Toto je další dílek Jadranských střípků.

Když jsem se chystala na loď, měla jsem mezi různými hromádkami taky pár knížek. Kvůli úspoře místa jsem je ale vyměnila za čtečku. A tu jsem nakonec také nechala doma, protože mi jí bylo líto – i kdybych ji nechávala v kajutě, slaný vzduch umí divy. Takže jsem zůstala jen u mininoťásku kvůli chytání předpovědí, pokud se ocitneme v dosahu wifi, a u jednoduchého mobilu, který umí opravdu jen to základní. (I tak to znamenalo dvě dobíječky dvojího druhu a kabely, to je hrůza, kolik místa zaberou.)

Na lodi se totiž velice šetří nejen místem, ale i elektřinou. V lodi jsou sice zásuvky, ale za plavby jen na 12 V, protože je napájejí lodní baterie. A ty se dobíjejí, jenom pokud jedeme na motor. Elektřinou se prostě musí dost - hodně šetřit. Nejhorším žroutem baterií bývá lednička, byť maličká. Ta naše měla naštěstí svůj zdroj elektřiny v solárních panelech. Což ovšem znamenalo na noc šlus jako obvykle a po setmění nebo za oblačnosti se do ledničky prostě nesmělo vlézt.

Večer jsme tedy sedávali na palubě a povídali. Pozorovali oblohu, okolní přírodu a cvrkot – lodě pomalu vplouvající za tmy do zátoky, zpěv a smích od zakotvených sousedů, ale taky nenadálé řinčení kotevních řetězů, pokřik a míhání světel, když někomu nečekaně povolila kotva a musel v noci překotvovat nebo dokonce vyjíždět na moře.

První večer na lodi v zátoce ve vesnici

První večer na lodi jsme seděli na palubě, jen za svitu měsíce a pouličního osvětlení z vesničky u zátoky, až skoro do jedenácti. Nechtělo se nám spát, klábosili jsme, byli jsme natěšení, vůně borovic a slaného moře nás nabíjela.

Druhý večer jsme rovněž ponocovali, a když jsme se unavení odebrali do kajut, bylo deset hodin.

Třetí večer, když jsme po plavbě zakotvili v zátoce, jsme se znovu posadili na palubu a povídali, pozorovali a komentovali okolí. Za hluboké noci jsme si pak dali dobrou noc a šli spát. Podívala jsem se na hodinky – bylo něco po osmé. Překvapilo mě to, měla jsem pocit, že je nejmíň deset.

Sousedé v zátoce

A tak to bylo každý den. Večer unaveni jsme šli spát chvíli po setmění, a ráno jsem vstávala s rozbřeskem. Vždycky jsem se rovnou skulila do moře – hladkého, teplého – a čekala, až se slunce vyloupne nad obzor a posvítí mi do očí. A v tu chvíli spustily cikády.

Pak jsem se potichu usadila na palubě a jen tak koukala a kochala se. A za chvíli šla vařit kávu a čaj pro ostatní.

Nucený nedostatek umělého světla a vůbec elektřiny je blahodárný zážitek. Člověk nemá pocit, že by měl ještě něco dělat (byť jen číst, psát), protože prostě nemůže. Tablety a mobily zůstávaly vypnuté – dobíječky fungují jen ve správných zdířkách a jen když je v nich elektřina, a těch pár čárek bylo nutno šetřit pro opravdu nutné případy. Dálkové hovory a elektronické hrátky bylo prostě nutno pečlivě plánovat – kdy se dostaneme k elektřině? Budeme muset pomocí SMS zjišťovat počasí, takže pozdravy přátelům zatím odložíme. Zhoršuje se vítr, máme dobité baterie motoru?

Přeji vám, aby vaše noci byly příjemné a veškeré motory vám startovaly na první ťuknutí.

Slunce zapadá, brzo půjdeme spát

Toto je obvyklý VíPák, takže sem pište o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit.

Foto: V. a Z. Novákovi. Podívejte se na další obrázky ve fotogalerii.