29.3.2024 | Svátek má Taťána


FOTOČLÁNEK: Zahrada okem digitálu

29.8.2015

Na naší zahradě běhají dvě kočky a pes (bohužel odděleně), ve výběhu lezou želvy, po stromech poskakují veverky a přes kameny bleskovou rychlostí kmitají chipmunci. Na stromech zpívají ptáci, pípají jejich mláďata a v teplých měsících se zahradou nese cvrčení cikád a noční „zpěv“ malých rosniček.

Pestrost zahrady dokreslují barevná křídla motýlů, vážek a šídel. Po větvích a zdech domu lezou malé chameleonské ještěrky a do bazénu si chodí zaplavat žáby.

V teplých měsících nad zahradou poletuje několik druhů motýlů. 

Monarcha

Není jich tolik, jako na rozkvetlé louce, ale nejméně jeden či dva k nám denně najdou cestu. Nejčastější jsou otakárci. Nakouknou do kvetoucího jasmínu a zimolezu, zatřepetají se nad vším, co barevně kvete a někdy i chvilku posedí. Pak odletí k sousedům, aby se ještě několikrát během dne vrátili. Byly doby, kde jsme tu měli motýlů celé houfy. Třeba krásní monarchové. Zřejmě jsme byli na jejich migrační trase a stavěli se tu při návratu do Mexika. Trvalka verbena kvete dlouho a vždy od srpna do listopadu nad ní poletovaly desítky monarchů. Bohužel se jejich počet začal postupně snižovat. Ještě před několika lety jich na verbeně poletoval tucet, poslední dva roky je to jen občasný zbloudilý jedinec. Červených motýlů, podobných monarchovi je tu každý rok několik, ale i oni ubývají.

Otakárek

Asi před patnácti lety jsem si koupila citronovník v květináči. Zlákala mě úžasná vůně květů a k mé radosti místo nich později narostlo několik citronů. Další rok stromek potřeboval do země a přesadila jsem ho na záhon. Tam sice vykvetl, ale květy asi nebyly opylené, citrony už nenarostly. Jednou v červenci jsem vyšla na zahradu a kolem keříku poletoval ohromný černo-žlutý otakárek. Takového obra jsem viděla poprvé. Poletoval nad keříkem, vždy na chvíli přeletěl zahradu, ale zase se na citronovník vracel. Kdykoliv jsem ho zahlédla, běhala jsem za ním s digitálem, ve snaze vyfotit ho v klidu. Motýlí obr ale poletoval trhavě, nikdy neposeděl a všchny fotky vyšly rozmazané. Potom otakárek zmizel. O dva měsíce později jsem si všimla, že kočička Smoky u citronovníku něco napjatě pozoruje. Na listu ležela velká housenka. 

Housenka otakárka

Měla zbarvení, které jsem u housenky dosud neviděla a chovala se tak, že jsem se jí až lekla. Velká hlava měla téměř lidskou kresbu a hnědo bělavý vzorek mi připomínal zdobený perník. Jakmile jsem se housenky dotkla, zvedala hlavu a vystrkovala červené „rohy“ (tzv. osmeterium).

Housenku jsem vyfotila a ještě za tepla šla hledat na internetu, co je zač. A zjistila jsem, že je to určitě „potomek“, obřího motýla z července. Největšího amerického a kanadského otakárka - Giant Swallowtail (Papilio cresphontes). Jeho rozpětí křídel může mít až 16cm. Ten „můj“ sice tak velký nebyl, ale kolem 12 cm měl určitě. Právě citrusy mají tito motýli v oblibě a k nám ho jistě přilákal můj citronovník. Vlastně ji - samičku. Zpětně jsem si totiž pozorně prohlédla motýlí fotky. Pravda, motýl je na nich rozmazaný, ale na jednom listu je vidět nalepené maličké vajíčko (samička je klade po jednom). A z vajíčka jako hrášek se teď vylíhla tahle zvláštní housenka. Zbytek dne proležela na listu, ale do druhého dne někam přelezla. Už jsem ji nenašla, ani její pozdější kuklu. Jestli se motýl úspěšně vylíhnul nevím, dalšího obra už jsem na zahradě neviděla. Citronovník v zimě omrznul, uschnul a další už jsem nekoupila.

Tady je odkaz na video z internetu, kde se někomu povedlo motýla nahrát. Video je dlouhé, pro ukázku vám ale stačí shlédnout jen kousek.

Dalším pravidelným hostem zahrady je kudlanka nábožná. Nevím, kolik jich na zahradě je, vídám vždy jen jednu, nebo dvě. Z jejich přítomnosti na zahradě ale velkou radost nemám. Je to už řadu let, co jsem ji poprvé zahlédla na spodu krmítka pro kolibříky.

Kudlanka na pítku pro kolibříky

 K večeru vždy někam zmizela, ale druhý den zase seděla na svém místě. Pomyslela jsem si, že ji chutná sladký sirup, stejně jako malým ještěrkám a dál jsem o tom neuvažovala. Jenže pak jsem četla článek o kolibřících, kde stálo, že kudlanka nábožná (Praying Mantis) patří mezi jejich hlavní predátory. Došlo mi, že tahle naše u krmítka nelízala nektar, ale číhala na kolíbříka. 

Na webu si můžete najít videa, kde u krmítka přikrčená kudlanka vystartuje tak bleskově, že kolibřík nemá šanci uletět. Od té doby kolibří krmítka obcházím a kontroluji. Když najdu číhající kudlanku, sešoupnu ji do kelímku a vysypu daleko od krmítek. Přes nebezpečí pro kolibříky ji zabít nechci. Když kudlanka nemá vysloveně hlad, k naplnění žaludku ji stačí drobný hmyz. Lidé si je prý dokonce kupují a vypouštějí na zahrady, ve snaze snížit množství dotěrného hmyzu.

Říká se, žába na zahradě = zdravá zahrada. Žáby jsou jakýsi přírodní barometr, když zmizí, něco je s přírodou špatně. Takže my máme žáby na zahradě rádi. 

Jedna z žab, které si chodí zaplavat do bazénu

Malinkaté žabičky, jejich zrod jsem si jednou zdokumentovala, jsou tu hojné. Stačí nadzvednout větší kámen a nejméně jedna titěrná žabka se tam ukrývá. Bohužel je často lovíme mrtvé z bazénu, kam v noci skočí, ale ven už tak vysoko vyskočit nedokážou. Malých rosniček (Tree frogs) tu musí být poschovávaných také dost. Jsou malé, ale jejich „večerní koncert“ dokáže být pořádně hlasitý. 

Přes den jsou ukryté v chládku a ve tmě, takže když na sebe nečekaně narazíme, lekneme se vzájemně. Středně velké žáby podezírám z toho, že do bazénu skáčí jen proto, aby se nechaly točící vodou unášet kolem dokola. Když jsou tam dlouho, pro jistotu jim pomohu ven. 

Vím, jsou dobří skokani, ale voda i u schůdků je někdy i deset cm pod okraj. Co kdyby žába později nedokázala vyskočit a vyčerpáním se utopila. Kdysi jsme tu asi dvě sezóny měli velkého žabáka, který také chodil do bazénu. U něho jsem ale sama viděla, jak široce roztáhl prsty s blánama, jednoduše se „odpéroval od vody“ a na první pokus vyskočil ven. O jeho utopení jsem si pak starost nedělala.

Malých ještěrek anole tu máme nejvíce a naše kočky mají o loveckou zábavu postaráno. Snad každý den nějakou ještěrku zachraňuji, někdy úspěšně, někdy ne.

Běžná ještěrka Anole

Lika mě inspirovala svými krásnými víkendovými fotoalby „pro potěchu oka“. Tak jsem z našich okřídlených, skákajících a lezoucích návštěvníku udělala album na rajčeti. Převážná většina fotek je už staršího data, kdy jsem život na zahradě digitálem dokumentovala. Dnes už je tohle hemžení běžnou součástí zahradního života a fotím jen nárazově. Třeba, když zahlédnu krásného lišaje, vážku, maličkou můrku na okurkovém listu, nebo když mi u nosu přistane čerstvě vylíhnutá cikáda. 

Video cikád v albu je také letošní, jejich bručení bývá opravdu ohlušující, hlavně k večeru. Fotek je hodně a jsou popsané, článkem jsem jen některé trochu více „vysvětlila“.

Foto: autorka. Obrázky si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti

Marička Crossette Neviditelný pes