Po zimě, která už je na náš vkus moc dlouhá (nemůžeme se jít koupat, aportovat, lítat po horách a tak) jsme se o prvním, co se týče počasí, trochu slušnějším víkendu, rozhodli uspořádat nějaký výlet v sestavě páníček, panička a jejich pes. Jako místo určení jsme zvolili Tachov a okolí. Není to daleko od domova, tak proč ne. Na internetu jsme si vybrali penzion, který se nám podle popisu a obrázků líbil. Malý zádrhel nastal, když jsme obec Ostrůvek, kde se penzion měl nacházet, nemohli najít na mapě. S pomocí naší GPS navigace jménem Antonie jsme cestu přece jen našli.

Jaké bylo naše překvapení, když nás Antonie z hlavní ulice náhle nalákala do odbočky, která vedla přímo do lesa a byla zcela pokryta sněhem. Po této cestě jsme šťastně dorazili do penzionu, před kterým parkovalo auto s čerstvě uloveným kaňourem v kufru. Se svolením myslivce jsme kance ukázali Bertovi, aby jako opravdový lovecký pes viděl aspoň jednou na vlastní oči vepřové vcelku, nicméně kolem obíhala fenka černého labradora, tak jsme si naše naděje, kladené do teriéra Berta coby lovečáka, mohli strčit za klobouk (někdo rád vdolky, jiný zase holky, a Bertrám je zkrátka ten druhý případ).

Do rána jsme spali jako dudci, náš lovecký teriér spinkal spořádaně pod mojí peřinou a celý okolní divoký svět v podobě hlubokého lesa mu byl ukradený.

Druhý den jsme se vypravili na výlet po rozhlednách v okolí. Pro jistotu jsme na pneumatiky auta nasadili sněhové řetězy, což se ukázalo být velmi prozíravé. Chvíli před naším odjezdem profrčel kolem penzionu kamion s návěsem, napůl naložený kládami. Po chvilce jsme ho dojeli, nakládal ještě nějaké dřevo kousek od penzionu. Zastavili jsme kus za ním a kochali se šikovností řidiče, který železnou paží zručně nakládal dřevo na kamion. Za pár minut se za námi náhle zjevil další kamion! Ten první se rozjel, my pomalu za ním, druhy kamion za námi. Jeli jsme pomalu, ale bezpečně, až do chvíle, kdy ten přední kamion náhle začal protáčet kola a na silnici uvízl. Měli jsme odstup, v pohodě jsme zastavili, asi 100 metrů za námi druhý kamion taky zastavil. Byli jsme v pasti.

Jako správní turisti a pohodáři jsme usoudili, že asi máme po výletě a v nejhorším se můžeme vrátit do penzionu pěšky, bylo to kousek. Jenom auto bychom museli nechat stát v lesní pasti. Vystoupili jsme tedy z auta a pustili se do Bertovo nejoblíbenější činnosti, aportování. Pan řidič z dolního kamionu, který šel kolem nás obhlédnout situaci, když viděl Berta šrotovat klacíček na miniaturní třísky, z legrace pronesl: "Pani, nakrmte ho taky někdy!!!!" Bert vydržel hryzat a aportovat naše lesy s přehledem celou hodinu a půl, co jsme tam stáli, dokud nepřijel traktor s ocelovým lanem, který šťastně kamion vyprostil. Dobrému konci předcházelo ještě několik neúspěšných pokusů řidiče kamionu, vysvobodit se svépomocí - dokonce se pokoušel odstrčit železnou paží, ale nedokázal se opřít o terén vedle silnice.

Od této chvíle se náš výlet již vyvíjel zcela normálně, až na okamžik, kdy jsme se naší poťouchlou GPS nechali odvést na rozhlednu, která na dotyčném kopci, na který jsme se pracně vyštrachali, vůbec nebyla - nacházela se na jiném kopci jen o pár kilometrů vedle, což nám ale naše drahá Antonie fikaně zatajila! Zjistili jsme to až doma, poté co jsme si s chutí zanadávali, jak to, že ta rozhledna, která má být volně přístupná, nejen že není vůbec přístupná, ale dokonce nemá ani schodiště nahoru. Ta potvora Antonie nás odvlekla na nesprávný kopec, podle hesla kopec jako kopec. A rozhlednu si zaměnila za vysílač mobilního operátora.

Našemu Bertrámovi, tomu to bylo všechno fuk. Podle hesla - vycházka jako vycházka, hlavně že jsme venku :-)