Starý košík s dávno polámaným víkem ještě odpočívá ve sklepě na skobě, ale pan Ivan je již v duchu na cestě. Přemýšlí, kam půjde prvně, jaká místa musí vyzkoušet a podle letního počasí odhaduje, kde to probere nejdříve. Teď je ale ještě brzy. Lufťáci jsou ještě v lese a plno dětí na prázdninách. Nikdy se necítil dobře v hlučícím lese, který se hemžil skupinkami náhodných houbařů. Klid, klid to je jedna z těch hodnot, pro které stojí za to procházet probouzejícím se lesem, kde se ozývají také zvuky, ale ty příjemné, konejšivé a připomínající.

Vzpomínky, které se panu Ivanovi poslední dobou čím dál víc vynořují z kasemat paměti, ho vždy přivedou do jiného světa. Do světa, kde neexistuje zlo a kde jsou pouze příjemní lidé. Dětství pana Ivana byla vpravdě pohádka a to také ovlivnilo jeho celý život. Dovedl být sám a byl tak rád. Intenzivní prožitky z doby dávno minulé byly pro jeho duši důležité. Tak důležité, že dokázaly překrýt mnoho špatného z jeho dosavadního života a dnes, když je sice v dobré kondici, ale již jednou nohou v důchodu, se význam památky na dětství ještě více prohlubuje.

Procházky s dědou po lesích se s neopakovatelnou obrazností připomínají vždy intenzivněji právě v době, kdy končí léto a přichází podzim. Vzpomínky na vyprávění rodičů o tom, když ho děda ještě jako hodně malého kluka táhl do lesa a babička na něj křičela, že je blázen, aby kluka nechal doma. Co když si zlomíš nohu?! Volala za dědou, co tam s ním budeš dělat? Děda ale neslyšel a mizel s ním v dáli. A dělal dobře! Za dobu krásného dětství prožitého v lese na houbách se naučil mnoho zajímavého nejen o nich. Les miloval a byl s ním rád.

Přišla ale doba krutého poznání a procitnutí do světa reality. Dědův odchod nepřišel zrovna v tu nejvhodnější chvíli. Byl ve věku, kdy už chápal, že dědu nadále neuvidí. Byl již dosti velký na to, aby spatřil novou cestu a dal se po ní. Jenže sám a bez dědy? Naléhal, naléhal a vyhrál. Jeho rodiče převzali štafetu a svět se točil dál. Na houby se chodilo. Mamka, taťka a dokonce i babička. Ta měla jasno a cestou říkávala: "Ten to tedy v tobě zasel", a oddechovala jako naložená mašinka. Teď už byl sám, ale přec šťasten. Měl les.

Konečně září! Školáci jistě tento čas proklínají, ne tak Ivan. Ještě týden, než se les uklidní... a jdeme. Vždy v duchu uvažoval v množném čísle a myslel přitom na dědu. Skoba se uvolnila a s cinknutím spadla na kamennou podlahu sklepa. A hele, musím ji znovu zabít, pomyslel si Ivan, když bral ze stěny košík. Ten koš vydržel mnohá léta a pamatuje jeho dětství. Nedal by ho za nic na světě. Jen to víko z proutí musí každým rokem poopravit, už se rozpadá. No, ještě nějaký ten rok vydrží, pomyslel si Ivan. Několik uzlíků z černého drátku a je to.

První kroky s košem v ruce po ještě nevychladlé zemi byly pro pana Ivana přímo sváteční. Našlapoval rozvážně, ne však smutně. Minul hrdou lípu v poli, křížek, ještě kousek... Nepatrně nahrbená postava se zanořila do lesa a zmizela tak z dohledu. Pan Ivan vešel do chrámu Páně a v tu chvíli na všechno zapomněl. Byl zase s dědou, byl v lese.

Lesní cesta se točila do vysokého porostu. Ale ještě než se vydáme tam, tam nahoru pro hříbky, podíváme se tady pod břízky. Jemná lesní tráva se třpytila ranní rosou a hladila mu vysoké kožené boty. Ponořen do sebe, ohnutý se chystal pohlédnout pod břízky. Budou tam? Nebudou? Alespoň jeden, stačí... a mám tě potvůrko. Za hubeným kmenem se choulila pod travnatými vlasy červená hlavička. Ivana zabolelo na hrudi. Silná vzpomínka na dědu ho rozrušila. Vždy si ukazovali trofeje. Vždy se svěřovali s čerstvými "úlovky" a v duchu se mazlili s nádhernými tvary vzácných darů lesa.

Když byli spolu, radost byla dvakrát. Ruka se natáhla po houbě a dlouhé prsty nahmataly dlouhou a nádherně baňatou nohu. I ty kakraholte, broukal si Ivan pod vousy, vypadal jsi jako nemluvně a... po chvilce námahy vytáhl z chumáče trávy nádhernou houbu s cihlovou hlavou. Chvíle radosti, uklidnění a v ruce se objevil malý nožík. Byl dědův. Dobře jsme udělali, pobroukával si Ivan a ukládal očištěnou houbu do košíku.

Ještě se podíváme támhle do špičky a... "Ahoj Ivane". Bodnutí v hrudi a současně hrozivý pocit. To ale přece... Kolik času potřebuje lidský mozek na zpracování myšlenky? Setinu vteřiny, dvě? Veškeré kombinace nesouhlasily. To je přece máma... V tu chvíli byly ve hře už i jeho oči, které se dostaly do úhlu pohledu, jak pootočil hlavu po oslovení. "Mařenko ahoj", kostrbatě oslovil sousedku z vesnice, "tys mne ale vylekala". Mařenka se usmála, prohodila spoře slov a zmizela tak, jak se zjevila. Ivan stál jako přikovaný. Je to vůbec možný? Ten hlas.

Oklepal se a znovu ponořil do svých vzpomínek. Mamka, vzácný člověk, vybíral z labyrintu myšlenek, zrovna tam, tam jak teď stojí, byli spolu naposled na houbách. Potom už jenom chvíle a... Co naplat, tak už to v životě chodí, ozval se z jeho úst slabý povzdech. Ale moment, to přece bylo zrovna tam na babiččině odpočinku. Tam přece... náhlé spojení souvislosti ho překvapilo. Vždyť přece děda... jak to, že ho nikdy nenapadlo srovnat oba příběhy? Ještě jednou si porovnal skutečnosti, o kterých věděl pouze on.

Jeho kroky směřovaly do místa, kde se protínají dva prosté, leč přinejmenším poutavé příběhy ze života jeho nejbližších. Když tenkrát před mnoha lety odešel děda z tohoto světa, byly spolu krátce před tím na místě jim všem z rodiny velmi blízkém. Tam na babiččině odpočinku se vždy při houbařských výpravách zastavili, svačili a odpočívali. Bylo to sice zapomenuté, ale půvabné místo, z kterého byl výhled na malebnou krajinu, v jejíž náruči se choulila vesnička s historickou dominantou kostela. Z té dálky vše vypadalo jako kulisa do pohádky.

Když byl kluk, vždy se sem těšil. Tam se stalo to, co mu zrovna teď nedá klidu. Při posledním zastavení tam přece pod kapradím děda našel svého posledního osikáče. Byl to nejkrásnější křemeňák, obr, jakého v životě viděl. Několik dní potom dědu odvezli do nemocnice a již se nevrátil. Ale ještě jednou přece viděl takovou nádhernou houbu. No jasně, máma... Našla zrovna tam, krátce před tou nešťastnou událostí taky osikáče.

Druhý den, při cestě do města se utrhla krajnice s autem, pád do údolí... Myšlenky se soustředily do jednoho bodu. Jak to, že tak nádherné trofeje nevedly jeho myšlenky ke spojení těchto událostí? Ále, odmávl v duchu, kdyby se Mařenka tak náhle nezjevila a nepozdravila mě..., kdyby neměla tak moc podobný hlas, kdyby...

Zastavil se až na známém místě. Před sebou viděl povědomou krajinu s malebnou vesničkou. Stará lavička byla polorozpadlá, ale neodradilo ho to. Sedl si opatrně na kraj tam, kde sedával děda a hleděl téměř bez pohybu dlouhou chvíli na pohádkovou scenérii. Celá ta úvaha ho vyvedla z míry, ač si stále opakoval, že to přece není nic tak podivného či neuvěřitelného. Zkrátka, byla to pouze živá vzpomínka vyprovokovaná náhodným setkáním s Mařenkou. Po hodné chvíli se jeho tělo přihlásilo o nápravu ztuhlé nohy a palčivá bolest ho přinutila uvolnit křeč. Vstal.

Tak půjdeme, pousmál se již probraný z letargie a ještě jednou se zadíval na známou scenérii. Vtom však jeho zrak upoutal ortodoxně známý obraz. Znal ten krásný pocit, znal to náhlé vzplanutí, které umí ocenit pouze nadšený houbař. Před sebou pod kapradím zahlédl povědomý tvar klobouku s nádherně cihlovou barvou. Ne, nemýlí se! Křeč nekřeč, vzpomínky nevzpomínky, ruce se automaticky natáhly ke kapradině a jeho oči zahlédly přenádherný exemplář osikáče, jaký snad ještě nespatřil.

Ale spatřil! Jasně že spatřil. Zkoprněl. Tělo spočinulo v úkonu a na čele se objevily krůpěje potu. Vždyť takové viděl již v životě dva! Po louce na kraji lesa se rozvážně sunula nahrbená postava a mířila k blízkému lesu. Po chvíli ji pohltil stromový porost a obraz té chvíle zůstal tak, jako již dávno před tím.

Jen maličkosti se mění v čase, v čase který tvrdošíjně a zcela nekompromisně ovlivňuje a posunuje podoby a tvary našeho světa. Ty maličkosti jsou mnohdy nepatrné, ale jejich význam je pro mnohé z nás v danou chvíli nepřekročitelný. Jsou to ty maličkosti, ke kterým patří i přenádherný osikáč, který zůstal nedotknutý ve své ojedinělosti pod kapradinou na babiččině odpočinku.

Ilustrační foto: Matylda