Daidalos byl slavný architekt, stavitel a výborný kovář z athénského královského rodu a těšil se v Athénách velké vážnosti, díky tomu co všude možně nastavěl za nádherné stavby. Ale nic neroste do nebes a mezi Daidalovými učedníky se objevil jistý Talós o kterém si i vrabci na střeše brzy cvrlikali, že v řemeslné dovednosti Daidala rychle překoná, a to pak bude teprve nářez, vždyť vynalezl dokonce pilu a kružítko.

Vzteklý Daidalos rozhlásil, že je to nesmysl, protože každý ví, že pilu vynalezl on a pro sebe si šeptal, že nářez to teda bude. Pozval dvanáctiletého Talóa na střechu vysokého chrámu, že mu tam musí něco ukázat. Když vylezli na střechu Athénina chrámu na Akropoli, ukázal Daidalos do dálky, řekl „hele“ a když se tam Talós podíval, Daidalos do něho strčil. Talós se zřítil z chrámu dolů a zabil se.
Daidalos se pak musel z Athén pakovat, aby unikl trestu a na svých toulkách v době vyhnanství doputoval na ostrov Kréta, kde si rovněž časem získal věhlas a tamější král Mínós (bůhví který, všichni krétští králové se jmenovali Mínós, královny zase Ariadna. Proč v tom dělat zmatky, že.) mu uložil postavit Labyrint, jako příbytek pro Mínotaura - obludného křížence člověka a býka, zrodivšího se z podivné záliby Mínóovy dcery Pasifaé v bílém býkovi.

Daidalos postavil takové bludiště, že z něho málem sám nevylezl, uprostřed pak dřepěl Mínotauros a žral tam lidi. Mínós Daidala dokonce nechal do Labyrintu zavřít i s jeho synkem Ikarem, kterého Daidalos měl s jednou s Mínóových otrokyň. Snad proto, aby neprozradil, pro koho Labyrint budoval.

Daidalos ale jako autor bludiště našel cestu ke dveřím a Pasifaé je pustila ven. Uniknout z Kréty nebyla hračka, Mínós nechal lodě hlídat. Ale znovu na to lišák Daidalos vyzrál. Přepadl a okradl o peří několik hus, labutí a jiných pernatých ptáků, zhotovil z jejich peří dva páry křídel, pro sebe i pro Ikara, sešil je provázkem, slepil voskem.

Navlékl křídla sobě i Ikarovi a před startem Ikara varoval aby neletěl zbrkle moc vysoko, že mu slunce roztaví vosk, kterým drží křídla pohromadě a on se rozplácne dole (fyzikální odborníky prosím, aby se zdrželi komentáře, prostě za starých časů bylo všechno jinak). Takže se oba rozběhli, zamávali křídly a letěli přes moře na severovýchod, letecký koridor Naxos - Dél - Paros.

Ikaros byl stejný jako všichni i dnešní puberťáci, říkal si - co mně bude fotr vykládat - já lítat umím. No a letěl. Po hlavě do moře, protože neposlechl. Stoupání v aneroidu by ho snad varovalo (když už ne to, že se musel dusit), ale žádný neměl a tak letěl strašně vysoko a vosk držící křídla pohromadě se roztekl.

Zdrcený Daidalos to otočil, nabral kurs na západ a přistál u Neapole, kde postavil chrám Apollónovi, a ještě spoustu krásných a velkolepých staveb postavil, ale do konce života byl sám se svým peklem, truchlil a plakal pro synka, uzavřený ve své samotě. Mínós Daidala pronásledoval, ale nikdy ho nedostihl.

Génius ducha nezaručuje vysokou morálku a všechno se člověku vrátí i s úroky, jen je škoda že často prostřednictvím nevinných.