8.5.2024 | Den vítězství


ČLOVĚČINY: Oslava u řeky

8.7.2014

Jeden z našich mladších kamarádů trampů se dožil kmetského věku a tak se rozhodl uspořádat oslavu svých kulatin v „našem“ starém kempu u jiného kamaráda na farmě. Místo je to kouzelné v malebném údolíčku na břehu řeky Capertee, která tady, na svém horním toku, připomíná spíše větší potok. Tvoří zde však četné tůně a je lemovaná pěkně vzrostlými shee oaky, tedy kasuáriany, které připomínají borovice.

Klid k meditaci, foto George Švehla

Kamarádi, co farmu v polovině let sedmdesátých koupili, zřídili kemp hned na počátku a tehdy jsme tam byli i s našimi malými dětmi častými hosty. Také jsme zde lovili klokany, na jejichž mase naši kluci vyrostli. Dětem je dnes silně přes 40 a tak jsme se sešli jen ti, kterým je kolem 70. Tedy dovolte mi to upřesnit, dojela i naše schovanka Blanka s rodinou a byli tak nejmladšími účastníky této akce.

Jinak, mimo majitelů farmy, dojely jen další tři výpravy. Oslavenec s manželkou, další manželé, také farmáři a moje maličkost jako obvykle sólo. Takže mimo rodinky naší schovanky a jejich jezevčice Jessie jsme byli ti stejní, kteří jsme se v letech sedmdesátých společně toulali po Klokánii, která byla tehdy o něčem jiném než dnes. Ostatně my také.

Oslavenec oznámil, že bychom se tam mohli objevit už v pátek, a ujišťoval, že oni se tam v tuto dobu také objeví. Vše zařizoval telefonem, protože máme k sobě navzájem dosti daleko i na Klokánii. Je tu řeč o stovkách kilometrů. Majiteli farmy se zmínil předem, že by rád tu oslavu uspořádal u něj v kempu. A pak nic. Že se něco bude o víkendu konat, se majitel dověděl v pátek takhle před polednem, kdy přijeli první kamarádi.

Oslavenec volal v tuto stejnou dobu, že to bude. Prostě organizace trochu vázla, jak je ostatně oslavencovým starým zvykem. Pak jsem dojel už jen já a tak jsme strávili malebný večer u ohýnku jen tři s několika flaškami něčeho na zahřátí, protože tu pomalu nastupuje zima a noci i rána bývají chladná, ba někdy i mrazivá. Dokonce i zpěv bez doprovodu kytary se zde u ohýnku ozýval.

Ohýnek už je připraven, foto George Švehla

Zbytek lidí dojel postupně v sobotu. Oslavenec vylezl z auta zabalený a sotva mluvící, sklátil ho nějaký virus a několik dnů před plánovanou oslavou ležel v komoře a nožky měl nahoře. Takže mu bylo prominuto, že v pátek nedojeli. Hlavní bylo, že nám přálo počasí, bylo azuro a na sluníčku to bylo jen na tílko a kraťasy. Ve stínu byl však vzduch prudce osvěžující a voda v řece ještě více.

Okolní krajina je pěkně zelená, i když tráva nevysoká. Když jsou chladna, tak i když zaprší, moc neroste. Tady se tomu říká „green drought“, tedy zelené sucho, protože dobytek se takové zeleně moc nenažere.

Pozdní odpoledne bylo ve znamení příprav dřeva a hlavně dobrot na večer, který se zde v tuto roční dobu dostavuje už kolem páté odpolední, kdy už je šero a začíná čišet chlad. Z dobrot to bezkonkurenčně vyhrály čerstvé škvarky a sádlo na čerstvém chlebě a pak i pečené vepřové. Při teplotě, co vládla krajinou, nám to na újmu nebylo a mlsné jazýčky si přišly na své. Prostě dieta tak vhodná pro dříve narozené jedince. Po čem neumřeme, to nám neuškodí.

Později večer nakrojil oslavenec dortu s velkou sedmdesátkou a pak obdržel pár skromných dárků. Co taky dát chlapovi, který už všecko, včetně milující manželky, dětí a vnoučat, má, že ano. Ale byla aspoň sranda a na závěr byl ohřát velký hrnec s gulášem, na posilněnou těch slabších jedinců.

Neděle proběhla v klábosení u ohně, opékání a pojídání dobrot a mazání hlasivek lahodnými tekutinami. Následující noc byla nejchladnější a před rozbřeskem i krátce po něm bylo vše krásně postříbřeno mrazivou jinovatkou, což přímo volalo po vykloktání ohnivou vodou pro rozproudění krve v ochablých žilách účastníků. Byl dlouhý víkend, pondělí bylo volno, slavil se „queen’s birthday” tedy narozeniny „naší“ královny Alžběty druhé. Tedy jen symbolicky, narozky má jindy.

Nám nastal den rozloučení a každý jsme se rozjeli ke svým domovům. Ještě jsem se stavil v domečku majitelů farmy, hodili jsme řeč a zanedlouho jsem byl na cestě. 

Na cestě, foto George Švehla

Jel jsem pomalu, tempomat jsem si nastavil na rychlost 90km/hod a pozoroval, jak dopravní policie s radary chytá netrpělivé řidiče. O dlouhých víkendech, kdy je hodně lidí venku na silnicích, mají žně. Vyberou značné sumy na pokutách a navíc strhávají dvojnásobný počet trestných bodů. Nejlevnější pro osobní auto stojí $ 106 a nejdražší $ 2341.  

Cestou jsem se stavil u kamaráda, co má malou farmu nedaleko osady Capertee. Hodili jsme řeč, dali si kafe a pochutnali si na vynikajících bramborácích, a po poledni jsem si to namířil k domovu. Když jsem už byl skoro doma, zbývalo mi asi 10 km, tak jsem najel do blížící se studené fronty od jihu s přívalovým deštěm. A tak se stalo, že jsem dorazil domů s umytým autem.

Teď marně přemýšlím, který z kamarádů bude slavit nějaké významné výročí, aby bylo opět co oslavovat.

 

Napsáno 21/6/2014.

Další fotografie najdete zde.

George Švehla Neviditelný pes