Omlouvám se všem milovníkům závodění na dráze - jak už mne však znají i s mojí základní tezí, podle které majitel psíka Basenji jest člověk (poněkud) úchylný a závislý na stoupajících dávkách nebezpečí, jejichž šťastné překonání mu přináší příjemný pocit srovnatelný s dobytím jednoho ze zemských pólů. Proto tedy nebudu ani tentokrát mluvit o sportování se psíkem na závodní (psí) dráze.

Jednak tyto možnosti nejsou pro každého z hlediska dostupnosti a četnosti, jednak se zásadně nehodí pro denní povyražení psíka, který se stejně jako jeho přítel se těší na odpolední "adrenalinovou" zábavu (a přiznejme si o to zde jde především).

Dosud se mi osvědčilo, kromě procházek v pustině bez skal, silnic a myslivců, podnikat také výlety na kole. Má to dvě výhody. Na kole, pokud jste alespoň trochu trénovaní, máte alespoň minimální šanci být svému zrzíkovi důstojným partnerem - to znamená že můžete alespoň doufat, že jej v terénu či na lesních stezkách dostihnete, mu nadběhnete, nebo jej alespoň sledujete. Samozřejmě že "se" přepokládá vlastnictví poměrně odolného jízdního kola.

Zpočátku své psí (cyklokrosové) kariéry jsem se velmi divil, že jsem dosud ještě nikdy tak často neopravoval kolo - týden co týden ocelový rám a hliníkové ráfky jakož i pláště a brzdy mého obstarožního horského kola Fischer dostávaly velmi zabrat, takže je z něj nyní, po výměně téměř všech částí, téměř nové "off road" kolo. Je totiž nepříjemné, když se vydáváte na psí výpravu a pro prvním zabrždění zjistíte, že lanko prasklo a kolo se netočí, poněvadž má "osmičku" - tím vaše prestiž u psa samozřejmě trpí a nezbývá než potupný návrat domů tak říkajíc za vozem...

Ideální je samozřejmě pohyb s kolem ve volném terénu, kde si váš živočich rejdí a protože má z vaší rychlosti přece jen trochu respekt a nechce zůstat sám neb koho by pak napínal, ničil a zkoušel?, tak se snaží s vámi přibližně držet krok, neboť nejste pro něj takový PATNÍK, jako když jste Pěšák, ke kterému se může vždy bez problémů vrátit.

V takové symbiose je pak možné, pokud znáte terén, se pohybovat na kole poměrně rychle kupředu a předem jistit "závadová" místa, kde by na miláčka čekala špatná společnost kachen, zuřivých psích kamarádů, nebo otevřených dveří útulných hospod. V optimálním případě je možné za denního světla v otevřeném terénu udělit malému trapičovi malou výchovnou lekci, pokud se vám podaří se mu ve volném terénu "kontrolovaně" ztratit z oči.

To pak můžete být svědky jak se švihák lázeňský a velký lovec mění v uplakanou holčičku běhající sem a tam, která si pak sedne a začne mňoukat - huuuhůůů já sem se ztratil, pomozte kde jste kdo huhuhuůůů... že to nevydržíte poslouchat déle nez půl minuty je samozřejmé.

Ale, výchovný efekt je nesmírný a trvá asi půl hodiny až půl dne... Spočívá v tom, že si vás chlupáč uvedenou dobu o něco více všímá, takže nemusíte vy běžet za ním, ale více méně ochotně vás následuje.

Nebezpečí takového postupu však není malé - především je zde riziko, že propásnete vhodnou chvíli šťastného shledání a malý podnikavec usoudí, že si vás najde sám za "devatero horami a devatero řekami "což odpovídá přesně jeho naturelu a pak nezbývá než nasedout na kolo a pustit se do disciplíny "stíhací závod jednotlivců" na 2-15 km:(

Druhé nebezpečí v civilisované krajině je, že se znenadání objeví auto, jehož osádce se zželí chudáka plačícího, domněle opuštěného a ustaraného a milého pejska s vráskami na čele a zmizí s ním v prachu cest.

Každopádně je však projížďka s Pižduchem na kole plná překvapení, má spád a dravost, zvláště na Vysočině, kde o bodré obyvatele se slepicemi vidlemi a puškami není nouze a návrat domů je poznamenán jak triumfálním uspokojením psa ze zvládnutí náročných úkolů, tak i jeho tzv. pána (z téhož).

V obydlených oblastech je však jízda na kole opravdu jen pro dobře pojištěné dobrodruhy, vybavené dobrými brzdami a schopnostmi předvídat nečekané a předvádět neviděné (stav transu podobný Libušině vytržení), současně s velkou fyzickou zdatností.

Nicméně i zde se dá říci, že psík má velikou radost, jestliže se může pohybovat kolem kola na flexi vodítku v okruhu do 8 m. Strach z toho, že bych parťáka psa na výpravě přejel, nemám, oběma kolům mého velocipédu se s velkou hbitostí na rozdíl od kol aut vyhýbá, avšak je to především ten styl "šílencovy" velmi dynamické jízdy, která činí jízdu se psem tak náročnou.

Sestává se z rozjezdu, prudkého zabrzdění, psíkova oběhnutí kola, přičemž flexi vodítko je stále v ruce levé a pravá ruka stále na životně důležité brzdě zadní. Levá ruka tudíž obkružuje především za hlavou a nad hlavou smyčky tak, aby jezdec nebyl omotán a stržen, ale pouze oběhnut (podobně úkony dělají sportovní gymnastky při cvičení se stuhou), současně však je nutné být ve střehu pro chvíli, kdy se objeví na scéně kočka, nebo jiná lákavá zajímavost...

V tu chvíli se doporučuje zaseknout flexi a brzdit. Pes rozběhnutý na délce 8 metrů totiž vyvine už takovou sílu, že je téměř nemožné ji eliminovat pohybem ruky dopředu (tzv. pohybem Supermana). Ještě komplikovanější situace však nastává, pokud se dopředný pohyb psíka změní v plné rychlosti na zpátečku. Přestože zvedáte ruku nad hlavu, je zde zachování stability velmi, slovy prezidenta, opravdu velmi problematické.

Navíc hrozí akutní nebezpečí vymknutí ramenního kloubu, nicméně však, vzhledem k nebezpecí zranění psa při útěku v obydlené krajině či na silnici se až jako poslední možnost záchrany jeví puštění flexi vodítka z ruky!

Nečekejte však, že živý tvor po vašem boku vaše uvedené nasazení ocení či dokonce pochválí. Stejně jako má každý kaskadér mnoho pracovních úrazů, tak stejně má i každý kaskadér psí a můžeme ho hrdě nazývat BASENJÍ KASKADÉR, své zkušenosti, kdy s nasazením života reaguje na nevypočitatelné skotačení svého živouna.

Již několikrát jsem se ocitl s odřenými dlaněmi na zemi, poté, co jsem lehkomyslně naplno zabrzdil omylem přední brzdou, nebo se dokonce probral na zemi po přeletu přes přední řídítka i v poměrně minimálních rychlostech okolo 8 km/h. Psík však pak stojí opodál a říká výrazem tváře s naprostým nepochopením "Co blbneš a válíš se tady, krev ti crčí z dlaní (zájem o olíznutí podobný zájmu upířímu by byl) event. z hlavy, nemůžeš na sebe dávat trochu pozor ? Kdo se o tebe má pořád starat? Dělej, máme ještě hodně práce!"

A tak se statečně, jak voják od Thermophyl ("jakožto zákony kázaly nám") sbírám a jako opravdový tvrďák typu westernového hrdiny Clinta Eastwooda nasedám na polozničené kolo a roztrhaný a krvácející "statečně" vracím z výpravy, zatímco ten "slečinka, prohnaný lump atd... v jedné osobě nebo spíš psině, vedle mne vesele tančí - "klusáček vždy vítězem".

Přes výše uvedené, si vás psík na pohyb na šňůře vedle kola zvykne a ohleduplně se vyhýbá stojícím autům, či stromům abyste je nemuseli spolu objíždět! Obhlídka teritoria, kterou si pak velký malý šéf představuje za den jako minimální se dá zvládnout za hodinu, hodinu a půl jízdy ve vilové čtvrti.

Do toho se však počítá i seřváni nepřátel, výchova potenciálních přátel seřvánim, kontrola kočičích stromů tři roky zpět, označkování míst s výskytem potenciálních kamarádek a "přepsání" vzkazů kolegů.

V zimě vyjíždíme již pravidelně za tmy a to kombinovanou jízdou vodítko - pes běží po silnici na krátko bliká mu jen obojek, park - volná jízda, pes "navolno", velkou rychlostí v sestavě: moje blikající kolo, červené blikající pesan a vzadu event. šokováni pozdní návštěvníci parku.

Následuje opět vodítko a vilová čtvrt, kde nesmím zapomenout na tzv. stupňovanou rovinku, na které mi vždy samozřejmě dá ve sprintu na frak, abych si moc nevyskakoval s mojí fyzičkou. Že pak je celý následující večer už úplně idylická záležitost (spací), nemusím asi zdůrazňovat.

Druhý druh sportu, který přináší tzv. Basenji kaskadérovi velké uspokojení, je ježdění na kolečkácich tzv. in- line skates (tedy moje ježdění, pes brusle zatím nemá). Tento druh sportování se vyvinul jako možná kombinace si zasportovat s psíkem i v případě, že nemůžete převážet do daleka do volné přírody své jízdní kolo. Místní jezera zde jsou obkroužena solidními asfaltovými cestami pouze pro nemotorizované.

Kolečkáče, neboli in-line zachovávají dobře základní podmínku možného volného pohybu s vaším Basenji - rychlost. Úskalí, které však taková kombinace s sebou nese, jsou značná. Předně je možné se pohybovat pouze po víceméně opuštěném terénu, kde je možné psíka mít "na volno" (tažení psíkem či dokonce se s ním nechat roztáčet dokola jako káča není až tak nejvhodnější druh provozování tohoto sportu).

Pokud se však už stane, že musíte z jakýchkoli nepředvídaných důvodů psíka zaháknout, doporučuje tak činit se pouze v zastavení, při jakýchkoli psích odstředivých pohybech i v jejich náznaku, zalehnout na zem a nepustit. Pokud se už stalo, že jste již v pohybu a psík vás začal nekontrolovaně roztahovat, je nejlepší vodítko odhodit a sebe zachránit způsobem "zachraň se jak můžeš".

Fyzická síla zde nebývá moc platná, neboť kolečkáče nemají brzdy, kterými by šel váš cvalík zastavit. Na svižnou projížďku doporučují vypravit se navíc s batohem. Kromě základní výbavy popsané v předchozím díle vyprávění by v batohu neměla chybět desinfekce, náplasti a rukavice pro případ vašeho pádu, na kterém se ale psík většinou vůbec nepodílel. Dále by v batohu neměly chybět lehké přezůvky, abyste stačili, jako železný muž či žena si bleskurychle odepnout brusle a nasadit obuv a sprintovat za miláčkem do hustého podrostu kam zmizela ta "proklatě dobrá" voňavá srna a kam asfaltky většinou nevedou.

Je sice možné klopýtat i lesem s bruslemi, ale vaše rychlost se i při největší snaze blíží rychlosti rychlého plazení a pobíhat po kraji v ponožkách a pokřikovat přitom zoufale jméno psa nevypadá příliš dobře. Navíc pronásledování vás může zavést poměrně daleko a zpět mezi lidi, kde bosoři a bosorky jsou už vůbec podezřelí.

Tyto všechny eventuality nemusí samozřejmě vůbec nastat, nicméně je dobře se na ně připravit. Nedá se totiž říct, že by kdokoli z nás z těch "pouze" dvounohých byl schopen přijít na vše, co se může při takové výpravě stát. Avšak úspěšně zakrouženi na oválu cca 10 km uspokojí i toho nejnáročnějšího Basenjiho, alespoň do dalšího dne:).

A tak je život s ním nejen o něm ale i o nás, a o svobodě. Jeho. Těch pět nebo šest tisíc let, kdy jeho jedinými hranicemi byl strach ze šakalů a lvů, případně strach z kotlíku s pygmejovým obědem ho nepřivyklo na život na šňůře ani v kleci. Přesně tak, jak to klasicky napsal Svatopluk Čech. "Sám svobody kdo hoden..." Svoboda je krásná a někdy bolí, naše i psí. Ta Basenjí však naštěstí často jen v nohách a svalech.:)

Pěkný den.