Pomalu prošel třídou a pozorně sledoval pestře oděné teenagery sklánějící se nad zadanou prací. Opravdu se snažil, aby je biologie bavila, připravoval zajímavé prezentace a na hodinách se tak v ušetřeném čase mohli žáci věnovat pokusům a samostatné práci s internetem. Ovšem teprve teď byly výsledky jeho práce vidět.

Volně se potuloval třídou a dával najevo okázalý nezájem o dění pod lavicemi. Svačiny a přehrávače se sluchátkem pouze v jednom uchu toleroval – pokud děti skutečně pracovaly, stejně tak mu nevadil tlumený hovor – pokud byl k věci. Nechával ostatně žáky pracovat v párech nebo ve skupinách, takže úplné ticho ve třídě nebylo skoro nikdy. Teď si to pracovní prostředí vysloveně užíval.

Nebylo tomu tak vždy. Přestože učil rád a s dětmi si obvykle rozuměl, stačili jeden dva nezvládnutelní prevíti a sbohem práce, sbohem soustředění. Prevítům i jejich rodičům byly jakékoliv přípustné tresty jedno, takže místo učení probíhal ve třídě boj, který nesvědčil nikomu – snad kromě těch prevítů. Ale potom přišlo Opatření.

I on sám v duchu tomu říkal Opatření s velkým O, protože najednou se dalo dělat NĚCO. Fungovalo to. Po stupňující se sérii brutálních útoků ze strany žáků a neadekvátních reakcí ze strany učitelů se konečně přistoupilo k nějakému řešení. Nazývalo se to podmínečné vyloučení z výuky.

Za přesně definovaných podmínek mohl učitel vyloučit žáka nebo studenta z výuky až na dva měsíce, přičemž do týdne to bylo jen v jeho kompetenci, o delším vyloučení rozhodoval ředitel po poradě s více učiteli dotyčného provinilce. Žák přitom nebyl po návratu omluven z látky, na kterou chyběl – bylo v jeho zájmu si ji nastudovat samostatně. Bylo to náročné, protože se muselo zabránit zneužívání nového opatření, ale situace už byla už tak zoufalá, že na to ředitelé bez protestů kývli.

Proti opatření se samozřejmě okamžitě vzedmul obrovský odpor ze strany rodičů. Bodejť ne, ušklíbl se pro sebe. Prevít jim zůstane doma a oni jsou povinni mu zajistit hlídání a ještě dohlédnout, aby se doučil to, o co svojí nepřítomností ve škole přišel. Prevíti však byli nadšení – skvělý způsob, jak se vyhnout škole!

No, jenže jak šel čas, ukázalo se, že rodičům vadí bezprizorně se potloukající potomci, vůbec, když ti vyloučení obvykle rozhodně nepatřili mezi andílky. Když nemohli páchat nepravosti ve škole, hledali si zábavu jinde, a jinde už rodiče za jejich darebáctví obvykle museli zaplatit.  

Na školní opatření totiž kupodivu reagovali i strážníci, kteří se také konečně objevili v ulicích, takže vandalství a výtržnosti už mládeži neprocházely tak snadno. Rodiče, jejichž děti se většinu času potulovaly mimo školu, tak začali mít vážné starosti. Museli situaci řešit, protože už neměli na koho přehodit zodpovědnost. Fungující rodiny potíže nepocítily, ale v těch ostatních si začali rodiče uvědomovat, že bez výchovy to asi nepůjde.

Co však bylo důležitější, dočasné odstranění prevítů znamenalo významné zlepšení atmosféry ve třídách, takže minimálně ti dobří učitelé mohli zase začít doopravdy učit. A neužívali si to jen oni, ale i samy děti. Začalo se mluvit o tom, že někteří jedinci by se snad ani do školy vracet neměli... A to dotyčné štvalo. Jestliže příšerné chování ve většině případů znamenalo snahu prevíta upoutat na sebe pozornost, tak bez patřičného obecenstva ztrácelo na zajímavosti.

Je fakt, že ne každý učitel uměl všechny možnosti dané opatřením pořádně využít – záleželo na jejich inteligenci a tvůrčím přístupu, že... Ale on už svoji taktiku měl. Teď zrovna se naschvál otočil k tabuli, zády ke žákům, jelikož velmi dobře viděl, k čemu se ten prevít chystá. Za zády se ozvalo zasyčení rozhořčeného šepotu a drobná šarvátka skončila dřív, než stačila pořádně začít.

Otočil se a záměrně pomalu přejel očima třídu. Všude byl nenapadnutelný klid. Zahlédl několik zlomyslných záblesků přivřených očí a tak dvoje těžko tajené ušklíbnutí. Třída se semkla. Na nic nepřišel, zvládli to sami! Vyhráli! Zatímco se v duchu usmíval, dával dětem další a další příležitosti, aby mohly zlobit, podvádět a být drzé...