Jednoho dne ale došlo ke změně: na dvorku se objevilo auto, kravky zmizely neznámo kam, a ve chlévě místo bučících krasavic poskakovalo cosi malého, ale nesmírně živého, soustavně ječivě mekotajícího - zkrátka černohnědé kozlátko. Na zvěčnění naší první kozy, která slula jménem Gretchen, byla pořízena pamětní fotka, kterak já, nejmladší člen rodiny, sdílím své terénní vozidlo (rozuměj kočárek) s neposedným kůzletem.

Nebylo to focení ledajaké, mezi dvěma stisky spouště už mi kůzle stihlo shodit polštářek a následně samo prchlo, aby pak bylo naháněno všemi členy rodiny a potupně umístěno do chléva. Tam jsem chodila často naši Grétu (tak jsem si počeštila babičkou určené jméno) utěšovat, neboť se jistě cítila ve velkém chlévě osamocena.

Její žalostné a tesklivé mečení bylo vyslyšeno a brzy jí byla přidělena kamarádka, bělounká koza Líza.V celém mém dalším vyprávění bude tedy řeč o kozách Grétě a Líze, neboť počet koz se v našem hospodářství ustálil na počtu dvou zvířat a všechny kozy následující se jmenovaly stejně a všechny byly bílé jako padlý sníh.

Byla jsem s kozami kamarádka, protože byly mnohem pohyblivější a veselejší než kravky, ovce, o pašících ani nemluvě. Proto jsem se rozhodla jedny ze svých narozenin zvěčnit fotkami s mými nejmilejšími zvířátky. Se psem, kočkou, kačenou, housetem a ovečkou to šlo dobře, kozy se však rozhodly, že ony se fotit nepůjdou. Grétu nebylo možné ani dostat z chlívku ven, ač jindy nedočkavě čekala u vrátek - zřejmě se polekala mých slavnostních šatiček, které jsem měla namísto svých obvyklých tepláčků. Líza si dala říct na čerstvé jablíčko, pak si ale vše rozmyslela a tak nakonec vidíte, jak to dopadlo. 

Kozenky se měly na našem hospodářství dobře. Pásly se na šťavnaté louce ve stínu švestek, uvázány k jejich kmenům symbolickými řetízky. Občas jsem jim dělala společnost, a proto jsem je dobře znala. Jedna Gréta, asi už pátá toho jména, se zcela vymykala dosavadním zvyklostem našeho soužití s kozami.

Byla to koza nesmírně tvrdohlavá. Pokud si něco umínila, nebylo možné ji on toho záměru odradit. I když… ona byla i koza mlsná, takže pokud byla po ruce čerstvá slupka z banánu, bylo občas možné odloudit kozu od jejího úmyslu. Bohužel však banánů nebylo v té době dostatek, takže naše tvrdohlavka si v podstatě dělala, co chtěla. Největší problém s ní byl na pastvě.

Dokázala nějakým zázrakem uvolnit řetízek, na kterém byla uvázaná, a pak se projevila jako zvíře nesmírně zvídavé a zvědavé. Celá pastvina byla na rovině, takže bylo ze tří stran vidět daleko do krajiny. Jen ta čtvrtá strana byla ohraničena vysokým železničním náspem, přes který nebylo vidět. A milá Gréta si umanula, že se za ten násep podívá.

Byla jsem nedaleko, když se jí poprvé podařilo vyprostit z řetízku a to pak okamžitě zamířila k náspu. Bušila kopýtky tak dlouho do štěrku, až se sesypal, vytvořil malou rampu, po které Gréta vylezla nahoru a předními kopýtky se konečně postavila na kolejnici, aby se pokochala pohledem na dosud neviděné.

Zodpovědně mohu tvrdit, že byla pohledem za trať uchvácena, neboť zapomněla žvýkat a fascinovaně hleděla. Ne na hory v dáli, ne na domky nejbližších sousedů, ale na lán šťavnatého jetele, který byl téměř nadosah - jen seběhnout z toho vysokého náspu. To už se jí však nepodařilo, protože byla polapena, odvedena a opětovně uvázána. 

Od té doby se stal lán jetele životním smyslem naší Gréty. Kudy chodila, nemyslela na nic jiného a při každé příležitosti se pokoušela dostat ke svému vysněnému jeteli. Nejbližší útěk se jí podařil až za rok, úspěšně překonala všechny překážky včetně vysokého náspu, necítila naraženiny a odřeniny, které utržila při sjezdu po štěrku na druhé straně náspu.

Jaké však bylo zklamání! Jetelina byla tento rok nahrazena něčím zcela nechutným a naší Gréty nehodným, tudíž znechuceně odchvátala zpět na svoji pastvu. Jen občas, když si vzpomněla na jetelové vábení, byla k neudržení a musela utéci, aby alespoň zkontrolovala, cože to za tím náspem letos roste a není-li to náhodou šťavnatý jetel.

Zprávy o naší nezbedné koze se rychle rozšířily a to pak pan strojvůdce, který jezdil po trati s malou lokálkou, povídal tatínkovi: "Dej si pozor, Jozef, ať ti ta koza nezastaví vlak! To bys pak platil pokutu! Uděláme dohodu: Ty mi občas dáš kozího mléka a já budu hlídat a jezdit kolem vašeho pomaličku - kdyby byla koza na kolejích, tak zatroubím a vy honem kozu odežeňte, jen abych nemusel zastavit!". A tak se také stalo. Pan strojvůdce jezdil pomaličku, občas, když byla koza blízko kolejí, zatroubil a zpomalil, nikdy však nemusel zastavit. Až jednou velká souhra náhod zapříčinila změnu, která se stala osudnou.

To také jednoho jara koza dostala chuť zjistit, co letos pěstují za náspem. Vyvléknout se z řetázku už uměla velmi dobře, nic nedbala pláče svých tří kůzlátek a utíkala, co jí nohy stačily k trati, aby překonala násep. Nahoru jí to šlo dobře, tam se zastavila a naprosto ztuhla, protože její sen se splnil: za náspem se vlnil lán té nejjemnější jetelinky a koza zcela uchvácena hleděla na tu nádheru. Jenže tou dobou se k tomuto místu blížila na své pravidelné jízdě uhánějící lokálka.

Ano, uháněla, neboť známý pan strojvůdce byl právě na dovolené a mladý Francek si chtěl vyzkoušet, co z téhle staré rachotiny ještě vytáhne. Inu, došlo k nevyhnutelnému. Srážce kozy s motoráčkem nešlo zabránit, motoráček to odnesl vykolejením, koza zaplatila cenu nejvyšší. Kdo ví, zda se jí v posledních chvílích života nezdálo o tom, kterak se pase na tom nejkrásnějším lánu jetele…