První díl najdete zde.

Záhy se ale vzpamatoval a začal se chovat tak, jak mu kázalo profesní pravidlo. "Tak mládenci, konec maškarní a rád bych si prohlédl vaše doklady!" Udeřil na rozjařené kumpány. "Jak maškary? Co nafukuješ durane?!" Ozval se podivným přízvukem nejstarší z nich a povstal. Kubíček byl menší, ale měl pro strach uděláno. Tu se zvedli i oba dva kumpáni. Ten s čepicí sáhl k pasu a v ruce se mu zaleskla čepel dýky, kterou razantně zabodl do dubového stolu. "Tak jak budéš téď?"

Za svojí praxe detektiv nejednou čelil přesile a vždy to nějak ustál, ale služební pistole byla v trezoru ve služebně. Nemohl nic dělat, bylo zle! "Tak co budé ty durane, tak co, co!?" Lokálem se stále důrazněji ozývaly hlasy zločinců, kteří ho obstoupili a Kubíček dobře věděl co to znamená. Věděl taky, že musí něco udělat než bude pozdě. Civěl na dýku, kterou čepičák zabodl do stolu. Upoutal ho veliký rubín v bohatě vykládané rukojeti. Proboha, to jsou snad diamanty?! Ze zamyšlení ho vyrušil útok dlouhána.

Ten ho chytl za klopu saka, ale Kubíček se obratně vysmekl. Další dva kumpáni ale Kubíčka pevně uchopili zezadu a dlouhán vytrhl dýku ze stolu. Ta se mihla těsně před detektivovým obličejem a jen díky jeho duchapřítomnosti ho nezasáhla. Kubíček byl ve střehu a připravoval se na další útok. Ztěžovali mu to však oba zločinci, kteří ho pevně drželi. On jich ale nedbal, věděl, že se musí soustředit na útok toho zmetka s dýkou a veškerou sílu dal do odrazení dalšího pokusu bodnutí.

Teď již zuřiví zločinci s Kubíčkem cloumali jako s pytlem brambor a křičeli stále to samé dokola: "Co ty durane, co ty, co nafukuješ, co ty, co, co Kubíčku, co, inspektore.." Odkud mě znají? Pomyslel si detektiv co to má….Kubíčku, inšpektore, probuďte se! "Haló inspektore…" Kubíček otevřel oči.

Zprvu nic nechápal. Prožitek ve snu byl tak silný. Nad ním stál hostinský, třásl s ním a upřímně se smál. "Vždyť vy jste mi tady dočista usnul pane inšpektore. To asi ta borovička, že?" " Už odešli?" Vyhrkl Kubíček a vstal aby se podíval do lokálu. "Kdo?" Udiveně odpověděl hospodský. Vedle v lokálu nikdo nebyl a ani nebylo znát, že by tam kdokoliv před chvílí seděl. Detektiv se opřel o futro dveří a rukama si prohrábl vlasy. "Proboha, co to bylo?" Řekl si spíše pro sebe. "Nějaká noční můra co?" Zazněla od výčepu odtušená odpověď.

"No, já myslel, že se s vámi něco stalo, protože jste nebyl k probuzení a podivně sebou házel. Tak jsem s vámi musel pořádně zatřepat." "Ále, to bude dobré," odpověděl Kubíček a znova se posadil. Nemohl se ale vzpamatovat z té vzpomínky na sen a tak ho hospodskému začal vyprávět. Ten ho ale přerušil a zeptal se, zda ho může pozvat na jedno vychlazené. Pumpa je již opravená a k tomu vyprávění… Kubíček neodmítl. Po chvíli se na stole objevila dvě orosená piva a talířek s černou ředkví. Půllitry o sebe cinkly a detektiv se dal do vyprávění.

Když hospodský vyslechl příběh o mordu a třech zuřivých kumpánech, chvíli mlčel zahleděn do starobylé dlažby a jakoby přemýšlel. Za okamžik se otočil na Kubíčka a se zájmem se ho zeptal. "Znáte profesora?" Kubíček zamyslel a zeptal se, zda myslí toho hosta, co postává občas u výčepu. "Přesně toho. My mu sice tak říkáme, ale on je to opravdu profesor a dokonce historie a sem tam vypráví staré příhody a pověsti o Malé straně a asi tomu nebudete věřit, něco podobného tuhle vyprávěl i on!" Kubíček nadzvedl zvídavě obočí a zpozorněl.

Hostinský pokračoval: "Mělo se to stát v dobách dávno minulých. Bohatá hraběnka vezla na Štědrý večer vzácný dar do kostela Svatého Mikuláše a cestou, právě tam jak říkáte, ji přepadli nějací pacholci a chuděru zrovna na ten večer probodli. Zajímavé na tom je, že ji probodli zrovna tou dýkou, kterou vezla jako dar. Měla to být nějaká vzácnost. Prý to byla dokonce dýka samotného Karla IV. Profesor se zmínil, že byla popsaná v jedné historické knize. Ta dýka prý potom zmizela a nikdo ji už nikdy neviděl."

Hodnota té dýky ale nebyla prý jen historická, rukojeť měla posázenou diamanty a uprostřed byl vsazen vzácný rubín, který dostal Karel IV. od své ženy Alžběty jako dar k významnému výročí." Jak hospodský vyprávěl, Kubíček nevycházel z údivu a když se zmínil o vykládané dýce s rubínem, vyhrkl nahlas. "Ano! Zrovna takovou měl ten syčák. To byla ta dýka. Popis přesně odpovídá!" Teď zase koukal hospodský, protože se Kubíček při vyprávění o podrobnostech nezmiňoval a nezmínil se ani o podobě té dýky. Oba přátelé teď na sebe civěli a mlčeli.

"No nic, musím jít. Pane hospodský, natočte mi plný džbánek a zabalte nějakou tu krmi, budu vzhůru až do rána a budu mít o čem přemýšlet." Řekl rozhodně detektiv a vstal. "Jo, jo", probral se ze zamyšlení Kubíčkův protějšek, "už letím". Hospodský zašel do kuchyně a v celé hospodě se rozhostil klid. To přece není možné! Opakoval si v duchu Kubíček, taková náhoda, to je přece nesmysl. Myslel stále na večerní příhodu a odešel do lokálu.

Dubový stůl byl na svém místě. Okolo něj byly obestavěny židle, ale jaksi k celé atmosféře nepatřily. To nabyly ty židle, "tam" přece byly jiné. Ale kde tam? Stalo se to přece před chvílí. Stalo, nestalo? Kubíček byl zmaten a usilovně přemýšlel. Ale počkat! Napadlo ho najednou. Ten nůž, ta dýka přece… přece byla zabodnutá do stolu! Musela tam po ní zůstat…Ještě krok a…

Detektiv se naklonil nad starobylou dubovou desku. V místě, kde byl ve snu zabodnut nůž byla malá, docela malá a lety zašlá podlouhlá dírka od nože. Kubíčka zamrazilo. Stál tam sehnutý k desce stolu, když ho vyrušil hospodský. "Tak to tady máte, pane inšpektore!" Ozval se od výčepu. Za okamžik vykoukl ze dveří výčepu. Viděl, jak se Kubíček sklání nad stolem. "To je taky taková věc", povídal hospodský, "ten stůl je jediný kus nábytku, co prý je tady od počátku téhle hospody. Cestoval po domě a nakonec tu desku našel majitel na půdě za harampádím. Tak tedy hezký Štědrý večer inšpektore, no však se brzy uvidíme."

Ukončil řeč hospodský a podával Kubíčkovi balíček a džbán s pivem. "A dnes to nechte, dáte mi to příště." Detektiv poděkoval a zamyšleně se podíval na hospodského. "Mohl byste pro mě něco udělat?" Zeptal se. "Prosím." Smluvte mi s panem profesorem schůzku, rád bych si s ním popovídal." "To nebude problém, inšpektore."

Kubíček se s úsměvem rozloučil a odešel.

Ztichlá ulice rozehrála v jeho mysli volné pokračování historického příběhu a detektiv se tak tak ovládl. Ne ne ne! Už ne! Je přece Štědrý večer a hlavně mám také odpovědnost. Odpovědnost, že donesu plný džbánek plzeňského až na služebnu!

Příště ještě jednu akvaristickou...