Šourám se po bytě a pořád se mi nechce věřit, že bych fakt mohla být nemocná. Potom chřipajzna nejdřív přihodila pod kotel, pak mě vzala levým hákem a pak už po mně jenom spokojeně rajtovala, až mi zuby cvakaly.

Máme doma župan, lehounký a krásně huňatý, který to cvakání krásně tlumil. Stal se mým druhým bydlištěm a nejen mým. Sotva jsem se v něm někde usadila (spíš složila), už na mě bytovaly kočky. Ale ne jen tak obyčejně ledabyle. Vyloženě se připlácly a tiskly se k té teplé kožušince se vší kočičí vehemencí. Nepochybně si říkaly, že konečně! Konečně tu člověčici napadlo opatřit si správný kočičí oděv. Pointa k županu není nijak závratná, ale je: kdo si mezi Zvířetníky stěžuje, že má nemazlivou kočku, pořiďte si vhodný župan (značku mohu doporučit).

Byly vzorné, kočenky moje, neotravovaly, nervaly se, nepochybně trochu nervózní, jestli ještě někdy vstanu a naplním misky.

V noci jsem totiž zaznamenala zvláštní zvuky. Do jemného povrzávání a skřípání, které připomínalo starý škuner na moři (takto mé ubohé průdušky) se přidal jemný kontrapunkt, jako když někdo odtrhává nekonečnou řadu lepítek. Horečka je nejlepší surrealistický umělec, ale tady jsem se dobrala realismu. Kocourek jemňoulince, tiše mlaskal. Nebyl to žádný agresivní mlaskot, který mě má probudit, ale jako by si říkal „mňo, mňo, počkáme“... Připomnělo mi to jakousi ruskou pohádku, kde mlaskání hrálo důležitou roli, ale už si zaboha nevzpomenu na název. Pocestný v domku baby Jagy mlaskal v noci tak strašně, že baba musela vstát a uvařit mu mísu brambor s máslem. Měla na něj za to hrozný vztek, ale byla vázaná kletbou – když v noci uslyší mlaskání, musí vstát a podat jídlo. A ještě být milá. Připadá mi, že majitelé koček jsou často postiženi podobným zakletím :-)

A včera jsem vzala do ruky knížku Terryho Pratchetta Nefalšovaná kočka. Než jsem sama měla kočku, nechápala jsem, co je na ní tak třeskutě vtipného. Jo, pěkně se četla, ale proč se kamarádi (měli kocoura) řežou smíchy a ukazují si v knížce zvlášť vypečená místa, to mi unikalo. Nu, teď už vím. Moc děkuju, pane Pratchette.

Na závěr, přátelé, znovu naléhavě volám: pište články. Zásobu máme tak na čtyři dny. Tak ať vám nemusím psát podobné ptákoviny jako dnes nebo sem vyvěšovat monoskop nebo tak něco.

Objevily se nápady například na remoskový mlsotník, a Jadranské užívání určitě probudilo řadu vzpomínek i s fotografiemi, anebo jste si vzpomněli na jiné cesty, jiná moře, jiná města. Určitě pište o svých domácích zvířatech nebo jakýchkoli zvířatech, i o jejich nemocech a problémech. S teplejším počasím jste vyrazili ven s foťákem a určitě jste pár pěkných záběrů ulovili. Nebo znáte nějaké zajímavosti, vybaví se vám vzpomínky z dětství... nevydoluji z hlavy hned všechny možnosti, protože jsou opravdu nepřeberné.

Já se budu těšit.

Ještě připomínám, že toto je obvyklý víkendový pokecník.

Přeji krásnou sobotu a neděli.