19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZCESTNÍK: Potulování kolem Doubravky, červenec 2018

22.4.2020

Trasu najdete zde: https://mapy.cz/s/2P3gB

V pátek ráno standardně vlakem, nestandardně s pražskou posilou Tomem. Nějak jsem zapomněla, že první týden prázdnin v Chotěboři patří Festivalu Fantazie, takže vlak opravdu dost nacpanej, ale do Ždírce jsme se dostali.

Pobočenský rybník, Ždírec.

Kolem Pobočenského rybníka stalkerovat vážky, posvačit Tomovy úžasné muffiny s borůvkama, cpát se malinama až k pomníku spisovatele a dobrodruha Františka Vyšaty Čecha, který po bohatém životě v Jižní Americe zemřel v Hlíně.

Žabičky, Zahájský rybník.

Pokračujeme po hranici vyschlých mokřadů PR Niva Doubravy, a překvapivě v Zahájském rybníku „lovíme” žabičky a cpeme se zas malinama až k Bílku, kde se těšíme na divoké kaňony Doubravky – skalnaté údolí mezi Bílkem a Chotěboří, od roku 1986 chráněné jako rezervace. Je děsně málo vody, takže stativ a filtry na experimentování s focením vody táhnu celkem zbytečně. Přicházíme k řece – vážky tu pózují o 106 a samozřejmě než vyměním baterku ve foťáku, všechny zdrhnou.

Doubravka.

Kaskádovité přítoky jsou vyschlé a bez známek vody… Je vidět, že je léto a svátek k tomu, jsou tu celkem davy lidí, ale i tak si údolí s cestičkama místy šutrovýma či kořenovýma užíváme a do toho se líně vlní Doubravka v korytu vymezeném kapradím. V Chotěboři v Panském domě dáváme sraz s kamarádkou. Je to letos 15 let, co jsem tu na FFku byla poprvé, a stejně jako tenkrát, i teď tu vaří dobře, takže se pořádně nacpeme a už bez Toma nás čeká závěrečný hledání místa na spaní.
Nacházíme fajn místečko a spí se na něm dobře až do rána. Za celý den žádný rozumný zdroj vody, naštěstí jsme načepovali v restauraci, takže nám nic nechybí.

Potulování kolem Doubravky

Ráno vyrážíme v použitelných 8:30 do zataženého dne s předpovědí přeháněk. Cesta lesem je fajn a příjemná, i když dneska je na pořadu dne vlastně jen nezajímavý přesun mezi body zájmu. Po hodince chůze v lehce prádelním počasí stojíme u zlatého hřebu celého vandru – vlastně celý vandr stál za to, ale toto místo bylo důvodem naší přítomnosti zde. Zkamenělá řeka.

Zkamenělá řeka.

Jedná se o proud rulových balvanů z období třetihor, který se do povědomí dostal až nedávno po vykácení lesa dřevorubci. Moc pěkné místo s vysokou jemnou trávou a bukovou oázou ve smíšeném lese. Cesta tu je tak spíš lehce tušitelná než vychozená a zřejmě tu moc lidí nechodí ani z blízké vesnice. Padá návrh z Uhelné Příbrami kousek popojet busem, ale spojení je tu natolik ojedinělé, že nám nezbývá, než si to dneska všechno odšlapat. A nakonec to není až tak špatný nápad, cesta v mapě nezajímavá po poli se v reálu ukazuje jako příjemná cesta s celkem proměnlivými kulisami a hromadami malin.

Začínají žně, Uhelná Příbram.

Samotná Uhelná Příbram je pěkná vesnice, kde u obchodu odpočíváme. Není zima, ale dost fučí. Nezdržíme se dlouho a kolem barokního kostela sv. Michaela původně v gotickém stylu z let 1348-50 pokračujeme příjemnou polní cestou s vyhlídkou na Železné hory.

Potulování kolem Doubravky, červenec 2018

Pokračujeme přes obec Leškovice, kde není snad ani obchod, k pomníku partyzánů padlým v 2. sv. válce, kterému někdo ukradl zřejmě srp i kladivo. Kousek dál v lese je menší pomník věnovaný sedmi padlým partyzánům, kteří na tomto místě proti velké přesile neměli šanci.

Památník partyzánům 2, Leškovice.

Až do Jakubovic jdeme parádním lesem, mraky zmizely někam k severu a místo slibovaného deště se objevují sluneční paprsky. V Jakubovicích je značená studánka – krom toho, že voda je jen užitková, není v ní ani kapka. Je tu taky střed České republiky – Pupík Evropy. On je teda jeden ze tří, takže kdo ví, jestli je pravej nebo falešnej. Od pupíku musíme silnicí kolem roztodivných jabloní do Vilémovic kolem, kam se už těšíme na baštu do restaurace u Mnicha.

Pupík Evropy, Jakubovice.

Číšník je milý, usměvavý, jídlo je hned, zmrzlinový poháry jsou parádní a můžeme si dočepovat u pípy vodu. Na náměstí pak je otevřený vietnamský obchůdek. Jdem koupit něco na zub a mezitím je náš mužský element na lavičce v parku poctěn návštěvou místního staršího pána, co si sem chodí posedět s lahváčem z domu a kamarádem od doby, co jim zbourali hospodu u parku.

Barokní kaple sv. Antonína Paduánského z r. 1740, Uhrov.

U barokní kaple sv. Antonína Paduánského z r. 1740 v Úhrově pod mohutnýma lípama dáváme pauzu a kolem repliky staré tvrze, obsazené dětským táborem, pokračujem bez zdržování. Les před Spačicema vypadá použitelně, nakonec ale zůstáváme na prvním použitelným place kousek od Doubravky, v dostatečné vzdálenosti od bahnitého smradu vysušeného říčního koryta.

Doubravka, Spačice.

Experiment, jak dlouho bude Mamut spát po sdílení láhve medoviny, vychází odhadem na 1 deci = 10 minut spánku. Vzbudila sem se teda až v 5:20. Po startu zjišťujem, že k našemu místečku přes rozbahněnou stružku do prudkýho kopce vede shora cesta, po níž se snadno dostaneme zpátky k řece, takže odhlehlost našeho spaní se nějak nevyvedla :D Doubravka se tu za normálních okolností vlívá do přehrady Pařížov, teď ale voda prakticky stojí a smrdí, rozhodně se nikam nevlívá, takže přemýšlím, co tak asi chytají rybáři u té kaluže vody pod hrází.

Přehrada Pařížov z let 1910-1913.

Chvíli trvá, než se dostaneme po cestě zpátky k vodě, ale tady pod přehradou konečně voda trochu i teče a parádně se tu vegetí. Šumění vody, lesa, teplo tak akorát – pohodička. Od Třemošnice, hospody a vlaku nás už dělí poslední stovky metrů. Restaurace Na Lichnici je pěkně na náměstí, jenže mají na výběr jen několik málo jídel, takže jdem o dům dál, ale je tam past na mamuty a tak se ještě při odchodu pěkně rozplácnu po silnici a rozsekám si koleno. V restauraci Lihovar je výběr výrazně větší, ale taky je tam 3x víc stolů a oběd bychom pro změnu nestihli, takže obědváme zmrzlinovej pohár, což mi snad ani vzhledem k cenám v jídeláku nevadí:D

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a udělejte si výlet fotogalerií.
Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/

Mawenzi Neviditelný pes