"Vyberte tu největší a nejtlustší, to je životaschopné zvíře. Vy tomu houby rozumíte a potřebujete štěně, které si poradí..." Také jsme přečetli spoustu naučných příruček od "Máme doma štěně" až po "Chování problematického psa". Jenže teorie a život - no znáte to.

Rada pana doktora nás ovlivnila. Vzali jsme tu nejtlustší holčičku, co byla v nabídce. Dostali jsme i kus "rodné hroudy", tedy kus deky, na níž štěňata vyrůstala. Také jsme dostali do začátku granule, na které byla Bonynka zvyklá.

Řídili jsme se radou paní chovatelky, krmili doporučenou stravu + sem-tam mléčné mlsky, postupně jsme střídali vařenou a suchou stravu; u toho zůstalo dodneška. Zvířeti jsme vyčlenili pelíšek - holčička spala nejdřív u páníčkovy postele, aby ji mohl podrbat, kdyby v noci kňourala a pak jsme jí přesunuli na pelíšek pod psací stůl v ložnici. Do postele? Nic takového!!

Příručka pravila, že vychovaný pes neloudí. I nedávali jsme štěňátku žádné mlsky od talíře, nic mimo pravidelné hodiny krmení - jen přivolávací a odměňovací mlsky při splnění povelu.

Chytré knihy se shodly na tom, že necvičený pes strádá. To jsme si vzali k srdci, takže na cvičák začala chodit, když jí bylo půl roku. To byla taky prima akce: nejdřív jsme se tam šli představit. Štěňátko českého strakatého psa bylo středem pozornosti. Cvičitelé si navzájem říkali:" Pocem, vole, budeš cvičit králíka, hehe". (Český strakáč = na vesnici vždycky králík).

První lekce byly zejména pro manžela krušné, protože jiná štěňata a jiní psi, to bylo NĚCO a Bonynka lítala s vyvalenýma očima a vyplazeným jazykem od jednoho k druhému a páníček byl naprosto nezajímavý. Nějaké přivolání a posezení? Ani omylem.

Teď budou naší slečně Bony tři roky. Měla by tedy - jak jsem se dočetla v příručce - být zcela dospělá a psychicky stabilní. Vycvičená a vyrovnaná. Takže:

Narostla nám, děvenka, do výšky mužné, je z ní dlouhonohá krasavice. Narostla tak, že jí nečiní žádný problém strčit packy na stůl nebo kuchyňskou linku a čenich k nim. Psí pelíšek pod psacím stolem v ložnici ocení jedině v zimě, kdy se může přitulit k radiátoru, jinak preferuje křeslo, gauč a když se to povede, není nad postel. Do postele smí legálně jen na chalupě (když byla štěňátko, tak aby nám nenastydla a už u toho zůstalo), doma se to běžně netrpí, ale, jak říkám, když se zadaří… Zejména když páníček vstává dřív, tak panička přituleného psíka nevyžene.

Čubizna moc dobře ví, že u stolu se neloudí. Jenže taky přišla na to, že kdo neloudí, nic nemá a kdo nic nezkusí, nic nedostane. A tak je to u nás jak v té reklamě na nějaké sušenky nebo na co, prostě "nikdy nejíš sám". Čubizna se přihrne jak potravinářská kontrola a doufá, že aspoň poslední soustíčko si páníčkové odtrhnout od huby, aby psík hlady nepošel. Když páníček nemá náladu a Bony slyší ostré NE, sebere se a odšourá se pryč. Když panička říká NE, čubizna pro jistotu vydrží, protože panička si taky může rozmyslet.

Na cvičáku se Bony propracovala k vlastnímu kotci a je z ní starý mazák. Cvičák miluje, protože tam vždycky bude nějaký starý kámoš z původní štěněcí party a bude honička. Standardní poslušnost cvičí s potěšením, řady jí nedělají problém, revíry umí a překážky miluje. Jediné, co se jí ne-lí-bí, to je střílení z poplašňáku. To se asi nezmění, tak jí toho páníček raději ušetří.

Teď jsme o víkendu navštívili jejího dědu Akima a tetu Emču. Své příbuzné naše čubizna přerostla skoro o hlavu, dědovi je ale neuvěřitelně podobná. V neznámém prostředí se chovala přímo vzorně, dokonce poslechla, když jsme jí zakázali vstup do domu, kam místní psi smějí, a dodržela to. Vypadala jako dokonale vyrovnané a vycvičené zvíře, i když paní domu orazítkovala tlapkami.

Tak, to jsme se pěkně pochlubila úspěchy a někdy příště napíši o tom, co jsme nezvládli. To vydá na pěkně dlouhý článek…