Chystali jsme se na cestu s plným obsazením. Ze smečky zůstal doma jen Borek, sotva vyléčený z ošklivého zánětu žaludku rozhodně nemohl běžet. Kromě něho jsme do formánka naskládali šest ohařů včetně mého Alíka a na střechu páneček naložil káru tříkolku a kolo.

V noci před závodem napadl první sníh a bylo ho dost. Proti všem zvyklostem jsme pro tentokrát vyjeli včas a v pohodě, plni radostného očekávání. Páneček jel bezpečně. Nespěchal, na bohatě zasněžených cestách to ani jinak nešlo. Před Olomoucí se na nás usmálo dokonce sluníčko, ale ve chvíli, kdy jsme vjížděli na hřiště a chystali se zaparkovat na oblíbeném místě v brance, se přihnala pravá zimní chumelenice. Iluze dalekého severu byla dokonalá. Chlupaté smečky na úvazech si zimní počasí vyloženě užívaly a auta a vozíky splývaly s okolím pod bílým sněžným maskováním.

Vysypali jsme se z vyhřátého přibližovadla a při prvním kroku v tom bílém nadělení mi bylo jasné, že budu od samého začátku závodníkem pouze do počtu a pravděpodobně se na kole rovnou zabiju po prvních metrech. K mému údivu ani páneček nehýřil obvyklým optimismem a projevil jisté obavy nad ovladatelností tříkolky. Odhodlaně jsme se vydali zaregistrovat, zaplašili jsme chmury, nasáli kouzelnou atmosféru a těšili se ze setkání s lidičkama, které potkáváme právě jen tady.

Z mého pohledu - závody na Cakově jsou dva dny milých setkání, povídání na nekonečné psí téma, vytržení z nudného stereotypu. Přitom ve společnosti svých psů a s možností projet nebo proběhnout se po hezké, výborně značené a zajištěné trase. Setkávají se tady zkušení musheři i úplní začátečníci, na trati se předvedou nejrůznější, někdy trochu nečekaná, plemena psů.

Proběhnou se děti - musherský potěr. Organizátoři, v čele s Renčou Mackovou, jsou velice vstřícní, poradí, pomůžou. Na závodech se samozřejmě ctí daná pravidla, měří se časy, vítězové stojí na "bedně" zaslouženě. Renča nám všem vždycky moc fandí a s mini týmem se stará, abychom se měli celý víkend dobře a rádi se vraceli. Sama je všude, má pro každého vlídné slovo a pro každého psa podrbání, přitom přísně sleduje, jestli se někdo nechová nepatřičně. Myslím, že věta: "Pustím na trať klidně i spřežení čivav, jen když lidi chtějí se svými psy něco dělat a nesedí jen u televize..." ji krásně vystihuje.

Na Cakov se skutečně spousta lidiček ráda vrací. A i když to jsou "jen céčkové" závody, setkávají se tady zástupci ze vzdálených končin Čech, celé Moravy, pravidelně vlaje vlajka Slovenska a na těchto závodech byli také tři Rusové. Všichni jeli sprint na kolech, měli nádherné psy v typu ohařů a jejich jízda a časy na těžké trati braly dech. Jeden z nich měl první den ošklivý pád, ale přesto druhý den nastoupil na start. Všichni tři závody chválili a my ostatní myslím taky. Sama za sebe hluboce smekám.

A už tento víkend se na jarním Cakovsko-Novodvorském okruhu ukáže, kolik se nás zas vrátí.

Ale zpět k podzimu. Tentokrát nebudu detailně popisovat svou jízdu, slabší povahy by barvité líčení blízkých setkání mého těla se zemí nemusely vydržet. Trasa sprintu byla stejná jako na jaře, tedy moc hezká, ovšem terén byl přesně to, co jsem nechtěla. Měkké bláto a na něm pořádná vrstva čerstvého, mokrého, sněhu. Klouzavá kombinace, na které se, podle mě, nedá jet na ničem, co má kola.

Jisté obavy projevilo i několik ostřílených musherů s tříkolkama, a tak už na start jsem se stavěla s poraženeckou náladou. To ovšem neplatilo o mém rezavém tahounovi. Při sobotním startu se mi ho povedlo udržet v klidu, takže po zaznění GOO!!! jsme spořádaně vyjeli a na úvodní travnaté rovině jsme si s Alouškem oba užili ten krásný pocit ze společného rozletu. Přišlo to pak ještě dvakrát. Na krátkém úseku panelky a následném mírném stoupání mezi poli a samozřejmě v závěrečné cílové rovince, na mechové lesní cestě.

Moje další jízda rozhodně nebyla závodní. V první zatáčce do lesa mi kolo začalo klouzat a definitivně mě opustil veškerý závodní duch. Po prvním pádu s měkkým dopadem, který přišel v prvním mírném sjezdu, jsem si dala za cíl dorazit do konce ve zdraví a bez úrazu Alíka, sebe i kola. Z bláta jsem se pak zvedala ještě několikrát a dobře vím, že všechny byly jen proto, že jsem měla strach a příliš brzdila. Co si o mě myslel Alí lepší nevědět.

Na trati tentokrát nebylo moc diváků a Alího bubáci se někde zapoměli i když jsme sem-tam někoho potkali. Zrzounka tahání bavilo, když jsem se zrovna neválela na zemi a dělal mi velkou radost i při předjíždění, kterého jsme si užili vrchovatě. Vždycky jsem se snažila včas zastavit a uhnout bezpečně stranou. Pořád Alímu nevěřím, že by se nechal bez protestů předběhnout v rozběhu. Předjely nás samozřejmě dámy startující na kole za mnou a nepočítaně spřežení.

Předjel nás i páneček se svou čtyřkou z Bohumínské mokřiny. Věrni svému jménu, bahna a mokra se nezalekli a pádili k cíli. Míjeli nás na přehledném místě v lesním stoupání, tak jsem s Alím ustoupila hodně od cesty, abych spřežení nerušila a kochala se pohledem na jejich snažení. Dřeli do kopce svorně včetně pánečka. Na čele zápřahu měl maďarku sestřičku Aurumku a zkušenější auvergnerku tetu Gerdu, zadní dvojici tvořila Anežka a Arísek.

Jejich bílá barva mizela pod cákanci bláta a páneček byl dokonale hliněný. Na vršku stoupání předjeli ještě malamutí "vláček", šestku aljašských siláků s čtyřkolkou, kteří šli delší MID. Potom nám zmizeli z dohledu za zatáčkou. Nechala jsem odjet malamuty, proklouzali jsme zatáčky kolem Skalky, užili jsme si cílovou rovinku a mohla jsem si oddechnout. Páneček zářil navzdory nánosu bláta a myslím, že definitivně přestal litovat, že neměl ve spřežení svého Borka. V terénu, který byl, by káru s Boriskovým vedením a rychlostí nejspíš neukočíroval. Přebral si ode mě kolo, zvednul si sedátko, vylovil z auta Azorka a vydal se na trať sprintu ještě jednou. Nad mými dobrými radami, aby se nepřerazil, jen mávnul rukou. Mladý Azorek není Borek...

Po dojezdu všech závodních týmů jsme se přesunuli na ubytovnu v Cakově a sesedli jsme se ke společenskému večeru. Byla pohoda, jídlo, povídání, hodnocení výkonů na trati, kytara a zpívání, musheři obstarávali své smečky a večer se překulil v noc. Mrzlo. Zavládl klid, všichni se uložili k zaslouženému odpočinku. Ne všichni se vyspali. Měli jsme na pokoji všech šest ohařů, nechtěli jsme riskovat, že by jim bylo v autě zima. Tušila jsem, co se bude dít a dělo se!

Anežka celou noc rotovala pokojem a plazila se všem na hlavy, vrčeli na ni psi i my. Arísek, který královsky povečeřel, když dožral, co ostatní nechali, si vyžádal 3x vyvedení ven za účelem vyprázdnění střev. Každý odchod a příchod provázelo hemžení celé smečky... Upřímně jsem litovala dvě kamarádky, které spaly za tenkou dřevěnou stěnou. Přesněji - pokoušely se spát. Ráno jsme se všichni pohybovali jak mátohy, jen psiska vypadala svěže.

Venku se v noci vytvořilo ledové království. Klouzalo úplně všechno. Fičel severák, svítilo sluníčko a občas se přehnala rychlá chumelenice. Bylo to hezké na pohled. Startovala jsem ve své kategorii předposlední. A vůbec jsem se na trať netěšila. Renča mi v dobré víře před startem rozveselila Alouška, tak jsme opět místo startu vymotávali nohy ze šňůry. Jela jsem opatrně, navzdory Alího snaze dohnat ty před námi.

Preventivně jsem šoupala nohou po zemi, a když jsme dorazili k panelce, dobrovolně jsem sesedla z kola a celý úsek potupně prošla krokem s Alím u nohy. Panelka se změnila v ledovou plochu, už jen představa pádu mě bolela. Alespoň jsem měla pěkný rozhled. Páneček se svou čtyřkou mě míjel právě na cestě, tak jsem si mohla v klidu vychutnat jeho jízdu.

Spřežení pádilo z kopečka, až jim ušiska pleskaly. Předjelo nás několik spřežení. Zbytek trasy jsem si užila ku podivu víc, než předešlého dne. Alí poslouchal, běžel ochotně a nakonec jsem se nevysypala ani jednou. V cíli jsem si skutečně od srdce oddechla a zaplavil mě úlevný pocit, že to máme za sebou.

Páneček přímo zářil, líčil mi vzrušeně zážitky z jízdy, a že v jedné zatáčce vyletěl s károu až do pole, ale holky (fenky) ho vytáhly a krásně šly celou trasu. Taky míjení na trati s holkama na špici mu dělalo radost, byly v klidu, bez agrese. Pak popadl moje kolo, Azorka a až na startu mu došlo, že má nízko sedátko, ale už se nechtěl zdržovat, tak jel na mojí výšce a vypadal trošku komicky. Do cíle přijel spokojený, že se Azorek snažil, že z něho časem taky bude dobrý tažný pes. Terén mu samozřejmě opět nedělal nejmenší potíže...

V neděli dorazila natáčet ČT. Sníh a sluníčko slibovaly skvělé záběry. Bloumali jsme s pánečkem po hřišti, povídali si, čekali v poklidu na vyhlášení výsledků, když k nám najednou mířila Renča s pány s kamerou. Páneček chtěl zmizet, ale nemohl, měl na sprintové trati nejrychlejší čas ze všech spřežení! Reportér s ním natočil krátký rozhovor a my jsme si z něho pak dělali legraci, že bude mediální hvězda. A byl, reportáž ze závodů proběhla v regionálním vysílání a v záběru se mezi seveřany mihlo ohaří spřežení i rozhovor. A pánečkovi pak volali známí, že ho poznali.

Z Cakova domů jsme se vraceli s autem plným cen. Páneček vyhrál svou kategorii a k tomu měl ten nejrychlejší čas. Dajli mu medaili a krásný pohár a páneček se tvářil skromě, ale zářil jak sluníčko. Přála jsem mu tu chvilku slávy moc, psiska jsou jeho všechno. S Azorkem a kolem byl šestý z osmi. Já s Alím skončila předposlední mezi šesti kolistkama a od dívčiny přede mnou jsem měla hodně velký časový odstup.

Umístění mě nemrzelo, horší to je s vědomím, že na ježdění v takových podmínkách nemám. Hodně vážně jsem se začala zaobírat myšlenkou pořídit si pořádnou koloběžku, protože z ní se mi bude padat pohodlněji...

Atmosféru závodů si můžete vychutnat na krásných fotkách:

http://wami.rajce.idnes.cz/Cakov_podzim_2008/

http://ledovastopa.rajce.idnes.cz/cakov/

http://ladacernoch.rajce.idnes.cz/

Výsledky měly být na stránkách mushing clubu, ale bohužel se tam neobjevily.

Chcete li závody na Cakově zažít na vlastní kůži nebo nás povzbudit přímo na trati - zde je pozvánka a všechny informace: http://www.hmc.tym.cz/

O víkendu 7 - 8. 3. 2009 bude nad hřištěm opět znít volání smeček a lesem budou pádit spřežení i jednotlivci. Ohaři z Bohumínské mokřiny nebudou chybět. Páneček plánuje starty s tříkolkou a na kole, proběhnutí má slíbené celá smečka včetně zkušeného veterána Borka. O humornou vložku se postarám já s Alíkem a novou koloběžkou, na které jsem toho od Vánoc moc nenajezdila...