Xerda jako odrůstající štěník byl pro spoustu malých a středně velkých psů oblíbený fackovací panák a tak psí hry příliš nevyhledával a raději kamarádil s různými psími páníky a úspěšně žebral pamlsky.

Když dospěl, pochopil, že díky své postavě nemusí mít obavu z žádných malých "trapičů". S fenkama kamarádil, štěňátka miloval, známé neotravující psy toleroval i na volno, před cizími se vždy sám přišel nechat podržet za kšandičky a v klidu převést (když se mu pes nelíbil, tak vrčel, ale nikdy se nesnažil na psa vrhnout nebo ho snad ulovit). Byl poslušný a díky jeho eleganci a klidu se ho nebáli ani majitelé cizích pejsků. Nějak ten klid a pohoda z něho vyzařovaly na dálku.

Beta byla od prvního dne jiná. Dravá, drzá, neopatrná. A hlavně za chlupatými kamarády a psí hrou (nejlépe bojovou) zdrhala piškot nepiškot přivolání nepřivolání. Její chování bylo pochopitelně nutné od malinka korigovat. A zatímco doma byla ochotna za libovolný pamlsek udělat cokoliv, v přítomnosti jakéhokoliv psa neviděla, neslyšela, nevnímala.

Naštěstí neměla problémy s mezipsí komunikací - chovala se vesele, neagresivně - ale jak rostla, vzrůstal počet pejsků a páníčků, kterým se nelíbila. A nám naštěstí s výchovou k opatrnosti pomohl vzteklý a nerudný dědův Riček. Tolikrát jí pořádně ťafnul zuby (až krev stříkala a Beta plakala), že pochopila, že ne všichni psíci jásají, když jim svýma pazourama skáče po hřbetu a že ne každý pejsek je nadšen, když s ním válí sudy.

Takže brzy byla odvrácena hrozba fyzického poškození psíků a dali jsme se do boje o odvrácení hrozby psychického kolapsu majitelů. Neboť těžko se vysvětluje někomu, kdo vás nezná, že to padesátikilové hovado řítící se nadzvukovou rychlostí je zcela přátelské a lidem i psům bezpečné štěňátko.

Jmenuje se to přivolání. Kupodivu to nebylo až tak složité, Beta si dala docela říct. Ale její temperament ven musel. A tak se naše verze přivolání začala výrazně odlišovat od té předpisové. Psík se sice na zavolání ihned přiřítí, ale místo vzorného předsednutí před pána následuje několik různých variant.

Trysk několikrát kolem dokola, zakousnutí se volajícímu páníkovi do rukávu, stažení a zavraždění rukavice (pouze v zimním období), přepadení páníka plížením a zákusem ze zálohy, zakousnutí se do pozadí či špeku na břiše...

Předpisové to rozhodně není, ale poslechne. A to je hlavní. Nezdrhne za psem, muflonem, srnkou, zajícem. Postupem času jsme se "dohodly" na konečné verzi. Přilítne, zahryzne se do vodítka a začneme se přetahovat a blbošit.

Vím, že je to špatně. Že by se měla motivovat vhodnou hračkou, klikrem či pamlskem. Ale já nerada tahám zbytečnosti. Stačí mi minifoťák, telefon, igeliťáček hovňák a klíče. A kupodivu vodítko máme stále původní, jen lehce ožužlané (i když už by si asi zasloužila nové).

Před týdnem Pitrýsek upozornila na internetový přímý přenos z hlavního sálu na Cruftově výstavě psů. Užasní psi, úžasné výkony. A já najednou zírala. Spousta sportujících psíků (v poslušnosti, agility...) po ukončení svého vystoupení předvedla stejně divoký a nadšený souboj s páníky, jaký tak dobře znám. Většinou zakusovali připravenou přetahovací hračku, ale řada z nich bojovala s vodítkem, jeden dokonce odcházel nadšeně zakousnut do paniččina oblečení.

Takže se možná nemusím až tak stydět :o) Jasně, Beta těmto šampionům psích sportů nesahá ani po kotníky (tedy poslušností, výškově je to naopak :o)), ale jsem ráda, že jsme se samoucky dopracovali asi k běžnému vyřešení pochvaly hypertemperamentních psisek.

Kosatka není vycvičená, je trošku vychovaná. Moje povelová technika taky nemá chybu - jsem ten odstrašující případ, co volá - "čekej., stůj!, slyšíš?, neštvi mě!!, tak čekej!, no to je dost"... A kupodivu mi rozuměl Xerda, rozumí i Beta.

Takže snad i nadále nebudeme postrachem okolí. Xerda žádnou kolizi mezipsích (a tedy hlavně mezilidských) vztahů nezpůsobil (jediný vážnější konflikt měl s Ričkem a to jsme věděli, že dřív nebo později přijde). Doufám, že nulové skóre průšvihů vydrží i Betě. A že to s ní není tak snadné :o)