Sedím si takhle na palubě, kolem tichá zátoka, slunce pere, cikády cikají, pohoda. Objevila se zvědavá vosa. Se zájmem pozoruji, co udělá. Sedla si mi na palec u nohy. Chvíli zamyšleně mává tykadly, a pak RAF, zaťala mi kusadla do prstu. Nadskočila jsem překvapením, přece jen to bylo cítit. Ta má teda sílu! Lekla se taky a odfrčela.

Totiž vosy k Jadranu tak nějak patří a nikdo z nich nevyšilujeme. Záleží ovšem, v jakém množství se vyskytují.

Jakmile se přiblížíme k ostrůvku, a to třeba i na nějakou tu stovku metrů, za chvíli máme první průzkumnici na palubě. Když ji nedokážeme vystrnadit nebo ubezdušit, za chvíli je jich na palubě víc. Pokud jich nepřiletí celý mrak, celkem je neřešíme. Dáváme si jen pozor, kam šlapeme, sedáme, do čeho koušeme a co pijeme - zásadně ze sklenic a ne z plechovek. Onehdy jsme jich však na lodi měli přece jen trochu víc, než bylo pohodlné. Vosy jdou totiž nejen po jídle, ale také po pitné vodě, a protože se po koupání oplachujeme na zádi sladkou vodou, vosy mají pohotovost.

Pohled na záď, kudy jsme se dostávali na palubu - kolem vábničky na vosy

Co s nimi? Dostali jsme nápad umístit poblíž „sprchy“ misku s trochou piva. Do plechovky sice také vlezou, ale do misky mnohem nadšeněji. Takže jsme takhle mírumilovně koexistovali - vosy sosaly, my se při vylézání z moře opatrně protahovali kolem. Nakonec jsme usoudili, že bychom mohli misku posunout o půl metru vedle, aby to překračování nebyl pro nás takový adrenalin.

Chyba lávky. Vosy jsou - já nevím, konzervativní? Odmítly vzít na vědomí, že se miska posunuje, a vytrvale vyžadovaly původní umístění. I když jsme ji posunovali postupně, i s některými členkami sosacího družstva, vždycky se vrátily k původnímu místu. A sosákem a tykadly ukazovaly: tady, tady, vždyť to pivo bylo tady. Že by účinek alkoholu? Vzdali jsme to a miska zůstala na místě až do vyplutí.

Vábnička na lodní vosy

Trochu dramatičtější příhodu s vosami na lodi jsme měli jindy. Po celodenní plavbě jsme se blížili k vyhlédnutému přírodnímu kotvišti u ostrůvku, a zklamaně si všimli, že už tam někdo kotví. Co dělat? Budeme asi muset hledat jinde. Jenže co to? Loď zvedla kotvy a mířila jinam. Bezva! Hned jsme do té příjemné, líbezné zátoky zamířili. Netušili jsme, že bezva si řekly i vosy. Mraky vos.

Předesílám, že na této plavbě byly dvě děti, a všichni jsme se těšili na koupání.

Sotva jsme zakotvili, ocitli jsme se v hejnu bzučavek. Ne že by jich byl roj, ale bylo jich dost. Nejdůležitější bylo uklidnit děti, aby neječely a nemáchaly rukama.

Už byl večer, takže kapitán rozhodl, že zůstaneme. Protože vosy nic nedělaly, stačilo se jen ovládnout a neplácat po nich. Jen si každou chvíli na člověka nějaká sedla a hledala vodu, i pot jim stačil. Cítila jsem, jak se mi hemží po hlavě (vlasy jsem měla stažené do drdku), ale jinak vůbec nic nedělaly.

Šla jsem se vykoupat, koupačku v moři si nikdy nenechám ujít. Připadala jsem si jako vosí autobus, vosy se mi držely na hlavě a já si majestátně, jako paní radová, plavčila kolem :D

Před lodí jsem zavelela „vystupovat“ a pomalu se ponořila i s hlavou. Sice jich ubylo, ale tu chvíli na zádi, než uschnu, jsem nadále trávila v jejich družné společnosti.

Úplná idylka to nebyla. Jednomu plavčíkovi vlezla vosa do plechovky s pivem a slyšela jsem jeho sakrování přes celou loď. Až v tu chvíli se přiznal, že je alergický! Naštěstí žádné žihadlo nechytil. Pak myslím ještě někdo chytil žihadlo do nohy, jinak další oběti nebyly.

Slunce zašlo za obzor a jako když utne - vosy byly pryč. Děti se vykuleně vynořily z podpalubí a všichni jsme si užili příjemný večer.

Bylo naplánováno, že ráno vyplujeme kolem osmé, po snídani.

Na lodi se budím před sluncem, můj cirkadiánní rytmus tam funguje dokonale. V podpalubí pozoruji oknem první paprsky a chystám se na ranní koupačku, když tu uslyším něco podivného - basový hukot, jako když se blíží svaz bombardérů.

„Jsou tady,“ oznámím potichoučku kapitánovi, abych u posádky nevzbudila paniku. Zatím všichni spí. Kapitán beze slova pochopí, jednou rukou nastartuje motor, druhou odkotví a třetí kormidluje na volné moře.

Když se vynoří rozespalá posádka, můžeme společně vosám zamávat. Tak daleký dolet nemají.

Co vosy letos u vás, byly nějaké?

Foto: archiv Lika