Přijeli jsme tradičně ve čtvrtek a ještě honem stíhali zámek. Zámek v Klášterci nad Ohří by byl hezký, kdyby ho památkáři neobdařili poměrně příšernou barvou. Ale zámecký park je krásný, ona tomu pomáhá i Ohře, která je tu rozlitá do šířky a báječně se vyjímá na kopcovitém pozadí.

Jak tak jdeme parkem, ke svému údivu jsme zjistili, že jsme přijeli do lázní – v Klášterci jsou maličké a úhledné Lázně Evženie pojmenované podle nejstaršího ze zdejších (tří) minerálních pramenů.

Cesta do Lázní Evženie

Když jsem to tady plánovala, s potěšením jsem zaznamenala, že v tomhle kraji pomalu co kopec, to hrad. Evidentně jsme je nemohli stihnout všechny a tíživé úvahy, který ano a který ne, mi zabraly dost času.

Na pátek byly naplánované dva - Šumburk a Perštejn. Ten první je kousíček od Klášterce, na pěkně špičatém kopci (cesta vede milosrdně po spirále). Je to moc krásná zřícenina, přesně taková, jak si to člověk představuje. Hrad založený na začátku 15. století byl původně velikánský. Nezbylo z něj moc, ale to, co zbylo, je ohromně působivé. A navíc je ten prostor vyčištěný, což – jak jsme zanedlouho zjistili – není všude pravidlem. Tomuhle hradu taky někde říkají Šumná – no, skončili jsme u familiárního Šumáku.

Hrad Šumburk

Když jsme došli do Perštejna, značně zmoření vedrem, zamířili jsme nejprve do místního pivovaru vylepšit pitný režim. A pak vzhůru na další kopec. Místní hrad je hodně starý, z 13. století (pozor, neplést s Pernštejnem na Moravě). Taky z něj zbylo méně a bohužel i to málo je schované mezi částečně zporáženými stromy (možná se to tady bude taky čistit), špatně přístupné, taky by se hodil nějaký popis.

Hrad Perštejn

V sobotu jsme se chystali na (alespoň pro Frantu) vrcholný bod programu – do Kovářské do Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím, ke které došlo dne 11. 9. 1944. Byla to největší letecká bitva 2. světové války nad Českou republikou. Desítky německých stíhačů v tomto prostoru napadly americké bombardéry. V krátkém krvavém střetu zahynulo na 80 letců, sestřeleno bylo třináct bombardérů.

Věděli jsme, že otevřeno mají až od dvou hodin, což mi přišlo šikovné, protože jsme to mohli vzít přes Měděnec, kde je pro veřejnost otevřená jedna z mnoha štol, kterými jsou Krušné hory prošpikované – tak tam jsme nešli, i když v tom horku by to možná býval docela dobrý nápad. Místo toho jsme si prohlédli barokní kapličku na Měděnci (upřímně řečeno, není moc hezká, ale výhled od ní to bohatě vynahradí). Ale největší dojem na mne udělaly konvalinky, které kvetly na tom holém kamenitém svahu rozpáleném sluncem.

Kaple na Měděnci

A pokračovali jsme dál k té Kovářské. Všude kolem pastviny, dílem se na nich pásla mnohohlavá stáda krav, dílem byly ještě nedotčené a plné odkvetlých pampelišek a žlutých pryskyřníků.

Muzeum v Kovářské je evidentně vydupané ze země několika nadšenci. Je poměrně malé, ne snad počtem exponátů, ale prostorem, takže je tam spousta věcí dost na těsno. Ta bitva musela být obrovská – cestou zpátky se Franta dal do řeči s řidičem našeho autobusu a, když došla řeč na muzeum, tak ten člověk povídal, že jim taky lecčíms přispěl – když si koupil parcelu a stavěl dům, tak prý stačilo kopnout do země.

Zřícenina v Kovářské

Já v muzeu zase tak dlouho nevydržela, šla jsem se projít po Kovářské a našla ještě jednu pozoruhodnost. Na informačním plánu obce je vyfocená jakási zřícenina. Když jsem k ní došla, byla pěkně oplocená, aby na ni nemohli vandalové, ale bohužel ani slovo o tom, co to je zač. Hledala jsem tedy na internetu a moc jsem se nedozvěděla – je to hamr nebo železárna nebo uhelna. Prostě něco, co souviselo s názvem obce.

V blízkém okolí na nás čeká ještě pár dalších zřícenin. Příště.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.