taky raději volí pevný podklad, držím se za ním a hezky nám to ubíhá. Trasa je značena skvěle, na křižovatkách nemám nejmenší pochybnosti, kudy dál. Ujetou hlínu nahradila travnatá pěšina. Náramě si to užíváme. Pěšina prudce zatáčí kolem lesa doleva a přímo v zatáčce, hezky za páskou je fotografka. Cítím, jak Alí polevil v tahu a kouká na osobu.
Pobízím ho a on se opět krásně opírá do postroje ovšem pro změnu brzdím já. Mám pocit, že kolo v zatáčce v té rychlosti neutočím. Alí rve dopředu, brzda-nebrzda, v okamžiku kdy ji povolím, prudce zvýšíme rychlost. Travička končí další prudkou zatáčkou na širokou, rozježděnou a ztvrdlou lesní cestu. Alího tlapky zvedají obláčky prachu s každým pravidelným odrazem.
Za zákrutou lesa mám jistotu, že můj rezavý parťák si s sebou taky nese svého bubáka. Tak vida, nejsem sama, můj pes je na tom podobně. Proti nám jdou dva lidi s batoletem a kočárkem! Prý hrůza, říká Alík. Mám co dělat, abych dobrzdila kolo a nežduchla ho do zadku jak zpomalil. Celý se naježil a velmi nedůvěřivě sleduje tu skupinku.
Pa-dej dopředu! Copak jsi ještě neviděl lidi?! Hulákám na psa strašlivým hlasem, aby mě vůbec zaregistroval, a ten se konečně zas pořádně rozbíhá. Na ty lidičky už zahulákat nestíhám, že by mohli trochu uhnout ke kraji a držet si to dítě. Velké smečky v plném tempu jsou jak rozjetý vlak, takové setkání se spřežením by nemuselo dopadnout pro človíčka sotva stojícího dobře…
Další lidi na trati. Pro změnu s jezevčíkem, ale mají ho naštěstí na vodítku. Alík je pro změnu veliký hrdina. Ježí se, že by se ridgeback nemusel stydět za ten pruh převrácené srsti a zle vyhrožuje. Lidi nevypadají, že by trochu ustoupili stranou. Opět hulákám na svého psa, aby neměl pochybnost, že jediný jeho směr je vpřed po trati.
Naučeným pohybem chňapnu tažnou šňůru do ruky a zašoupnu se s kolem mezi Alíka a jezevčíka, aniž bych zpomalila. Spíše naopak. Alouš, jak nemůže jít sežrat psa, ještě zrychlí, ať pes vidí, kolik je v hrdinovi síly. Uff, to jsem se opotila! Vypouštím Alíka před kolo a řidítka pevně držím v obou rukách.
Tlapky pleskají v pravidelném, zběsile rychlém rytmu o asfalt a hrubý vzorek mých kol vydává hučivý zvuk, slzí mi oči v proudění vzduchu. Alí pádí bez zátěže jak nejrychleji umí. Udržuju tažnou šňůru lehounce prověšenou a pobízí ho ke spěchu. Řítíme se z mírného kopečka alejí stromů po krátkém úseku zpevněné cesty. Jen pár desítek metrů. Sjezd končí křižovatkou.
Asfaltku kolmo přetíná polnička, kterou jsme na podzim těžce stoupali v blátivém kopci. Tady se také trasa napojuje na tu podzimní. Aby nebylo pochyb, že je třeba zahnout doleva a nikdo ze závodníků nepokračoval ve svém rozletu rovně, stojí v křižovatce auto. V jeho zadních otevřených dveřích sedí Renči muž a cosi loupe. Že by jablko? V tom tempu to nestíhám patřičně okouknout, tak na něj jen vysmátá volám dobrou chuť a na Alího LEVÝ!!!
Cosi mi odpovídá, ale nerozumím, pádíme dál. Stoupáme po příjemné polní cestě do mírného kopce. Před vrcholem si dovolím zkontrolovat trať za námi. A jéj, ohařovitě vypadající ESPéčko se už blíží ke křižovatce. Za chvíli nám jistě začne dýchat na paty. Dopředu Alí, dopředu! A levý! A pravý!!! A dopředů!!!
Jsme na lesní pěšině. Klikatí se mezi porostem, krátké sjezdy se střídají se stoupáčky. Trasa se mi přehrává v hlavě. Vím, kdy a kam budeme točit, přesně vím, kde číhaly ty pařezy. A Alík přesně ví, kudy běžet. Spolehlivě se řídí pachem závodníků před námi.  Pěšina je na mnoha místech poničená těžkou lesní technikou, místy široká jak dálnice.
V lese zářícím jarní zelení je černá obnažená hlína nevzhledná jako čerstvá jizva. Zatáčka, sjezd a tady to bylo! Tady jsem se na podzim vymázla o pařez pod sněhem. Teď je v dolíku jen trocha bláta. Brzda, srovnat se a jedem. Před námi je největší stoupák trati. A za námi už slyším tu další závodnici. Alí dře ze všech sil a já taky. Převod na lehko, šlapu jak blázen a funím jak lokomotiva.
Alí má pěnu kolem celé tlamy, hlavu skloněnou k zemi a zabírá. Přechází do klusu, ale pořád se opírá do postroje. Máme za sebou dvě třetiny kopce. Je pořádný, dech i síly ubývají a je mi strašně horko. Kouknu za nás. ESPéčko je tak dvacet-třicet metrů pod námi. Velím STOP a uhýbám s Alím ke kraji, aby dvojice mohla bezpečně projet. Stojíme a čas letí. K mému údivu závodnice volá, ať jedem dál, že její pes v kopci nemá záběr.
Sakra! Už jsme mohli být na vršku, kdybych předčasně neuhýbala. Alí, jedem dál!
Dopředu, zaber!!! Alík je zlatíčko a ochotně vyráží vpřed. Ve chvilce oddechu snad dokázal nabrat dech a zregenerovat síly. Rozbíhám se do kopce vedle kola a naskakuju za jízdy. Uff, zato já jsem si dala s tou zastávkou, jsem bez dechu! To ti moji pitomí bubáci. No nic, teď už uhýbat nebudeme. Nedáme se znova dojet. Jsme skoro v cíli. Před námi je pár zatáček, klikatý sjezd ke Skalce, stoupáček, zatáčka a rovinka lesem …
Ale kolem Skalky na nás čekají ještě další bubáci. Pro mě opět trocha blátíčka. Zbytečně projíždím měkčím úsekem velmi opatrně. Alík se naštěstí nedá mým bržděním odradit, v okamžiku, kdy povolím páčky brzd, letíme dál. Ovšem jen za nejbližší zatáčku kde "číhá" Alouškův bubák. Fotograf! Ó opět hrůza! Dopředů, Alí, dopředu! To jsou zas jen lidi!
Čím blíž jsme k cíli, tím víc diváků a fotografů potkáváme. Aloušek kouká, ale jedeme. Kolem lidí probíhá opatrně, je ve střehu, co bude. Když je "nebezpečí" za ním, přechází hned do rychlého cvalu. Ku podivu nás skutečně nikdo nedojel. A už nedojede. Poslední lesní rovinka, lidu i bahna prostá. Kochám se Alího neúnavným cvalem a ochotou pracovat v postroji. A cíl!!! Hlásím své jméno časomíře, uhýbám z trati. Máme to za sebou! Alí, šikulka jsi, móc hodný pejsek! Nevím, jaký máme čas, ale vím, že jsme vyhráli náš soukromý závod s bubáky.
Renča se ptá, jak se jelo, co trať. Oddechuju a jen chválím. Trať krásná, skvěle značená. Tentokrát jsem si jízdu skutečně naplno užila a můj zrzek taky. Směju se, že bez pařezů to byla nuda. Ještě zjišťuju, že Renči muž obětavě loupal v té křižovatce brambory pro všechny k večeři a přesouvám se k našemu autíčku. Mám žízeň a ještě funím. To Alík se už vydýchal, vypadá náramě spokojeně. Huba rozesmátá, oči zářící a ocas vrtící celým psem, vítá se s pánečkem a Boriskem, jako by se neviděli celý den…
Závody byly opět dvoudenní. Počasí bylo po oba dny velmi přívětivé, lidičkové přátelští. Nocovalo se tradičně na ubytovně v Cakově a tradičně se sobotní večer hódně protáhl v družné zábavě. Byl i tanec v doprovodu harmoniky, povídání s kamarády. Opět se musím hluboce sklonit před Renčou, její rodinou a mini realizačním týmem, jak zvládali celou akci včetně péče o naše žaludky a úklidu trati i ubytovny po akci.
S Alím jsme skončili nakonec na čtvrtém místě ze šesti a páneček s Boriskem byli druzí ze sedmi ve skvělém čase. Výsledky závodu jsou na stránkách mushing clubu. Fotek je spousta na galeriích na rajčeti. Např.:
http://www.ledovastopa.rajce.idnes.cz , http://vrsavak.rajce.idnes.cz , http://wami.rajce.idnes.cz , http://pefo.rajce.idnes.cz. Stačí zadat do vyhledavače Cakov nebo Cakovsko-novodvorský okruh. Jsou většinou moc povedené a atmosféra závodů z nich přímo dýchá.
Perličkou na závodech byla přítomnost reportéra a následně reportáž v televizi včetně rozhovoru s Renčou.