Před dvěma roky jsem napsala článek o citronech Yuzu.

Dělala jsem z nich marmeládu, nasušila kůru a zamrazila sáčky šťávy. Ale také jsem na zkoušku zkusila ve vlhkém ubrousku naklíčit hrstku pecek. Opravdu jim vykoukly klíčky a nastal problém, kam je na zahradě zasadit, aby nepřekážely a měly dostatek světla i slunce? Nakonec jsem vyhloubila žlábek na západní straně zahrady u plotu. Zasadila jsem nejen naklíčené pecky, ale dlouhý řádek zaplnila dalšími, jen přes noc namočenými. Říkala jsem si, že jestli se poštěstí a několik z těch víc jak čtyřiceti pecek vzejde, místo na zahradě jim snad najdu.

Sazenice citronů yuzu - duben 2020

K mému údivu ze země vykoukla převážná většina zasetých pecek a u plotu se vytvořila zelená řádka sazenic. Co teď s nimi? Vybrat a přesadit jen několik největších a ostatní vyhodit – to jsem nedokázala. Jak k tomu chudinky sazenice přijdou? Po pracném klíčení se jim povede prorazit ze země a já je teď mám vyrvat a vyhodit! Tak jsem je zatím nechala všechny růst tam, kde byly, s tím, že si z nich v nejhorším případě udělám citrusový živý plot. Zima sazenicím neublížila a letos zjara jsem jich asi dvacet přendala do květináčů. Ty jsem rozdala kamarádkám a švagrové, které už dřívě projevily zájem. Každá dostala pro jistotu rovnou dva nebo tři květináče.

Další část jsem rozsadila na našich dvou zahradách. Z těch, které ještě u plotu zůstaly, holt bude ten citrusový plot, pokud nenajdu jiné odbytiště. Totiž, jako bych sazenic citrusů neměla dost, letos na jaře jsem si navíc naklíčila ještě pecky velkých citronů Meyer. Sazenicemi jsem zaplnila mezeru v řádku u plotu po Yuzu.

V r. 2015 jsme také napsala článek o naší zahradě. Tam je zmínka (a fotky) o velké „perníkové“ housence na keříku citronovníku, který jsem v r. 2003 krátce měla.

Keřík bohužel brzy zašel, zpětně si uvědomuji, jaká to byla škoda, teď už jsem mohla mít vlastní citrony. Takže zůstala jen vzpomínka na tu zvláštní housenku. O ní jsem se dočetla, že po zakuklení se přerodí v největšího am. otakárka Giant Swallowtail a že právě listy citrusů mají housenky nejraději. Protože citrovník ze zahrady zmizel, také velký otakárek se ukázal jen vzácně, spíše k nám na moment zabloudil z jiné zahrady.

Woody se dlouhých trnů nebojí

Teď jsem ale měla na zahradě citrusů hodně a doufala, že i motýl se vrátí. Patřičně jsem se zaradovala, když jsem ho prvně zahlédla – velkého, černo-žlutého otakárka. Začala jsem sazenice bedlivěji kontrolovat.

Těm se v zemi dařilo, rychle rostly a brzy to byly spíše keříky, než jen sazenice. Jakmile jsem na některých větvičkách našla okousané lístky, věděla jsem, že najdu i housenky. Našla a nejen jednu! Za normálních okolností bych z tolika housenek radost neměla, teď naopak ano. Pokud jsem chtěla, aby se u nás otakárkům líbilo, musela jsem jim dopřát oblíbenou potravu. Nabídka listů byla bohatá a dohola okousaným větvičkám rychle narostly lístky nové. Vajíčko na lístku jsem viděla pouze jednou, jinak už jen housenky, některé maličké, sotva půl centimetru. Každé ráno jsem na keřících napočítala v průměru pět housenek různých velikostí. Nikdy nezůstaly dlouho na jednom místě, přesouvaly se opravdu rychle. Venku už bylo vedro a sluneční žár bohužel často ty nejmenší housenky sežehl. Přesto dost housenek stačilo růst a snad se i úspěšně přerodit.

Housenkám otakárka obrovského lístky citrusů chutnají

Na to, kolik tu hodovalo housenek, bych čekala motýlů víc, ale radovala jsem se z každého. Nějčastěji poletoval jen jeden, možná samička, která znovu a znovu kladla vajíčka. Někdy se tu objevili i dva otakárci, opravdu výjimečně tři. Tentokrát jsem neměla vůbec štěstí je vyfotit. Na fotkách jsem měla jen šmouhy, nebo nic. Než jsem motýla našla a zaostřila, byl už dávno jinde a mně se akorát motala hlava.

Housenky – hlavně ty větší – jsem chodila bedlivě sledovat i proto, že jsem doufala, že najdu jejich kukly a později na živo uvidím líhnutí nového motýla. Jenže všechny velké housenky se buď během noci, nebo v nestřežený okamžik někam ztratily. Nejen z listů, ale nebyly ani na větvičkách ani na kmenech keříků.

Housenka výhrůžně vystrčí „růžky“ a zapáchá

Teprve 30. srpna jsem konečně na spodní části keříku objevila dvě housenky. Přesněji jednu housenku a jednu kuklu. Kukla byla nalepená na podpěrné tyčce u keříku, zavěšená „za krkem“ na tenoučkém vlákně. Nijak velká, jen asi 2,5-3 cm, ale její kamufláž byla dokonalá. Kdybych už dřívě nevěděla, jak vypadá, buď bych ji zcela přehlédla, nebo ji považovala za kousek kůry. Druhá housenka byla na větvičce kousek pod kuklou. Jen místo normálního přitisknutí celým tělem byla odkloněná, přichycená svým koncem, a vypadala strnule. Také byla vidět tenoučká nitka závěsného vlákna. Bude se také kuklit! Začínalo se šeřit, a přestože jsem se byla na housenku několikrát podívat, než padla tma, nic se nezměnilo

Kukla

Ráno už byly na keříku kukly dvě. Z videí jsem laicky vyrozuměla, že housenka se přímo nezakuklí (neobalí), ale sama se pomalu a pracně vysvlékne (vyvrtí) ze své kůže jako z neoprénu. Odhalená kukla na vzduchu ztuhne, během dalších dnů se její vnitřnosti rozpustí a zcela přerodí v motýla. Připomíná mi to muzikál „Kráska a zvíře“, kde zakleté služebnictvo každým dnem více tuhne a mění se v neživé věci. Je to něco mezi hororovým tuhnutím a magickou proměnou perníkové housenky. Budoucí krásný motýl teď čeká na vysvobození ze zajetí kůrové kukly. Svádělo mě to přehodit přes keřík lehkou síť, abych zachytila a viděla čerstvě zrozeného motýla. Neudělala jsem to. Bála jsem se, že pokud by se vylíhnul dřív, než bych ho viděla, mohl by si o síť poranit křehká křídla. To by mě velice mrzelo. Další den jsem zase viděla poletovat otakárka (tentokrát ho stihla z dálky vyfotit – velmi špatně, ale přeci), nacházela nové malé housenky, ale další kukly už se mi najít nepovedlo.

Trny citroníku yuzu jsou dlouhé a tvrdé jako jehly

Chodila jsem obě kukly dva týdny poctivě kontrolovat, zůstávaly beze změny. Až 15. září v půl sedmé ráno se vzhled první kukly změnil. Vršek stále vypadal jako kousek kůry, jen byl tmavší, což jsem přisuzovala vlhkosti od ranní rosy. Spodní polovina ale ztratila kůrový vzhled, byla článkovitá jako larva. Znovu jsem se šla podívat v deset hodin. Byla jsem už skoro u keříku, když z jeho středu vyletěl krásný černo-žlutý otakárek a poletoval po zahradě. Po chvilce mu asi první rozlet stačil, usedl na trsy trávy a odpočíval. Podařilo se mi ho vyfotit, než se zase vznesl, obletěl zahradu a zmizel. Už jsem ho ten den neviděla. Přinesla jsem si nožík a prázdnou kuklu opatrně odřízla – i po dvou týdnech stále držela fest přilepená. Na dlani jsem měla maličkou kuklu, křehoučkou a lehoučkou jako pírko. Jak se v ní dokázal poskládat a úspěšně vysoukat tak velký motýl, je další zázrak přírody.

V 10 hodin dopoledne už byl motýl venku

Druhá housenka se zakuklila den nebo dva po první, takže jsem očekávala, že se také brzy otevře. Stalo se tak hned další den, bohužel tentokrát se smutným koncem. Ráno vypadala podobně jako první kukla a měla jsem v plánu chodit ji pozorovat častěji. Bohužel mi to nevyšlo a ke keříku jsem se dostala až po jedné hodině odpoledne. Kukla teď vypadala jinak. Vršek byl bílý a spodek oddělený, jako by se kukla v polovině rozlomila. Na žádném z videí jsem neviděla, že by motýl z kukly zadem vypadl. Jestli se tak opravdu stalo, nevím, ale motýl ležel pod kuklou na zemi, celý pokroucený. Ležel nehybně, ani tykadla se nehýbala, a tak jsem ho zvedla do dlaně. Téměř okamžitě jsem ji měla plnou titěrných mravenců, vylézajících z motýla. Co nejrychleji jsem je odfukovala jak z dlaně, tak z motýla. Přidala jsem i kapičku vody v naději, že můj teplý dech a voda pomohou motýlu ožít a roztáhnout křídla. Bohužel při bližším pohledu jsem si všimla jeho matně zakalených očí a několika děr v křídlech, zřejmě vykousaných od mravenců. Motýl byl skutečně mrtvý.

U první kukly jsem si vyčítala, že přijít o něco dříve, mohla jsem sledovat líhnutí. Přesto jsem se radovala, že jsem ho zastihla vylétnout a hlavně, že přežil, je nezraněný a krásný. Teď jsem litovala mnohem víc, že jsem se k druhé kukle dostala tak pozdě. Mohla jsem motýla zvednout ze země dříve, než ho obsypali a zabili mravenci. Třeba by přežil! Ale možná už jeho líhnutí bylo od začátku špatně. Místo aby se vyklubal hlavou, tykadly a nohami napřed, možná vypadl z rozlomené kukly zadem. Než se alespoň trochu srovnal, bylo pozdě, mravenci zvítězili. Když jsem mu později povytáhla křídla, velikostí se zdál normální. Jestli by byl i letuschopný, to jsem odhadnout nedokázala.

Druhého motýla dostali už v kukle nebo po vylíhnutí malí mravenci

Jedna z mnoha a mnoha tragedií v přírodě o kterých ani nevíme. Jen když se jim staneme svědkem, je to smutný pohled. Přesto jsem moc ráda, že alespoň jedna housenka se úspěšně zakuklika a přerodila. O čtyři dny později jsem otakárka zahlédla poletovat na naší zahradě. Jestli to byl ten “novorozený“ nebo jiný, nevím. Manžel říkal, že také jednoho viděl předešlý den.

Blíží se konec září a já stále ráno nacházím na listech citrusů nové kousenky – od maličkých po ty velké. Už i u nás jsou trochu chladnější rána, přes den ještě horko, ale dny se rychle krátí. Nevím, jestli se všechny tyhle housenky stačí zakuklit a přerodit, ale budu je dále sledovat.

Housenky byly často dvě vedle sebe

Dodatek. Se sazenicemi citronů na zahradě jsem to jasně přehnala, ale dodatečně jsem tomu ráda. Čtyři stromy Yuzu citronů, ze kterých jsem si také letos donesla spoustu ovoce, jsou pryč, majitelé je porazili. Když jsem viděla ta prázdná místa na obou zahradách, byl to pro mne šok. Ze stromu u domu kamarádčiny dcery jsme se švagrovou očesaly hromadu citronů, o měsíc později byl strom pryč, nezůstal ani pařez. Také tři bohatě rodící stromy u druhých sousedů jsou pryč. Z nich jsem si s povolením odnesla dvě velké sklizně. Přišla jsem nejen o budoucí sklizeň, ale hlavně je mi líto stromů.

Citroník yuzu, který noví majitelé už pokáceli

V obou případech byly zdravé, bohatě rodící a ty letošní navíc krásně vybarvené do červena. Sice kyselé, ale s jasnou pomerančovou vůní a příchutí. Je jich velká škoda! Nevím, proč je majitelé porazili, určitě nezávisle na sobě, pochybuji, že se vzájemě znají. Zřejmě sami o citrony nestáli (domy už s nimi koupili) a každoročně padající, hnijící plody jim už začaly vadit. Také ze zahrady dlouho prázdného domu jsem si (bez povolení) odnesla jistě 200 citronů (podělila jsem se o ně s kamarádkou) a ještě další spousta jich tam zůstala. Dům už má nové majtele, doufám, že strom neporazí.

Jedna ze tří letošních, posledních sklizní yuzu

I když jsem měla záplavu citronů, zavařovat se mi letos nechtělo. Z Yuzu citronů jsem si týdny v lednici „macerovala čaj“, ze všech ostatních jsem ostrouhala a usušila kůru a vymačkala šťávu. V malých sáčcích tak mám namražených několik litrů šťávy, a jak se ukázalo, udělala jsem dobře. Mám velkou zásobu obého. O dalším zdroji čerstvých citronů nevím a kdoví, jestli se nějakých dočkám na vlastní zahradě. Ale budu se těšit, že krásní obří otakárci si zahradu zapamatovali a budou se k nám vracet. Snášet, krmit se, kuklit a rodit nové potomstvo.

Otakárek obrovský

Tady je video jiného otakárka (tedy i jiná housenka), svlékání začíná je od 2:30 min.

https://www.youtube.com/watch?v=onqn0VGuV2Y

Foto: Marička Crossette. Klikněte do obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie. Další obrázky najdete přímo zde na Rajčeti.