Tak to by byla moje máma. A táta? Mým tátou je vlastně můj nevlastní starší brácha, jehož tátou byl nějaký lovecký strakatý pes. Nás se narodilo sedm. Tři jsme po dědovi bíločerní, já mám tedy v obličeji i hnědou, čtyři po mámě světlehnědí.

Narodila jsem se: koncem září 2005.

Doma na mě volají: Asta, Astička, Asťulis, Asťadlo, čumpelína, stará Weisingerová, Astička - moje psí holčička…

K žrádlu dostávám: různě. V misce máme pořád granule, ale masové konzervy jsou lepší. Vařené maso, jen by nemuselo být pokažené těstovinami. Někdy dá hodně práce to přebrat. Jenže panička se občas dopálí a do přebraných kolínek nic nepřidá, takže mi nezbude, než to do večera dojíst. Potom je v misce zase masíčko. Tvaroh, sýr, mňam, to mám taky ráda.

Ale já mám mnohem raději: cokoliv, co žere panička nebo pán.

Oblíbená činnost: Snad nejradši mám mazlení. To si skočím přední polovinou těla paničce do klína, položím jí hlavu do náruče a nechám se hladit a škrabkat. Mhm, to si pak spokojeně kňučím… Procházky mám taky moc ráda, jenže naši jsou moc pomalí. Hlavně panička si pořád naříká na kolena a chodí s námi jen malý kousek. Já jsem ale pejsek uznalý a když se panička otočí, že už musíme zpátky, ochotně jdu, i když máme za sebou někdy jen opravdu kousíček. Však já se vyběhám na dvoře.

Naši oblíbenou hru - "zakusovačku" vám popisuje kámoš Punťa.

Já a naše smečka žijeme: na vesnici blízko Kutné Hory a Čáslavi

Jak jsme se našli: Stěhovala jsem se jen do vedlejšího domu. Jednou původní naši potřebovali vyjet autem na ulici. Aby se nám, malým štěňátkům, nic nestalo, hlavně abychom se nerozeběhli, naložili nás na přívěsný vozík a vyvezli na ulici. Původní panička zavolala mého současného pána, jestli chce něco vidět. Samozřejmě chtěl a když mě uviděl, zamiloval se - aspoň tak to říká - na první pohled. Zavolal paničku, protože ta je taky celá divá po pejscích i kočičkách - no!, to druhé sice moc nechápu, ale lidé jsou lidé. Paničce jsme se taky líbili, ostatně tomu se vůbec nedivím.

Pán se potom s mou původní paničkou domluvil, že si mě vezmou. A když nás už máma měla dost, přestěhovala jsem se. Panička mě nesla domů v náručí a já jsem jí za to olízala celý obličej. Nejdřív jsem se trochu bála psích kluků, kteří už byli naši přede mnou, ale Punťa i Bobík na mě byli hodní a brzy jsme se skamarádili.

P.S:
Jednu věc nechápu: proč si naši teď tak zakočičili barák!!! Ale když se kočky budou chovat slušně, jsem ochotna se s nimi skamarádit.