12.12.2019 | Svátek má Simona


PŘÍRODA: Kes

31.12.2008

Poslední výraz je vám povědomý, že? To jste si vzpomněli na film Kes (1969) podle námětu Barryho Hinese či na stejnojmenný jeho román Kes - A Kestrel for a Knave, přeložený do češtiny koncem 80. let právě pod tímto názvem: Poštolka pro pacholka. Bětuláskovo - Kes 1

V létě 1986 jsem se cítila jako pacholek. Zdařilo se mi přijít o práci, nálada šedivá, člověk by něco, ale nevěděl co: emigrovat? Sama, bez kontaktů, a co by to, probůh, udělalo s rodiči, už tak konsternovanými tím, že někdo z rodiny dostal vyhazov...

Zakládat rodinu se mi nechtělo, hledat práci také v té ukřivděné náladě ne, i nafasovala jsem u přátel klíče od chaty kousek před Sečí, ověřila si, že za reálného socíku smí mít člověk pauzu mezi dvěma zaměstnáními šestitýdenní, přihodila navrch dovču a něco náhradního volna a po několika letech práce v celodenních a sobotních službách jsem si hodlala ještě jednou dopřát 2 měsíce prázdnin.

Půl června, poslední pracovní den, v pokoji plném akvárií, knih a muziky chci do krosny přicpat ještě nějaké čtivo, když na mne krosna zapípala. Ha! Nepípá krosna, pípá sousední krabice od bot. V ní na hrsti sena přešlapuje... mno, přešlapuje... spíš se potácí! velice ošklivý a načuřený tvoreček, místy holý, místy pokrytý špinavou vatou, tam, kde holý, nechutně červenofialový, a největší na celém tom tělíčku je zobáček, a to véélmi rozevřený zobáček. E.T. hadr!

Příteli, čerstvě do procesu zapojenému zootechnikovi, ošetřovatelé z kravína ukázali čtyři zbědované žížalky, vysázené na podkrovním trámu. Pokud totiž poštolky hnízdily v kravínech, stávalo se, že někdy neprolétly zdárně těmi velkými ventilátory. A pokud samice poštolky zahyne, samec se o mladé nestará - a to se stalo i nyní.

Přítel polapal chmýřátka a táhnul se s nimi do 15 km vzdálené stanice Ochránců přírody, či jak se tehdy jmenovali, tam jej osvítil Duch všech dravců, jedno mládě vyžebral, odpřisáhl na holej pupík, že budeme do volné přírody odchovávat jak mourovatí, nafasoval kroužek a něco základních pokynů a bylo. Na chatu jsme odjely dvě. Já a - jak jinak - Kes.

Co nebyl žádný problém? Krmení. Vycajchnoval se přítel, i švára chovatel i druhý švára /původní profesí veterinární technik/ a jejich známí a kolegové: malá lednička na chatě přetékala neustálými dodávkami myší, králíčat a holoubat, i když jsme začínaly přirozeně s miniaturními kousíčky kuřete.

Co byl problém největší? Odchovat to DO přírody. :-) Jako většina dravců, možná spíš, než většina dravců, je poštolka schopna a ochotna přivyknout na lidskou blízkost. A upřímně řečeno, i někteří lidé jsou schopni celé dny promuckat s ošklivým, chlupatým kachnětem.

Bětuláskovo - Kes 2A tak tvoreček, zprvu nošený v dlani, pak na rameni, posléze pochodující či slétající na zem či startovavší z ní na to rameno, rostl, pernatěl, krásněl, dával najevo, že budeme samička, a pak dostala Kesinka bidýlko na kryté verandě, aby se naučila spát sama, a taky začaly ty pravé tance.

Po dlouhé týdny toho léta pasažéři údolím projíždějícího autobusu mohli sledovat, jak po stráni cirkuluje blondýnka s myší na provázku kolem chaty, v jejímž otevřeném okně sedí spokojená, letargická dravkyně a jen s mírným zájmem pozoruje upocenou paničku.

Eventuálně zahlédli, jak na tomtéž provázku nahazuji kousek králičiny na střechu a snažím se jí pocukávat a netrefit komín, zatímco dotyčné zvíře trůní na pařezu u ohniště, občas si zívne a čeká, až mne lasování znaví a kořist předám pod zobák.

Někdy jsme se s autobusem srazily při návratu od řeky, to Kesinka usoudila, že autobus moc velkej a moc funí, roztáhla již mocná křídla a letěla domů napřed. Případně mohli rekreanti pozorovat o víkendech nehybnou čtveřici s pálkami kolem ping-pongového stolu: pokud Kes pocítila potřebu zabalancovat si na síťce, žďuchnout do míčku, upustit něco trusu a až pak dovolit další hru.

První pokus zanechat zvíře bez dozoru jsem protřásla strachy. Vynesla jsem Kes do lesa a jen jsem zašla pod střechu, spustil se déšť. Po dvou hodinách nervózního poklepávání nohama jsem se nenápadně plížila k odkládacímu pařezu. Co nevidím? Vidím přirozeně zmoklou slepici, která se během těch dvou hodin nepohnula ani o píď.

Postupně se ale naučila trajdat, mizela na hodiny, půldny, celý den, vracela se k večeru na zapískání, přestala přistávat na ruce, brzdila na nejbližším stromě a z něj mi odpovídala, až závěrem pobyla v lese i den a noc a po ránu se netvářívala vyhládlá k smrti. Tak jsme asi byly připraveny. Tedy Kes byla. Bětuláskovo - Kes 3

Nadešel ten den: v louži krokodýlích slz jsem naposled přitiskla tvář na hebkou hruď, rozfoukla peří, podrbala zobáček, mrkla do očí a schvácena zoufalstvím jsem byla odvlečena na týden na Fatru. (Mimochodem, slovenský název poštolky obecné je sokol myšiar.)

Po návratu už Kes nebyla, tedy - nebyla přítomna, byla ale proslulá. Když našla ‚rodnou' chatu zavřenou, vydrancovala dvě chaty sousední. V jedné se jí podařilo uloupit řízek chystaný ke smažení a při tomto jistě protiprávním úkonu byla zvěčněna a jako pachatelka i zveřejněna v okresním týdeníku, kterému ji postižení chataři neváhali bonznout. :-)

Rok se s rokem ještě nesešel, když přišla telefonická zpráva z nejkrásnějších. Kes se vrátila! Kes si někde na jihu Evropy nabrnkla mladého fešáka a zahnízdila o jedno údolí dál, byli odchyceni, zkontrolováni a vypuštěni ke čtyřem malým Kesinečkám. No jasně že jsem hned vyjela, celou neděli prochodila po té stráni, volala a hvízdala do ochraptění, i se z okraje lesíka ozval nějakej ‚kikikíík!' i plácot křídel, ale už nepřišla. Už měla svou rodinu.

Poštolky se dožívají věku vysoko nad 10 let, prokázaných je tuším 16. Nevím, jestli moje Kes měla takové štěstí, ale stejně, když jedeme tou trasou a na nebi se třepotá neklamný poštolčí obrys, sleduju ho do poslední chvilky a v duchu si říkám: "Tvoje dcerka, Kesi? Spíš vnučka, viď? Ten čas strávený s tebou byl úžasný!"

Jana C. alias Bětulásková