3.8.2020 | Svátek má Miluše


PSI A PŘÍRODA: Ramza a jiná africká zvířena

7.12.2006

Na dotazy týkající se Ramzovy rasy a jména odpověděla už za mne v diskusi Ela. Jak pravila, náš Ramza je pes Český strakatý, dnes už dokonce pes chovný, oficiálně Démon z Česlova. Jméno Ramza jsme mu vybrali několik let před tím, než se vůbec narodil a inspirací nám byl opravdu pejsek v Jižní Africe. Afrika Cathedral Peak

Jirka tam odejel poprvé služebně asi před deseti lety. Tři měsíce pracoval ve výzkumném středisku velké chemické společnosti a poslední dva týdny pobytu chtěl se mnou a dětmi trochu cestovat. Odjížděli jsme za ním začátkem listopadu, kdy tady právě uhodily první mrazy. V Johannesburgu nás uvítal Jirka, časné léto a chybějící zavazadla.. Všechno kvetlo, ulice byly lemovány obrovskými jacarandami, které byly obsypány modrofialovými květy. Byli jsme jako v jiném světě.

Bydleli jsme v domku Jirkova momentálního šéfa a kamaráda Oldy na předměstí a tam nás také uvítal Oldův Ramza. Byl to moc sympatický pejsek, a přestože nás nikdy neviděl, radostně běhal, skákal, ve vzduchu dělal piruety a bez rozběhu se z místa odrážel tak, že se vznesl až k našim očím, aby si nás mohl lépe prohlédnout. Takhle radostně vítal každého příchozího, takže jako hlídač za moc nestál. Však také v jeho přítomnosti Oldu několikrát vykradli. Asi vítal zloděje stejně nadšeně jako nás.

Ramza byl za našeho pobytu trvalým zdrojem zábavy. Jeho oblíbené číslo bylo prolézt dírou v koutě zahrady k sousedům a zkontrolovat u nich zahradu. Cesta zpět mu ale dělala většinou potíže, svoji díru nemohl najít a běhal zoufale kolem plotu. To jsem pak vleže prostrkávala ruku uvolněným pletivem a mávala na něj, zatímco dcera Jitka se zpoza plotu snažila hnát Ramču kýženým směrem a současně mu vysvětlovala, že pletivem k ní opravdu neproleze. Co se týče běhu, byl Ramza nejen dobrý sprintér, ale i velký vytrvalec. Šílené obíhání zahrady a honění se psy návštěvníků nebralo nikdy konce.

Pes prostě běhat musí, je to jeho druhá, nebo dokonce první přirozenost. V Africe ale "running culture" patřila i mezi přirozenost lidskou. Soboty a neděle trávili Jirka s Oldou běháním čtvrt, půl, třičtvrtě i celomaratónů a tak Jirka během běhu poznával postupně krajinu nejen kolem Johannesburgu. Tahle zábava ovšem vyžadovala pořádný trénink a tak se občas místo oběda chodilo plavat a po práci běhat. Protože se v okolí vyskytoval značný počet toulavých psů, byli běžci vybaveni klacíky na odhánění dotěrných tuláků. Klacíčky byly opřeny v koutě pokoje a jakmile se pro ně někdo sehnul, začal Ramza svůj nadšený tanec. Věděl, že se jde běhat a to samozřejmě miloval. Někdy si ale šel zaběhat i mimo tréninkové hodiny a Jirka pak na něj cestou z práce narazil docela daleko od domova. Ramza měl vždycky ze setkání velkou radost, odskákal si svoji vítací dávku a ochotně se s náhodně nalezeným skoropánem vrátil domů. Afrika žirafa

Další živočich, se kterým jsme se seznámili na Oldově zahradě byl ibis. Toho jsem do té doby znala jen z morseovky. Měkké I, to jsou dvě tečky, dvě slabiky, I-BIS. Teď jsem ho najednou měla naživo. Ale jak!! Sluníčko ráno dlouho neotálelo a vyskočilo rovnou na nebe. Kolem páté jsem se pravidelně budila, pár vteřin poté, co se s východem slunce probudil i ibis a začal se ozývat. Ale kde byli naši ptáčci zpěváčci! Ibis skřehotal, řval, skřípal a každého brutálně a definitivně probudil. Tak jako slunce ráno náhle vyskakovalo na oblohu - modrou od obzoru k obzoru, tak i večer skákalo do peřin. Nutné upozornění krátkým soumrakem a šup! Je tma. Taky se tu chodilo spát mnohem dříve než doma. Olda pravidelně v osm hodin pronášel větu: "Tak se tu klidně bavte, já jdu spát..." Chvíli jsme ještě většinou vydrželi, protože jsme Jirku neviděli skoro tři měsíce a ten měl zážitků za několik let klidně prožitých v Dejvicích. Chvíli po Oldovi jsme ale zalehali i my. Budíček s ibisem byl neúprosný a velmi časný.

Skočný západ slunce nás málem vytrestal v horách Drakensbergu, nejvyšším pohoří Jižní Afriky, na hranicích s Lesothem. Umanuli jsme si, že staneme výš než 3000 metrů nad mořem a tak jsme zdolávali Cathedral Peak, který má 3004 metrů. Z tábořiště jsme ráno vyrazili před sedmou a museli jsme to stihnout zase do sedmi zpět, abychom nezatměli. Potmě bychom jen těžko škobrtali mezi šutry a křovím dolů. Počasí bylo na výstup krásné, prodrali jsme se všemi skalnatými roklemi, přelezli skalní římsy a funící, ale šťastní, jsme se usadili na vrcholu.

Naší pohodu narušila po chvíli helikoptéra, která přistála na kopec pod námi a vyplivla ze svého nitra "vysokohorské turisty". To nás vyvedlo z míry asi stejně, jako když jsme před lety ve Walesu vylezli s dětmi kapradím, kamením a kozími pěšinkami na Snowdon a zjistili, že na něj z druhé strany vede železnička. Tady jsme byli ušetřeni nejhoršího, na Cathedral Peaku se naštěstí přistát nedalo. Létající turisti naštěstí brzy zalezli do svého stroje a odletěli a nám už nikdo nerušil pohled na tu krásu okolo. Nahoře jsme se ale nemohli moc zdržovat a tak jsme se po krátkém odpočinku a pokochání se vydali na cestu dolů. Sestup z vrcholu moc urychlit nešel, protože tam byla skála a dolů se lezlo hůř než nahoru. Jakmile jsme se ale dostali na trávu a kamenitou pěšinku pod nejvyšší špičkou, uháněli jsme dolů, jako o závod.

Ze tmy jsme měli opravdu strach. Soumrak nás naštěstí zastihl až po nejhorším sestupu a tma na posledním půlkilometru celkem rovné cesty do tábora. Tam jsme se umyli, najedli, vysvětlili několika spolunocležníkům z Ameriky a Holandska cože a kdeže je ta Česká republika a šli spát, zase jednou s vědomím, že Češi jsou nejlepší nejen v zeměpise, ale i v dobývání vrcholů. Za celý den jsme v horách potkali jen jednu dvojici, která ale skončila v sedle pod vrcholem. Mládež přítomná v táboře udělala sotva pár kroků od stanu a chystala se už na další africkou zemi.

Během naší návštěvy Jižní Afriky jsme samozřejmě navštívili i Krugerův národní park, který patří mezi největší přírodní rezervace na světě a byl založen na začátku 20. století. Obrovské území 20 000 km2 je protkáno 2.500 kilometry cest pro návštěvníky parku. K vidění by tu měla být kromě tisíců antilop, zeber, žiraf, ptáků a další havětě i celá "Velká pětka -The Big Five", která zahrnuje slona, nosorožce, lva, geparda a buvola.  Afrika kvetoucí jacarandy

Z prvních impal, které jsou tu nejpočetnější, a na které jsme narazili brzy po projetí branou parku, jsme byli nadšení. S přibývajícími stády dalších druhů antilop jsme ale pochopitelně začali toužit i po něčem jiném. Za chvíli jsme byli odměněni stádem zeber, které nám přeběhlo přes cestu, a žirafí hlavou, která na nás mávala svými dlouhými řasami z křoví. Tahle zvířecí dáma působila velice uklidňujícím dojmem a člověk měl chuť ji podrbat na její hebké srsti na noze, protože výš by nedosáhl.

Bylo ale třeba mít na paměti, že to není Pučálkovic Amina, a že by se jí to taky nemuselo líbit. Určitě dovedla i krásně kopat. Když jsme uviděli prvního slona, který kousek od nás lámal porost mladých stromků, vzalo nám to dech. S tímhle obrem už přestávala legrace a chtít ho podrbat mě vůbec nenapadlo. Zvířata v parku prý lidi v autě považují za věc a neútočí na ně. Co když ale budeme právě ta výjimka, která potvrzuje pravidlo !? Nebo co když se tenhle kolos s námi přijde jen tak počochnit nebo se podrbat o auto? Přiznám se, že jsem srab a v blízkosti těchto velikánů jsem nepřestala být silně nervózní, i když měl Olda, který naší výpravě šéfoval, neustále zařazenou rychlost a nohu na spojce. 

Zvířat jsme viděli moc. Ve dne i v noci, kdy chodí na lov a kdy jsme jeli s průvodcem v otevřeném "babosedu" pro lepší kontakt s přírodou a samozřejmě také více vystaveni případným žertíkům lovících zvířat. Pořád jsem si opakovala, že žraní turistů snad není úplně běžné, protože jinak by nás sem průvodce přece nevozil. Věřila jsem, že když jsou zvířata oslněna šajnícím reflektorem, tak přestože se vztekají a sekají tlapou směrem ke světlu, my jsme úplně v bezpečí, protože jsme ve tmě.

Musím říct, že mě tohle noční předvádění zvířat pomocí nasvěcování nijak moc netěšilo, i když jsme viděli lvici s krásnými lvíčátky za pařezem a na podobný pelíšek s hyenami jsme byli upozorněni výkřikem: "HAJÍÍNA!!" a chvilku nám trvalo, než nám došlo, že průvodce nemluví Zulu, ale anglicky nás upozorňuje na hyenu s mladými. Taky čerstvá krev na tlapách lva v nás nevyvolala právě příjemné asociace. Životní próza zblízka holt někdy moc příjemná není. A jak by asi bylo nám, kdyby nám o půlnoci najednou někdo nacpal rozsvícený reflektor před obličej?

Zcela jinak na mne zapůsobilo stádo slonů, které šlo v počínajícím rozbřesku za řekou. Klidně a rozvážně, velcí napřed, mrňousové, poskakující jako štěňata za nimi, poslední zase dospělí. Nerušili jsme je žádným světlem, na to byli díky bohu daleko. Byli jako z jiného světa v přízračném světle prvních nesmělých paprsků slunce, které bylo ještě za obzorem. Asi osm jich přešlo mýtinu a pokračovalo dál řídkými stromy a přes řeku a ve mně zůstal pocit něčeho krásného a majestátního, co tu žije svým životem bez ohledu na turisty a co jsem už žádným zvířetem lapeným do kužele světla nechtěla narušit. Denního světla naštěstí přibývalo, a tak se náš babosed vrátil do tábora, abychom si ještě na chvíli zdřímli, než pojedeme dál, objevovat něco jiného. Ramza český strakatý

Po čtrnácti dnech cestování jsme se vrátili na naši základnu u Johannesburgu a zjistili, že Oldu během naší nepřítomnosti zase jednou vykradli. Ramza nás přivítal stejně radostně jako asi své kámoše zloděje. Jestli do domu pouští opakovaně jednoho nebo má takových vypečených kamarádů víc nám ale nesdělil. Hlavně, že jsme mezi jeho kamarády patřili my.

Tenhle usměvavý a temperamentní pejsek na nás nakonec ze všech afrických zvířat udělal svým způsobem největší dojem. Všechna zvířata, která jsme v Africe viděli, byla samozřejmě nádherná a pohybovat se těch několik dní mezi nimi byl rozhodně neopakovatelný zážitek. Byli jsme tam ale jenom jako pozorovatelé, někdy dost nevítaní a proti zvířecí vůli. My jsme byli diváci, oni herci. I když byli ve svém přirozeném prostředí a plotem neomezeni, díky rozloze parku, která je stejná, jako menší evropský stát.

Ramza, naproti tomu, patřil do našeho světa. S ním jsme žili v jedné smečce a mohli jsme se s ním muchlovat bez obav, že nás kousne nebo kopne. Antilopy taky nelovil a byl evidentně rád v naší společnosti. A tak jsme se dohodli, že až si pořídíme toho SVÉHO psa, bude se jmenovat Ramza. To jsme ještě netušili, že si pro svého Českého strakatého pejska jednou pojedeme do Jeseníků přes Ramzovské sedlo. Nebyl to zásah osudu? A tak nám náš Ramza připomíná nejen svého jmenovce z Afriky, ale i kraj, kde se narodil a kam jsme si pro něj ve vánici a nepohodě jeli. Afrika v létě a Jeseníky v zimě. Za odlišnějších podmínek jsme se s oběma Ramzy snad ani poznat nemohli.

Foto: Cathedral Peak, žirafa, kvetoucí jacaranda, Ramza český strakatý a Ramza africký s pánečkem

Ramza africký se svým pánem

Věra Hostomská


Kam na rodinný výlet? 2. část
Kam na rodinný výlet? 2. část

Přemýšlíte, kam se s dětmi vydáte na výlet? Pak se nechte inspirovat naším výběrem míst, kde se vám zaručeně bude líbit.