Ne však dosti na tom, každému majiteli malého zrzouna, černouna nebo tříslouna se ponenáhlu na tváří usadí v podstatě trvalý výraz šťastného blba - samozřejmě jen v případě těch vzácných chvilek, kdy nablízku není nebezpečí a objekt naší láskyplně péče je v dohledu, z toho pro nás vyplývá dokonalý pocit štěstí.

Ten však bohužel z podstaty věci samé, neboli z podstaty rasy samé, bývá velmi rychle vystřídán výrazem naprostého vypětí při štvanici, pokud jej potřebujete opět zaháknout "na šňůru", nebo zoufalství ve chvíli, kdy se již pět či dokonce deset minut v nepřehledném porostu svévolné zvíře neozývá a vy se již se svým malým přítelem v duchu dojemně loučíte... až do chvíle kdy se objeví že zcela opačné světové strany než že které zmizel a u nás nastává opět krátká úleva.

Je to nějaká vlastnost těchto psů, která nás činí tak bezpodminečně a silně závislými na vztahu k jedincům tohoto plemena? Nebo je to nějaká řečeno naše vlastnost nebo snad potřeba, kterou nám naplňují a pro kterou jsme si je tak oblíbili? Je pravda že Basenji je nezávislý sebevědomý pes, ale takových je jistě víc. Ale navíc - kdo z nás měl dříve představu co jeho nezávislost a sebevědomí vlastně ve skutečnosti obnáší?

Je to tedy domnívám se a... asi především zpočátku něco o potřebě pocitu krásna, když se koukáme jak vedle nás či daleko od nás volně kluše ta "zmenšenina koně" a je to asi o potřebě sledovat něco pěkného, se kterou jak šílenci fotografujeme stále a stále tisíce nám všem známých poloh, přední nohu - packu přes nohu, poloha na zádech s vyvrácenou hlavou, packy přes oči, lidské i nelidské končetiny jako hlavové podpěrky - každý z nás to zná a to vše my "šťastní" všichni máme za odměnu - on line a dnes a denně a to jsou ty záběry, které dělají z chovatelů Basenji zavisláky, kteří už ani v podstatě nemusí pro svou dávku krásna do galerie nebo na koncert neb to maji doma a naživo.

Takže majitel Basenji se psí výchovou stává ve své podstatě estétem se sklony k narcismu, kterému činí dobře se koukat na krásu, činí mu dobře ji mít stále a má tendenci si zvyšovat její dávky a... je pro to schopný lecos obětovat. (A přesně taková je i definice závislosti)

K tomu pak přistupuje podle našich pozorování další vlastnost majitelů Basenji. Je to určitá závislost na nebezpečí. Jsou tedy opravdu chovatelé Basenji lidé, kteří mají rádi nebezpečí, kteří mají v životě nedostatek adrenalinu a proto si pořídili takového čtyřnohého partnera, nebo jsme lidé, kteří neustálým nebezpečím - soužitím s touto nevypočitatelnou psí rasou si nechtěně vypěstovali na pocit nebezpečí závislost a tak či onak se bez něj již nedovedeme obejít?

Podobně je přece známo, že si maratónci vypěstovali závislost na výkonu, podobně skokani z výškových budov, horolezci a jiní provozovatelé extrémních sportů. Tito sportovci však na rozdíl od nových šťastných majitelů malých tichých psíků, vždy věděli do čeho jdou, takže se spíše kloním k názoru že pouhé spolužití s nebezpečím vyvolává závislost na nebezpečí a na adrenalinu, které takové spolužití přináší.

Zdráhám se zde úmyslně místo spolužití použít slovo chov, protože chovu chování či vychováváni zde je jen minimálně, více je zde nevychování, a když už jde o vychovávání - ten kdo se fyzicky a psychicky zlepšuje a otužuje a je vychováván je pravidelně tzv. majitel a ne jeho čtyřnohý přítel.

Takže druhou vlastnosti chovatelů Basenji je skrytá forma závislosti na nebezpečí, podobně jako u záchranářů a hasičů kombinovaná se závislosti na výkonu známá z adrenalinových sportů. Je známé, že sportovci těchto adrenalinových sportů mají snížený práh citlivosti pro bolest a proto ji snášejí daleko snadněji - tělo si totiž v reakci na bolest samo vytváří vnitřní morfin latinsky end(m)orfin.

Ten způsobuje, že jsme, stejně jako svého času Zátopek schopni,nehledě na bolest a vyplivnuté plíce sběhat čtyři polesí, plavat dvě stě metrů do jezera a zpět (pouze majitelé naštěstí vzácnych Basenji zvaných plaváčci), jen aby byl psík proti své vůli zachráněn před kancem, myslivcem autem nebo zuřivou labutí. Ve své podstatě se však každopádně pořízením Basenji spouští kaskáda, která vede k přeměně slušného člověka ve vyznavače napětí, závislosti na end(m)orfinu a sebemrskačství odborně zvaného masochismus a to vše za účelem zajistit si i na další léta dokonalý a jakoby bezplatný přístup ke krásnu a dalším obdobným drogám na kterých jsme se mimoděk stali závislí.

Je možné, že právě proto tyto malé psíky chovali i v dávno zaniklé egyptské civilizaci a jestliže víme , že tyto malé netvory chovají dodnes naopak nejpřírodnější národy Afriky, pak se žitím s Basenji dostáváme návratem k přírodě daleko před všechny, kteří hledají útěchu a uspokojení v domácích pracech na statcích a v chaloupkách našeho venkova.

Krátký život s Basenji nás totiž již během několika let změní v lidí veskrze primitivní a současné prvobytně pospolné, žijící v pospolitosti se všemi podobně postiženými, vychová z nás muže a ženy (doby) kamenné a povahy téměř vlčí, kteří přestávají štěkat a začínají pouze vrčet a výt, pokud jsou v úzkých.

Pokud je však klid, začínáme se postupně převalovat na zádech o svých končetinách mluvíme jako o packách a přestávky mezi vycházkami využíváme k zaslouženému odpočinku, abychom byli schopni, tak jako vždy, stát věrně po boku našeho psa.